Daně rostly! Nebo ne? Aneb daně a ceny obilí od třicetileté války do doby Marie Terezie

Tento článek je třetím dílem série o daních placených po třicetileté válce státu poddanými panství Česká Kamenice.

V prvním článku jsme si ukázali, jak daně místních poddaných rostly až do daňové reformy v letech 1683 a 1684:

V druhém článku jsme si ukázali, jaký vliv mělo snížení osedlosti, daňové kvóty, pro toto panství:

Protože není důležitá nominální výše daní, ale především jejich reálná výše, vše jsme si podle tehdejších cen žita přepočetli na počet korců žita, které museli místní poddaní prodat, aby mohli státní kontribuci uhradit.

Pro léta 1655-1685 nám vyšel tento graf:

Z grafu je vidět prudké zvýšení daní, resp. jejich reálné výše na přelomu 60. a 70. let s maximem na začátku 80. let 17. století. V letech 1683 a 1684 proběhly dvě reformy, při kterých byla snížena daňová povinnost poddaných nejen našeho, ale obecně všech panství v neúrodných oblastech Čech.

V tomto článku se podíváme na další vývoj do doby nástupu Marie Terezie. V závěru článku si pak ukážeme, na jaký problém tento výpočet naráží.

Výše zmíněnými reformaci 1683/1684 byl počet osedlých v Čechách snížen o 23 %. Vídeň ale chtěla celkově stejnou výši daní (prostá kontribuce z Čech činila předtím i potom 1 700 000 zlatých), daň na jednoho osedlého vzrostla na 20 zlatých a v této výši se pak držela až do roku 1691. Ovšem bez přirážek, spolu s nimi činila kontribuce průměrně 27 zlatých ročně.

V roce 1692 byla kontribuce zvýšena a včetně přirážek se v následujícím období pohybovala kolem 35 zlatých.

Poddaní panství Česká Kamenice tak platili roční kontribuci:

Vývoj celkové kontribuce panství ve zlatých od roku 1655 v grafu vypadá takto:

Karlovickým mírem byla v lednu 1699 ukončena patnáct let trvající válka s Tureckem (souběžně s ní probíhala v letech 1688-1697 válka o falcké dědictví, tzv. devítiletá válka). V roce 1700 byly daně o 10 % sníženy. Ne nadlouho - hned roku 1701 totiž vypukla válka o španělské dědictví, která pak trvala až do roku 1714 a na kterou celkem plynule navázala další válka s Tureckem v letech 1716-1718.

Takže snížení daní r. 1700 bylo skutečně krátkodobé a daně byly hned v roce 1701 podstatně zvýšeny. A rostly i nadále, takže jejich výše se pohybovala od 40 do 50 zlatých.

Poddaní našeho panství tak platili roční kontribuci:

V roce 1709 byla kontribuce radikálně snížena na polovinu, ale zato byly zvýšeny dosavadní spotřební daně (resp. něco mezi dnešní spotřební daní a DPH, tehdy se tomu říkalo akcízy) a hlavně zavedena celá řada dalších.

Nová úprava daní měla vynést stejně jako předchozí daňový systém. Bohužel nevím, jak vysoké daně poddaní našeho panství podle této nové úpravy ve skutečnosti platili. A tak těch „pár let“ musíme vynechat…

Proč "pár let"? Protože doba na takový způsob výběru daní nebyla zralá, a tak tato úprava trvala jen pět let - v roce 1714 byla většina akcízů zrušena a opět zaveden starý kontribuční systém.

Ještě pro rok 1715 byly daně menší než před zavedením akcízů, ale ve Vídni se rychle „vzpamatovali“ a hned v roce 1716 činila roční kontribuce s příplatky přes 50 zlatých.

Konec válek v roce 1718 znamenal také mírné snížení daní, takže roční kontribuce se nadále pohybovala mezi 35 a 46 zlatými na jednoho osedlého, v roce 1734 byla ale opět již 50 zlatých.

Poddaní našeho panství tak platili roční kontribuci:

Celkový graf vývoje nominální kontribuce panství Česká Kamenice mezi lety 1655-1734 vypadá takto:

Po roce 1734 je obtížné určit skutečnou výši daní - neznám totiž výši kontribučních přirážek.

Dalo by se to přibližně vypočítat z výše kontribuce, ale protože kontribuce byla tak vysoká, že poddaní přes vojenské exekuce požadované daně v žádném roce (!) nebyli schopní zaplatit, přebíraly na sebe část jejich povinností stavy. Není jasné jak vysokou, protože celá otázka daňové problematiky není dodnes spolehlivě vyřešena.

Sliboval-li jsem tedy daňovou povinnost do roku 1740, musím bohužel slib porušit. Spokojme se s výši daní v letech 1655-1734…

Ale v této sérii článků nám ve skutečnosti nejde o nominální výši daní. Jde nám o jejich reálnou výši.

Takže budeme pokračovat v přepočtu daní na korce žita, které museli českokameničtí poddaní prodat, aby zaplatili roční kontribuci:

Osvěžíme si paměť a znovu si ukážeme graf pro roky 1655-1685:

A než se dostaneme dále, je třeba probrat problém, o kterém jsem se zmínil v úvodu - problém s výpočtem.

Ceny obilí

Přepočet zlatých na nutný počet korců žita pro roky 1655-1685 byl v podstatě jednoduchý. Abych „odfiltroval“ každoroční výkyvy (dosahovaly i desítek procent), použil jsem desetileté průměry.

V letech 1655-1660 byly ceny obilí nízké a korec žita se prodával za jeden zlatý. Po roce 1660 cena trochu vzrostla, ale ve všech třech desetiletích od roku 1661 až do roku 1690 se pohybovala průměrně mezi 70 a 80 krejcary (tedy 1 zlatý 10 krejcarů až 1 zlatý 20 krejcarů).

Výkyvy cen v desetiletých průměrech tedy nebyly velké a dobře ilustrují reálnou výši daní.

Mnohem složitější je situace mez roky 1690 a 1734:

Běžná cena obilí při průměrné úrodě té doby byla dva zlaté za korec žita.

Ale: Zatímco ještě v letech 1690 a 1691 se obilí prodávalo za „staré“ ceny (60, resp. 70 krejcarů), následovalo desetiletí neúrod a vysokých cen obilí. Průměrná cena korce žita v letech 1692-1701 byla dva a půl zlatého.

Následoval silný propad cen na jeden a půl zlatého v prvním desetiletí 18. století, ale hned v následujícím desetiletí ceny opět vzrostly přes dva zlaté v průměru. Po roce 1720 cena korce žita s výjimkou hladových let 1725-1727 opět poklesla pod dva zlaté.

Teoreticky nic nebrání tomu, abychom za základ výpočtu reálných daní opět vzali desetileté průměry.

Pak by graf počtu korců žita nutných k zaplacení kontribuce poddanými panství Česká Kamenice vypadal v letech 1655-1734 takto:

Pokud bychom ale za základ výpočtu reálných daní vzali běžnou cenu v celém období 1691-1734, tedy dva zlaté, pak by graf vypadal trochu jinak:

Při srovnání těchto dvou grafů vidíme značné rozdíly v průběhu křivky, přitom výsledná čísla se téměř shodují:

Rozdíl není při použití rozdílných způsobů výpočtu ani dvě procenta, přitom v jednotlivých obdobích se liší až o čtvrtinu!

Jak se s tímto problémem vypořádat?

Snad nejlépe, když si oba grafy zprůměrujeme. Pak dostaneme takový graf:

Osobně tento graf považuji za nejlepší!

Takže si můžeme učinit závěr (po němž si povíme o jednom problému, který tento výpočet nereflektuje):

Reálná výše kontribuce po zohlednění cen obilí byla pro poddané panství Česká Kamenice (a obdobných podhorských panství) po přepočítání osedlosti v roce 1656 do přelomu 60. a 70. let 18. století konstantní, byť s mírně se zvyšující tendencí.

Následoval prudký růst reálné výše státních daní s vrcholem na začátku 80. let, kdy byly daně reálně o 80 % vyšší než v desetiletí 1661-1670, o 96 % vyšší než v roce 1656 a dokonce o 146 % vyšší než podle první kalkulace Berní ruly v srpnu 1655.

Po reformách v letech 1683 a 1684 klesla reálná výše daní poddaných našeho panství o 37 %, ale i tak byly vyšší než v 60. letech 18. století.

Po turbulentním období let 1686-1700, kdy se reálná výše daní výrazně měnila, se daně v první třetině 18. století ustálily na úrovni mezi 4000 a 4500 korci žita, což je o 15 % více než před nárůstem daní na přelomu 60. a 70. let 18. století.

Jak se daně vyvíjely za vlády Marie Terezie si povíme příště…

Ještě předtím se ale musím zmínit o dalším problému:

Výše prezentovaná čísla nelze zaměňovat s životní úrovní poddaných!

Dostali bychom se k nesprávným závěrům:

Za prvé - jedná se jen o kontribuci, státní daně; zcela jsou ve výpočtech opomenuty daně a dávky vrchnosti a především stále se zvyšující roboty.

Za druhé, a to hlavně:

Podle grafu nejméně korců k uhrazení kontribuce poddaní potřebovali v letech 1691-1700. To byly roky, kdy bylo obilí kvůli dlouhodobým neúrodám nejdražší, takže poddaní k uhrazení kontribuce potřebovali málo korců.

Snad by to vypadalo, že se poddaným vedlo dobře. Jenže obilí bylo drahé, protože se ho urodilo málo. Takže poddaní sice potřebovali málo korců k uhrazení kontribuce, ale často toto obilí neměli vůbec.

Buď k prodeji, nebo k jídlu. Často obojí! Především nižší vrstvy obyvatelstva na tom právě v 90. letech 17. století byly nejhůře!

NA Praha, fond Berní rula.

NA Praha, fond Tereziánský katastr.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

Pekař, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.

Problémy cen, mezd a materiálních podmínek života lidu v Čechách v 17.-19. století. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1977.