Článek
Noc je tmavá a nad hlavou nám svítí tisíce hvězd. Do masajské vesnice nevedou elektrické dráhy a jediným zdrojem kalného světla je solární lampa, která se ve dne nabíjí, aby v noci mlhavě osvětlovala zadní dvorek.
Ležíme na rohožích rozprostřených po udusané zemi. Její barva je šedá, jak se mezi zrnka bílého písku dlouhé roky mísí zbytky uhlíků z ohně, na němž se vaří. Z černé kuchyně nás pozoruje kráva, která odmítá spát se stádem pod palmami a každou noc se zabydlí v zakouřeném domku z hlíny a palmového listí, aby byla nablízku lidem. Za tmavých nocí, jakou je tato, se z lesa ozývá hlasitý nářek komb připomínající dětský pláč. Než jdu spát, vypiju v přístěnku vedle kuchyně hrnek chladné vody. Tady se v nerezových konvích skladují poslední zbytky nedávného deště.
Kokrhání kohoutů budí vesnici dávno před svítáním. Malé děti musí obstarat kozy, dospělí a větší děti krávy. Teprve po několika hodinách práce se rodina sejde na rohožích u snídaně. Když je v domě mouka, usmaží některá ze sester trojúhelníkové koblížky mandazi. Nikdy ale nechybí masajský čaj: čerstvě nadojené mléko svařené s kůrou stromů a vrchovatými lžícemi cukru.
Domy jsou od sebe tak daleko, že je zpočátku obtížné pochopit tvar a uspořádání vesnice. Krávy potřebují prostor, a obraz zakrývá hustý les, jímž se všemi směry proplétají cestičky vyšlapané nohama lidí i zvířat. Jako náves je snad možné vnímat mýtinu mezi jedním ze tří kostelů, obchodem s limonádami a jezírkem, jež Masajové vyhloubili jako společnou zásobárnu dešťové vody. „Nechápeme, proč tu pořád bloudíš,“ diví se morani, kteří si už zvykli na mou přítomnost ve vsi. „Každý strom je přece jiný. Každá skupina keřů má vlastní tvar.“
Masajové znají rostliny a vědí, k čemu jsou užitečné. Já musím pro začátek rozeznat alespoň dvě: strom, jehož větvičky se žvýkají, dokud se neroztřepí, aby jejich vlákna posloužila jako zubní kartáček. A keř se širokými měkkými listy, jež ve vesnici uprostřed lesa, kde nestojí žádné kadibudky, slouží stejně jako toaletní papír, a když se natrhají, celý den vydrží pevné a zároveň vláčné.
Každá rodina uchovává v chladu domů dešťovou vodu nasbíranou do konví na mléko, hliněných nádob či plastových kanystrů. Když dojdou zásoby, přijde čas studní, ty jsou však mělké a zasolené kvůli blízkosti oceánu. Vyschnou-li studny, je posledním zdrojem vody vykopané jezírko. Jestliže zmizí voda i z něj, musejí morani hnát stáda krav přes hory, lesy a území jiných kmenů až tam, kde se rozkládají další masajské vesnice a kde je nechají pár měsíců žít, dokud se nespustí deště.
Když před soumrakem přepočítáme a prohlédneme krávy, vydáváme se k jezírku. V rukou neseme kbelíky s mýdlem, přes rameno ručníky. Hladina je zelená od sinic, ale to v noci není vidět, a jiná voda ve vesnici stejně není. Válečníci zavěsí své opasky s meči a rudé šuky na keře, nazí se na břehu mydlí a polévají vodou z kbelíků, aby smyli prach a pot dnešního dne. Do temnoty noci probleskují jen bělma očí, náramky a bandalíry z bílých korálků. Nakonec si do pokožky vtírají kokosový olej.
Večer se zas rodina sejde na rohožích na zadním dvorku. Sestry naloží talíře hustou kukuřičnou kaší ugali z kotlíku na ohništi, a naplní plechové hrnky svařeným mlékem. Dnes vyšel měsíc a jeho svit zalévá krajinu tak silně, že nepotřebujeme solární lampu. Komby v lese ztichly.
„Ještě, že Bůh nám letos dává dost vody,“ říká spokojeně Legišonova máma, všichni souhlasně zamručí a začnou vzpomínat na minulá sucha. Není náhodou, že jméno masajského Boha Enkai je synonymem pro „déšť“. Tady se hovory o počasí nevedou z dlouhé chvíle – na dešti závisí život nebo stěhování vesnice. „Ty náramky ti sluší. Jsi první mzungu, který u nás bydlí. Snad nám přineseš štěstí,“ dodává máma a já přemýšlím, co bych měl udělat, abych Masajům pomohl zachovat si přízeň bohů.
Další čtení od stejného autora:
