Článek
První týden v květnu jsme se studentkami bratislavské religionistiky navštívili Istanbul. Nejprve jsme viděli nejvytíženější turistická místa, kam lze zařadit Chrám Boží Moudrosti opět proměněný na mešitu a nedalekou Baziliku Cisternu. Jedno dopoledne jsme věnovali dlouholetému sídlu osmanských sultánů, kterým byl slavný palácový komplex Topkapi. Podobný nápad ale měly davy návštěvníků z celého světa, takže to bylo docela náročné. Čekaly nás sice dlouhé fronty, ale za tu námahu to zcela jistě stálo.
Chrám Boží Moudrosti snad nemusím ani představovat.
Protože to byla odborná exkurze, prošli jsme si nejvýznamnější mešity ve čtvrti Fatih i synagogu s židovským muzeem v Galatě. Nezapomněli jsme i na sídlo arménského patriarchátu s přilehlou katedrálou Panny Marie. Na těchto místech už většinou turistů ubývalo a někde jsme dokonce potkávali jen místní návštěvníky. Poslední den zájezdu jsme si vyhradili pro jedno slavné poutní místo. Využili jsme v Istanbulu běžný dopravní prostředek, který ale pro nás měl tak trochu nádech výjimečnosti.
Zlatý roh je hodně rušná trasa.
Mám na mysli loď plující po Zlatém rohu ze zastávky Karaköy až do Eyüpsultan. Když se pohybujete úzkými uličkami historické čtvrti Fatih, musíte se mnohdy vyhýbat davům spěchajícím za nákupy ve Velkém bazaru, zaměstnáním nebo za zábavou. Pokud se chcete přesouvat mezi jednotlivými částmi města, tramvaje a metro jsou ideálním způsobem. Loď má ale prostě svoje kouzlo a také svoji rychlost. Počasí bylo v ten den skvělé a cestujících tak akorát.
Rudá budova řecké školy je nepřehlédnutelná.
Křižovali jsme Zlatým rohem mezi jednotlivými zastávkami na obou březích. Na horizontu jsme obdivovali výstavné mešity mimo jiné od slavného architekta Mimara Sinana. Poznali jsme velkolepou budovu řecké školy i sídlo turecké admirality na protějším břehu. Za nějakou dobu se před námi rýsoval náš první cíl. Nejdříve jsme viděli prudký zalesněný svah pokrytý nepřeberným množstvím hrobů. Byl to slavný hřbitov nad rozsáhlým komplexem Eyüp Sultan Külliyesi.
Rozsáhlé náměstí před hlavním vstupem do komplexu hrobky, mešity a dalších budov.
Procházeli jsme se konzervativní čtvrtí města, kde zase tolik turistů nepotkáte. Spíše narazíte vedle místních na skupinky muslimských poutníků. Jejich cílem je hrobka Abu Ayyuba al-Ansarího, který je vlastně spojen hned se dvěma pokusy o dobytí Konstantinopole. Zemřel totiž při obléhání města v roce 674. V roce 1458 pak byla na tomto místě vybudována mešita Mehmedem II. Dobyvatelem. V následujících staletích docházelo k zásadním přestavbám celého komplexu především za vlády sultánů Ahmeda III., Selima III. a Mahmuda II. Některé části zmizely a jiné byly zase rekonstruovány.
Vlevo je budova hrobky a hned vedle slavný strom.
Prošli jsme si samotnou hrobku za zvuku recitace Koránu a zastavili se na nádvoří u slavného stromu. Právě zde byl pokaždé nový sultán opásán mečem zakladatele dynastie. Také díky různým relikviím uchovávaným nedaleko světcovy hrobky se jedná o významné poutní místo. Není to ale jen o velkých dějinách a skvostné architektuře. Je to oblíbené místo pro celé rodiny, které sem přicházejí se svými syny připravujícími se na obřízku. Také je to vyhledávaná lokalita pro slavení iftaru, tedy přerušení půstu během měsíce ramadánu. Jak už jsem zmínil, součástí bezprostředního okolí je navíc mnoho historických výstavných hrobek a i současných jednoduchých hrobů.
Muslimské funerální kultuře se věnuji již od roku 2011. Mimochodem našli jste na obrázku návštěvníka?
Studentkám religionistiky se návštěva poutního místa moc líbila. Posílili jsme se obědem v různých jídelnách, které se nacházejí v blízkých uličkách. Pamatuje se tu nejen na duchovní záležitosti, ale také na ryze praktické potřeby. Čekalo nás ale ještě jedno místo, kam jsme se museli přesunout autobusem. Směr nám ukazoval obrovský stožár s tureckou vlajkou, která se pomalu pohybovala ve větru. Nakonec jsme našli tu správnou zastávku pro přesun k Edirnské bráně.
Zastávka Edirnská brána, prosím, vystupte.
Jeli jsme tam vlastně kvůli třem různým lokalitám. Jedná se totiž o důležitý komunikační bod v konstantinopolských hradbách, které jsme si chtěli prohlédnout. Navíc se nedaleko nachází krásná mešita Mihrimah Sultan. Asi každý zná pohnuté osudy rodiny sultána Sulejmana Nádherného. Pokud se chce nahlédnout mezi řádky kronik a popustit uzdu fantazie, je možné sledovat příběhy zpracované v populárním tureckém seriálu. Protože se zaměřuji na historickou i současnou funerální kulturu, neopomenul jsem se zastavit na ještě jednom důležitém místě.
Vstup k hrobům padlých z roku 2016 je monumentální.
Za městskými hradbami byl tradiční prostor pro rozsáhlé hřbitovy. V průběhu staletí město expandovalo nejen směrem na západ. Přesto místa posledního odpočinku zůstala. Nejsou ale jen dokladem životů běžných obyvatel v minulosti. Mohou být zásadní lokalitou i pro současnost. Mám na mysli pečlivě udržované hroby padlých během pokusu o převrat v roce 2016, kteří jsou označování jako mučedníci. Prohlédli jsme si bránu s výzdobou, která názorným způsobem popisuje oficiální intepretaci této události. Z amplionů umístněných v prostoru mezi hroby zněly koránské verše. Vedle nás se postavil starší manželský pár a pozdvihl ruce k modlitbě za zemřelé. Byl čas v tichosti odejít.
Viděli jsme v ten den historické památky i doklady nedávných dějin Turecka. Na jednom místě se prolínaly velké dějinné zvraty s jejich pozdějšími intepretacemi. Veřejný prostor byl plný symbolů, které dokládaly nejen mnohými žádanou kontinuitu, ale i proměnu společnosti. A to se mi na Istanbulu líbilo. Jak říkal s oblibou náš průvodce doc. Attila Kovács: je to město, které má tisíc a jednu tvář.
Poznámka: text vyšel poprvé na serveru Náboženský infoservis.
