Článek
Sedím na plastové zahradní židli, jejíž opěradlo, v půli prasklé, sešněrovali sisalovým provazem, pod přístřeškem zbudovaným z kůlů, igelitu a vlnitého plechu, aby na ulici nepálilo slunce.
Kadeřnictví a holičství, to jsou nepostradatelné instituce afrických měst i venkova. Ženy i muži, bez ohledu na věk či profesi, všichni si potrpí na udržovaný účes a čerstvý střih. Můžeš pracovat jako přístavní dělník a mít hluboko do kapsy, ale na své hlavě to nesmíš nechat znát. Účes není jen ozdobou, má duchovní i symbolický význam a prozrazuje mnohé ještě před tím, než člověk promluví. Z účesu lze poznat, z jakého kmene či oblasti pochází, jaký je jeho rodinný stav a postavení.
Na venkově sedí holič v budce stlučené z prken, není v ní než křeslo, zrcadlo a plakát – na něm obrázky účesů, aby si bylo z čeho vybrat a podle čeho stříhat. Zatímco v arabském holičství je hlavním nástrojem břitva, v Tanzanii zastane všechnu práci holicí strojek. Nůžky bys tu hledal marně. K dokonalému zaříznutí okrajů účesu používá zkušenější holič žiletky. Vedle nich leží na poličce už jen krabička s pudrem a levná kolínská. Před budkou posedávají a postávají děti se svými bratry či otci, výrostci i muži, a trpělivě čekají, až na ně přijde řada. Čas si krátí klábosením – a výměnou drbů.
Před městským holičstvím stojí dřevěná či kovová lavice, v horším případě prosezený gauč plný prachu a prosáklý potem, jenž má přesvědčit zákazníky, které by jinak mohla odradit fronta a nepohodlí. Z hlasitého reproduktoru se linou hity bongo flava, rychlé beaty undergroundového singeli nebo staré šlágry zilipendwa, podle vkusu holiče. Zadní místnost dražších podniků, v nichž běží klimatizace a televize, skrývá „salon krásy“, kde lazebnice poskytují péči od masáže obličeje až po erotické rozkoše ženatým mužům, již se do holičství chodí rozptýlit od rodinného života.
S úpravou bělošských vlasů bývá problém. „Lví hřívu neumíme,“ řekne občas holič upřímně. Většinou se však zatváří, jako by nic, zdvojnásobí cenu, rychle pošle nějakého kluka do vedlejšího papírnictví pro nůžky a pustí se, poprvé v životě, do stříhání rovných vlasů. Potají při tom kouká na plakát se vzory, vlasy ale nedrží tvar, padají pořád někam ke straně, až člověk propadá beznaději.
Od doby, co nosím dredy, navštěvuji dámské kadeřnictví, kde se nebojí ani lví hřívy a dokáží celé hodiny zaplétat a zas rozplétat složitě tvarované příčesy, copánky z pravých i umělých vlasů, drdoly a uzly. Uvnitř myjí vlasy vodou z vědra a když jde zrovna elektřina, zapínají prastarou sušicí helmu. Ženy si sem chodí odpočinout a popovídat. Než kadeřník vytvoří účes, stihnou si nechat nalepit a nalakovat nehty i provést celou pedikúru, z blízké restaurace si objednají oběd nebo limonádu.
Kadeřnictví je na rušné obchodní třídě vtěsnané mezi stánky s pantoflemi a čínskou elektronikou, hrnci a talíři, mýdlem a tričky fotbalových týmů. Kolem chodí davy lidí. Obchod naproti prodává školní potřeby a zároveň módu. Jak se blíží ramadán, ženy vybírají krajkové spodní prádlo. Co chvíli se tu staví nějaký muž koupit zdobený hidžáb, závoj nebo šaty. Na chodníku je pořád rušno u kohoutu, který slouží za pár drobných těm, kdo doma nemají tekoucí vodu. Přicházejí pěšky s kbelíky, s jízdními koly ověšenými kanystry i s dřevěnými kárkami plnými barelů.
Vzhledem k všeobecné vášni pro účesy jsou holičství a kadeřnictví takřka v každé ulici a práce v nich je, vedle práce mototaxikářů, nejčastějším startovacím zaměstnáním mladých. Nepotřebují zvláštní vzdělání, a i když výše výdělku závisí na šikovnosti, holičství představuje jakous takous jistotu.
Po pár hodinách znám novinky z města a svými historkami jsem pobavil pár zákaznic, záda mám bolavá z prasklé židle. „Zmatek na hlavě odráží nepořádek v hlavě, tak se zas brzy stav,“ loučí se se mnou kadeřník a já můžu s čerstvým účesem znovu vyrazit do ulic města.
