Bída severočeských sedláků aneb Když komise v Praze udělala chybu

Třicetiletou válkou byly Čechy silně zpustošeny. Dosavadní systém výběru daně, spočívající v přiznání stavů k počtu svých poddaných, selhal - vrchnosti využily válečných škod a přiznávaly tak nízký počet osedlých, že nebyla naděje na nějaké spravedlivé rozvržení daní.

Panovník reagoval novými „spotřebními daněmi“, tzv. akcízy, a původní spotřební daně (hlavně z piva) zvýšil. Doba ovšem ještě nebyla zralá na tak složitou metodu výběru daní. A hlavně - zatímco daně podle osedlých povolovaly králi stavy, spotřební daně král vypisoval dle svého mínění.

To se stavům pochopitelně nelíbilo, a tak souhlasily s návrhem Ferdinand III. - postarají se o nový zemský katastr. Do krajů se rozjelo několik stavovských komisí a jejich činností vznikla slavná Berní rula, neboli „general visitations rolla“.

O jejím vzniku jsme si řekli v jiném článku, takže kdo má zájem o podrobnější informace:

Zde si jen řekněme, že hlavním účelem Berní ruly nebylo stanovit přesně plochu poddanské půdy (vrchnostenská se samozřejmě nezjišťovala - to stavy nepřipustily), ale především zjistit u poddaných „berní schopnost“ - jak vysoké daně můžou platit.

Proto údaje nejsou zcela spolehlivé a komise se spokojovaly jen s hrubým odhadem poddanských polí. Spolu s poli ovšem komise sledovaly i počty dobytka, potahů, zda místní poddaní vedou nějaké „handle“ a živnosti.

Z těchto pozorování pak vznikly přehledné tabulky pro každou obec v Čechách (Moravy se Berní rula netýkala):

V květnu 1655 byly dodány poslední elaboráty a již 13. srpna 1655 se berně rozvrhovala podle nově získaných dat. Předně bylo třeba stanovit, kdo je vlastně osedlý.

Na wikipedii i jinde se uvádí běžná formulace, že „osedlý byl berní jednotkou rovnající se jednomu sedlákovi nebo čtyřem chalupníkům či osmi zahradníkům“.

Te je ovšem přílišné zjednodušení. Osedlý byla ideální berní jednotka. Počet osedlých byl určován pro jednotlivé vsi, přičemž se hledělo na pole, dobytek, „handle a živnosti“, možnost výdělku z řemesel, formanství; záleželo také na tom, zda ves ležela v horách či v nížině; jakým podílem byly na tom kterém panství zastoupeny statky, chalupy a zahradnictví a podobně.

Celý princip výpočtu osedlého byl dost složitý, takže si ho ušetříme a podíváme se na raději na výsledek:

V srpnu 1655 komise určila, že v Čechách (bez Chebska) se nachází 75 995 osedlých a každý osedlý zaplatí 8 zlatých a 32 a tři čtvrtě krejcaru. Částka na jednoho osedlého byla určena prostě - poddaní v Čechách měli zaplatit na kontribuci 650 000 zlatých, bylo zjištěno 75 995 osedlých, takže na jednoho to vychází na oněch osm a půl zlatých (kdyby bylo napočítáno třeba jen 50 000 osedlých, pak by jeden osedlý zaplatil 13 zlatých; tímto principem se výše kontribuce na jednoho osedlého řídila i nadále s tím, že nároky Vídně na celkovou částku neustále stoupaly).

Problém byl v tom, že nebyl čas celou věc dobře promyslet - údaje jednotlivých komisí a především jejich náhledy na „berní schopnost“ poddaných byly velmi nestejné. Tak se stalo, že některé oblasti byly daněmi přetíženy, jiné nesly snesitelnou zátěž.

Nový výpočet osedlostí vyvolal velké protesty, a tak kalkulace ze srpna 1655 vydržela jen rok.

Jaký byl dopad nového výpočtu daní a jeho následných změn si ukážeme na příkladu jednoho severočeského panství. Panství Česká Kamenice v držení hrabat Kinských.

Pražská komise určila, že na panství Česká Kamenice se nachází 265,25 osedlého, takže poddaní museli zaplatit dohromady 2 264 zlatých (a necelý krejcar k tomu, dále budu zaokrouhlovat na zlaté). (Zde je třeba upozornit, že se jedná o prostou kontribuci, kterou dále zvyšovaly různé příplatky, které ovšem nechávám stranou; tyto příplatky budu připočítávat až od roku 1657 - viz poznámka níže)

Celkem naše panství platilo 0,349 % daní z Čech.

Bylo to málo? Bylo to hodně? Na celém panství bylo „nalezeno“ 4 254 korců polí včetně pustých a porostlých, v celých Čechách (pro Čechy používám data z Pekařovy práce České katastry) 3 155 466,5 korce, takže na našem panství bylo 0,135 % polí. Daní ale místní poddaní platili 0,349 %. Přitom zdejší pole byla podprůměrně úrodná…

Daně si ještě přepočteme na obilí. Korec žita (celozemsky se při různých výpočtech upřednostňovala cena žita, protože pšenice se v neúrodných krajinách téměř nepěstovala) stál v první polovině 50. let průměrně 52 krejcarů, takže místní poddaní museli prodat 2 717 korců žita, aby zaplatili kontribuci.

(Procenta celozemských, resp. „celočeských“ daní ani nutné korce žita neuvádím samoúčelně - budeme s nimi pracovat i nadále, abychom si ukázali, jak se vlastně při změnách osedlosti panství, celozemské osedlosti, výše kontribuce na jednoho osedlého a cen obilí prakticky vyvíjela daňová povinnost místních poddaných.)

O cenách obilí jsem psal v jednom ze starších článků:

Jak jsme si řekli výše, daně nebyly určeny jen podle rozlohy polí a jejich úrodnosti, ale podle celkové „berní schopnosti“. A sedlák v horách měl díky loukám oproti sedlákovi v nížinách (tehdy se takovým oblastem říkalo „kraj“, „v kraji“) další příjmy z dobytka, také měla řada sedláků vlastní lesy. K tomu měl sedlák v horách méně polí, takže mu práce s potahem na poli zabrala méně času a mohl si přivydělávat formanství. Místní domkáři a podruzi měli svá domácí řemesla. Atd. Atd. Toto vše bylo bráno v úvahu…

Hned po vyměření daní v srpnu 1655 do Prahy doputovala celá řada stížností. A tak byl vytvořen nový výbor z členů vizitačních komisí Berní ruly, aby lépe „sladili“ údaje, resp. „berní schopnost“ jednotlivých krajů.

Vizitační komisaři se tedy poradili a byl „objeven“ tzv. divizor. V podstatě tento divizor určoval, kolik korců pole v Berní rule má být na jednotlivých panstvích pokládáno za jednoho osedlého po zvážení všech dalších možných přivýdělků.

Tak se stalo, že jeden osedlý, jedna „berní jednotka“, měl v Čechách v průměru 40 korců polí; v kraji, tedy v úrodných oblastech to bylo 50-100 korců, zatímco v neúrodných horách jen 15-20 korců polí.

Mělo to být opačně? Asi ano! Komise totiž značně přecenila možnost přivýdělků poddaných v horských oblastech; snad počítala s rychlou poválečnou konjunkturou obchodu, která ovšem nenastala…

Tak se stalo, že poddaní v horách byli oproti těm v úrodných oblastech neúměrně přetíženi. (Týkalo se to především měst, ale každé panství mělo svůj vlastní systém rozpisu daní, tzv. subrepartici, mezi poddané, takže zde musím generalizovat.)

Práce na novém přepočítání osedlosti mezi jednotlivá panství netrvaly ani rok a už v roce 1656 byly daně vypsány podle nového výpočtu:

Zatímco podle kalkulace z r. 1655 bylo v Čechách 75 995 osedlých, r. 1656 byl počet osedlých přepočítán na 78 444. R. 1655 byla kontribuce 8 zlatých 32 krejcarů, což vydalo z Čech 650 000 zlatých.

Nyní by při větší osedlosti mělo Vídni stačit o 15 krejcarů z osedlého méně. Co myslí dnešní čtenář? Byla daň na jednoho osedlého snížena? Poměrně překvapivě ano! A byla snížena dokonce ještě více, takže z jednoho osedlého se nyní platilo 7,997 zlatého, což z Čech na prosté kontribuci vydalo 627 000 zlatých.

Platili méně i poddaní panství Česká Kamenice?

Když z Prahy, z Nejvyššího úřadu berničního, dorazil nový rozpis daní, zřejmě místní utrpěli šok!

Zatímco rok stará kalkulace určila pro celé panství 265,25 osedlého, nyní to bylo 347,5 osedlého! Naše panství tak místo 0,349 % celozemských daní nyní platilo 0,442 %.

Zdá se to jako malý rozdíl? Zvláště když daň byla o něco snížena? Podíváme se na čísla:

Podle staré kalkulace panství platilo 2 264 zlatých, podle nové to bylo 2 779 zlatých, o 23 % více. A korce žita: Podle staré kalkulace poddaným stačilo prodat 2 717 korců, podle nové kalkulace jich museli prodat již 3 334 korců.

Hned o rok později byla osedlost panství znovu přepočítána a přidáni tři osedlí, takže jich nyní bylo již 350,5. A daň z osedlého byla zvýšena na 9,3535 zlatého, takže místní poddaní museli prodat již 3 934 korců žita; o 44 % více!!! Během dvou let zvýšení téměř o polovinu.

A nebyl všem dnům konec! Daně rostly i nadále. Ovšem i ceny obilí. Jenže ne tolik jako daně…

Zde poznámku: Výše jsem psal, že kontribuci počítám bez přirážek. Od toho odsud upouštím a budu počítat celkovou výši placené kontribuce včetně přirážek. Ale protože výši těchto přirážek neznám pro naše panství, budu počítat s přirážkami pro panství Kost, jak je bezpečně zjistil Josef Pekař.

Budu tak mlčky předpokládat, že výše těchto přirážek byla stejná na našem panství jako na Kosti. Zřejmě to není pravda a není to samozřejmě metodologicky správné, ale pro účely popularizačního článku se mi to zdá jako nejlepší řešení. I když v některých letech poddaní na Kosti překvapivě platili méně, než kolik byla oficiální výše kontribuce, většinou to bylo více a rozdíl stále rostl. Jednalo se především o náklady na rekruty, koně pro armádu (tzv. rimonty) a přípřeže.

Rozdíl mezi oficiálně určenou výší kontribuce a tou skutečně placenou je patrný v této křivce:

Vidíme, že zatímco do roku 1664 se skutečně placená kontribuce od „úřední sazby“ na Kosti nelišila, v dalších letech poddaní platili o desítky procent kontribuci větší.

Proto budeme pracovat se skutečně placenou kontribucí podle panství Kost.

V celém tomto období se osedlost panství nezměnila a zůstala na 350,5 osedlých.

Výše kontribuce (znovu upozorňuji, že používám čísla skutečně placené výše podle panství Kost) se v průběhu let značně měnila:

Tendence je jasná: zatímco v letech 1656-1660 to bylo průměrně 9,7 zlatého, v letech 1661-1670 13,9, 1671-1680 už 20,2 zlatého a v letech 1681-1683 22,2 zlatého.

Co to znamenalo pro naše panství Česká Kamenice?

V letech 1656-1660 platili zdejší poddaní na kontribuci 3 400 zlatých, v letech 1661-1670 4 872 zlatých, 1671-1680 7 080 zlatých a v letech 1681-1683 už 7 781 zlatých! Tedy více než dvojnásobek za necelých třicet let.

Čtenář může namítnout, že platí také větší daně než před 30 let. No, asi má větší příjmy než před 30 lety. Měli je také tehdejší sedláci? Raději si vše přepočteme na korce žita (je třeba zdůraznit, že o růstů výnosů polí lze mluvit až s novými osevními postupy; v horských oblastech zisk z polí zvýšilo zavedení pěstování brambor po roce 1750).

Víme, že podle starého rozpočítání osedlosti museli v roce 1655 poddaní našeho panství prodat 2 717 korců žita, aby uhradili kontribuci. V roce 1656 to podle nové kalkulace bylo již 3 334 korců. Ovšem bez příplatků, s nimi to bylo 3 401 korců.

Protože byla značně proměnlivá nejen výše kontribuce, ale i ceny obilí, propočteme si vše podle výše uvedených průměrů pro roky 1656-1660 až 1681-1683.

Ke konci 50. let se ceny obilí trochu zvýšily. Ale daně také:

Aby uhradili roční kontribuci, museli českokameničtí poddaní prodat:

Tedy i přes zvýšení cen obilí museli poddaní našeho panství reálně platit na začátku 80. let dvojnásobné daně oproti polovině 50. let. Zvýšení bylo o 96 %, oproti staré kalkulaci z roku 1655 dokonce o 145 %.

Ukážeme si křivku (korce žita nutné k uhrazení kontribuce):

Pokud to do konce 60. let ještě „nějak šlo“, situace se od přelomu 60. a 70. let stala kritickou.

Kdybychom k těmto číslům připočetli ještě vrchnostenské daně a především zvyšující se roboty, dostali bychom se na samou hranici únosnosti. Respektive až za ní - stále zvyšující se nároky nejen státu, ale i vrchností vyvolaly v roce 1680 dosud největší povstání poddaných.

Stát, resp. císař Leopold reagoval vydáním nového robotního patentu. Patent mnoho nepomohl, spíše uškodil, jak jsme si řekli v tomto článku:

Nejednalo se o neúnosnou situaci jen na našem panství. Stejná situace byla ve všech horských i podhorských krajích, nejen těch v severních Čechách, ale i na opačném konci země, také na Vysočině i v některých vnitřních oblastech Čech.

Dluhy na daních narůstaly. Zemí projížděly další komise, konala se různá „jenerální shlédnutí“ a „revizitace“, ale nic nepomáhalo. Jak konstatovaly stavy samy: vypsanou kontribuci není možné vybrat a ani exekuce prováděné vojskem nepomáhaly.

Snad právě povstání v roce 1680 přimělo císaře a stavy k rychlé opravě: Tou byl nový katastr, podle svého tvůrce zvaný také Kinského katastr. Vlastně dvojí, jeden v roce 1683, druhý v roce 1684.

Jaké změny přinesl pro zemi? A pro naše panství Česká Kamenice? O tom si povíme až příště…

NA Praha, fond Berní rula.

NA Praha, fond Tereziánský katastr.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

Pekař, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.

Problémy cen, mezd a materiálních podmínek života lidu v Čechách v 17.-19. století. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1977.