Jak dědičný rychtář přišel kvůli machinacím o svou funkci aneb Příběh člověka narozeného roku 1661

27. července 1661 se v kostele v České Kamenici shromáždila honorace z nedalekých Kunratic, aby se zúčastnila křtu. Křtěn byl hrdina našeho příběhu, který dostal po otci i dědovi jméno Georg, Georg Eschler:

Ačkoli otec stále ještě samostatně nehospodařil a pomáhal na statku svému otci, narodil se Georg do skutečně privilegované rodiny, rodiny dědičných rychtářů.

Jak dlouho zastávali Eschlerovi funkci dědičného rychtáře, není známo, protože nejstarší písemné zprávy jsou známy až z doby těsně před třicetiletou válkou.

Tehdy, okolo roku 1613, byl sestaven nový urbář panství Česká Kamenice. A jako první jméno mezi všemi obyvateli Kunratic se samozřejmě objevuje jméno rychtáře Michaela Eschlera, praděda našeho hrdiny:

Co vlastně obnášela funkce rychtáře?

Rychtář stál v čele obce a zjednodušeně bychom ho mohli nazvat starostou. Jeho funkce byla ale na rozdíl od dnešních starostů širší - rychtář měl úkoly správní, policejní i soudní.

Co se správních úkolů týče, dohlížel na řádné plnění poddanských povinností (v sobotu se dostavoval na zámek, kde mu byly předány instrukce na provádění robot na příští týden; po bohoslužbě v neděli se na rychtě konala shromáždění poddaných, kde rychtář tyto roboty určoval konkrétním robotníkům), na odvádění platů a naturálních dávek, daní a kontribucí, byl zodpovědný za vykonávání předepsaných robotních povinností a služeb, na rychtě se projednávaly veškeré poddanské záležitosti, byly zde uzavírány nejen kupní smlouvy na nemovitosti, ale samozřejmě i smlouvy jiné, závěti, obchodní smlouvy, byly sestavovány inventáře po pozůstalých, odhady nemovitostí dělalo několik rychtářů společně. Jako úřední osoby se rychtáři účastnili různých kontrol, vytyčování a přeměřování hranic pozemků a vykonávali další práce spojené se správním právem.

Z policejních úkolů dbal na obecné dodržování právních předpisů, na klid ve vesnici a dodržování tehdejších společenských zvyklostí. Měl trestat lání, hromování, hry a rvačky po hospodách. V různých vrchnostenských instrukcích na to bylo pamatováno. Třeba: „Ne abyšte, vejdúc do krčmy, tam se užrali, potom co psi za vlasy smejkali nebo jinak prali nebo tancovali a hráli.“ Instrukce nezapomínali ani na svárlivé ženy: ty měly být vsazeny do klády, na některých panstvích pak takové ženy měly podstoupit zajímavý trest: sníst tři lžíce kolomazi, aby se jim „zalepila huba“. Také dohlíželi na svěcení nedělí a svátků, vykonávali dohled nad robotou i nad řádným hospodařením sedláků, zda osévají svá pole včas a sejí tolik, kolik mají, také nad stavem dobytka.

Rychtáři měli nižší soudní pravomoc, řídili vesnický soud, kde spolu s nimi zasedali i obecní přísežní. Na vesnickém soudě byly projednávány běžné přestupky, urážky na cti, ublížení na těle, spory o dluhy, škody na polích a dobytku, spory o meze; odvolání od něj bylo možné k tzv. velikému nebo obecnímu soudu. Ten se konal zpravidla jednou ročně v zimním čase na rychtě za přítomnosti přísežných, řízení rychtáře, ale předsednictví vrchnostenského úředníka, který měl konečné slovo; odvolání od něj bylo možné k vrchnostenskému soudu, kterému předsedal sám hejtman nebo dokonce majitel panství. Na velikém soudu byly rozhodovány závažnější větší, větší kriminální přestupky (ale nikoli ty nejzávažnější), převody statků a spory o ně, sirotčí záležitosti a podobně.

Za všechny tyto povinnosti náležela rychtáři samozřejmě odměna; buď přímo od vrchnosti, nebo od vesničanů (odměny byly v 18. století určeny zákonem - tzv. systemálním patentem). Předně ale rychtář nemusel robotovat, což bylo velkou úlevou především po třicetileté válce, kdy robotní povinnosti velkých sedláků narostly na stovky dní ročně.

Dědiční rychtáři také zpravidla platili malé daně vrchnosti. To se týkalo i Eschlerových. V Kurnaticích byly tři skutečně velké statky - čp. 1, to byla dědičná rychta Eschlerových, čp. 6 sousedů Krauseových (a poté Zeckertových) a statek čp. 39 na horním konci vesnice. Všechny tyto tři statky měly 60-66 hektarů pozemků. Z nich platili Eschlerovi ročně tzv. dědičného úroku (německy Erbzins) 2 groše a 4 denáry, zatímco soused Krause 72 grošů; naturální dávky platili Eschlerovi přibližně poloviční.

Ale zpět k rodině:

Michael Eschler, praděda našeho hrdiny Georga, někdy mezi lety 1613 a 1621 buď zemřel, nebo statek (součástí statku byl i jediný kunratický hostinec) prodal o odešel na výměnek (předválečné matriky ani pozemkové knihy nejsou dochovány). V roce 1621 už na statku čp. 1 hospodařil a funkci dědičného rychtáře vykonával jeho syn Georg, děda našeho hrdiny.

Georg hospodařil i v roce 1661, kdy se narodil náš hrdina Georg. Otec našeho hrdiny se jmenoval také Georg. Tři Georgové činí situaci trochu nepřehlednou, takže schematicky:

Čtyři generace rychtářů, hospodářů a hostinských…

Tímto přehledem jsme se dostali do roku 1685. Toho roku čekaly našeho hrdinu Georga tři důležité věci:

Nejprve se 2. února oženil, když si ve věku 23 let vzal o tři roky mladší sousedku Dorotheu Krauseovou z bohatého statku čp. 6, dceru sedláků Mathese a Justiny Krauseových.

Téměř devět měsíců po svatbě se narodil dědic. Křest se odehrál 17. října a chlapec dostal jméno - naštěstí ne Georg, ale Christian:

A na úplném konci roku, 29. prosince 1685, se Georg stal majitelem statku a tím i dědičným rychtářem:

Statek i s hostincem Georga přišel na 300 kop míšeňských grošů. Splácení bylo celkem tradičně rozloženo na téměř třicet let:

Georg měl z kupní ceny jako závdavek zaplatit polovinu, ovšem z toho jen 25 kop hned a zbytek v mírných ročních splátkách 20 kop ročně; závdavek měl tedy splatit až v roce 1692. Zbylých 150 kop měl splácet roční splátkou osmi kop ve dvou tradičních termínech na jaře na sv. Jiří a na podzim na sv. Michaela (tedy v obou těchto dnech po čtyřech kopách). Statek tak měl být splacen za 26 let v roce 1711 (když statek r. 1667 kupoval otec Georg, měl na splácení 28 let a statek stále ještě nebyl doplacen).

Uzavřením kupní smlouvy se Georg stal nejen majitelem statku, ale také po svém otci dědičným rychtářem. Každý rok v lednu byly na našem panství sepisovány soupisy lidu a v lednu 1686 je tedy Georg již uveden jako hospodář a rychtář:

23letý Georg (ve skutečnosti mu bylo 24), rychtář, 21letá žena Dorothea a 10týdenní Christian. Dvě čísla za Georgovým jménem - zaseto 8 korců (resp. šeflů) ozimu, v chlévě 3 krávy (proč tak málo nevím, ještě v lednu 1684 byl na statku hned 12 krav; snad dobytčí mor…).

Hned na začátku roku 1686 Georg otci zaplatil smluvenou část závdavku ve výši 25 kop, tetě Justině 5 kop a necelé 3 kopy dostal písař. Hned poté otec zemřel, takže splátky v roce 1687 a 1688 dostala již matka. Ta toho roku zamřela, takže zbývající část ceny statku ve výši 216 kop grošů byla propočítána rovným dílem mezi Georga a jeho tři sourozence Evu, Davida a Dorotheu; každý měl dostat 54 kop.

Jak vidíme z obrázku níže, Georg splácel každý rok, někdy trochu méně, někdy trochu více, ale v součtu „to celkem sedělo“, takže v roce 1692, kdy měl mít splaceno 150 kop grošů, jich měl splaceno 149.

Ve splácení pokračoval Georg obdobně i nadále. Předčasně vyplatil své sestry Evu a Dorotheu, takže zatímco podle smlouvy měl statek zaplatit v roce 1711, již v roce 1705 mohl písař do pozemkové knihy zapsat poznámku:

„Kupující prokázal, že všichni oprávnění byli správně vyplaceni. Proto je statek řádně splacen a zapsán.“

Přenesli jsme se do roku 1705. Statek je po 20 letech předčasně zaplacen a také rodina je již kompletní.

Víme, že jako první dítě manželství se v říjnu 1685 narodil Christian. V lednu 1688 se narodil Georg, který ale v prosinci téhož roku zemřel. Po něm přišel na svět v březnu 1690 další Georg, v červenci 1692 Elias, v říjnu 1695 jediná dcera Maria Elisabeth a jako poslední v lednu 1699 Johann Georg.

V manželství se tak narodilo šest dětí, z nich pět se dožilo dospělosti – Christian, Georg, Elias, Maria Elisabeth a Johann Georg. Při tehdejší vysoké dětské úmrtnosti dobré „skóre“.

Takto vypadla rodina v soupisu lidu v lednu 1706:

Rychtář Georg s manželkou Dorotheou, pět dětí, šest krav a dvanáct korců ozimu…

Georg byl dobrým hospodářem, dluhy nedělal, funkci rychtáře vykonával ke spokojenosti vrchnosti, dědici (a tím i relativně klidné stáří) zajištěni.

Vše šlo „jako na drátkách“. Až do roku 1716. Tehdy se Georg rozhodl přilepšit si. Jenže - protiprávně…

Na chvíli opustíme Eschlerovi a dědičnou rychtu čp. 1 a podíváme se na statek čp. 21.

Statek čp. 21 byl středně velkým statkem. Zatímco Georgův statek čp. 1 měl 66 hektarů, statek čp. 21 průměrných 28 hektarů. Do roku 1702 na něm hospodařil Christof Eschler (shoda jmen, s Georgem přinejmenším ve třech generacích příbuzní nebyli) a rok po jeho smrti vdova Marie statek prodala Christofu Karschovi z nedaleké Lísky.

Christof statek splácel v prvních letech přesně podle smlouvy, ale po několika letech se splácení zadrhlo a v letech 1712 a 1713 Christof nezaplatil nic, ve dvou následujících letech jen po dvou kopách ročně místo smlouvou určených šesti kop.

A v roce 1716 se i s rodinou Christof sbalil, statek nechal být, z Kunratic prostě utekl a zmizel neznámo kam…

Teď se do věci jako rychtář musel vložit Georg:

Předně měl nahlásit útěk poddaného Karsche nahlásit ve vrchnostenské kanceláři hejtmanu Hickischovi. To Georg skutečně učinil.

Následně měl přizvat nějaké kolegu rychtáře, spolu s ním provést odhad majetku uprchlého Karsche a statek prodat za tuto odhadní cenu. V úvahu po dohodě s hejtmanem přicházelo také statek propachtovat nebo jej pronajmout na tzv. třetí mandel (v takovém případě na pozemcích hospodařil jiný sedlák a místo peněz odváděl třetinu úrody na zaplacení daní a dávek).

Nic z toho ovšem Georg už neučinil. Na statku začal hospodařit sám. Aniž by statek koupil, aniž by získal svolení vrchnosti, aniž by statek splácel bývalé majitelce Eschlerové…

V lednu 1717 byl vyhotoven další soupis lidu. Karschovi z něj zmizeli a zmizel z něj i opuštěný statek. Jako by neexistoval. Až při úřední kontrole byla mezi sousední statky Davida Stroppeho (čp. 18) a Tobiase Griesela (čp. 26) dopsána poznámka: „Statek Chr. Karsche nyní v držení rychtáře.“

A u jednoho z podruhů se objevila poznámka: „Bydlí na Karschově statku.“

V lednu 1718 se už v soupisu neobjevila žádná úřední poznámka o existenci statku, jen u onoho podruha bylo opakováno, že bydlí na Karschově statku. Stejná situace nastala i v lednu 1719; až na to, že podruh již nebydlel na „Karschově“, ale na "rychtářově statku":

Bývalý majitel Christof Karsch utekl v roce 1716 a po dvou a půl letech Georg stále neučinil potřebné kroky k prodeji statku a hospodařil na něm bez vrchnostenského svolení sám.

To stačilo! V tu chvíli došla vrchnosti trpělivost…

Ještě jeden obrázek ze soupisu z ledna 1719:

„Kunratický rychtář Georg Eschler.“

Jak asi probíhalo „jednání“? Nebo bychom měli použít spíše slovo „soud“?

O věci rozhodoval sám majitel panství. Protože otec Václav Norbert Oktavián Kinský zemřel zrovna v lednu 1719 a určený dědic České Kamenice Filip Josef byl ještě nezletilý, rozhodoval jeho poručník - nevlastní bratr Štěpán Vilém Kinský.

A rozhodl! Přísně? Shovívavě? Nechám to na posouzení čtenáře. Výsledek rozsudku je zřejmý ze soupisů lidu.

Soupis lidu, leden 1720:

„Tobias Griesel, rychtář.“

Georg byl po pradědovi Michaelovi, dědovi Georgovi a otci Georgovi přinejmenším čtvrtou generací kunratických dědičných rychtářů z rodu Eschlerových. Více než 100 sto let vykonávali tuto funkci příslušníci jedné rodiny.

Georg si chtěl „bezplatně“ přilepšit. A nevyšlo to! Nový rychtář Griesel byl chytřejší než Georg. I on měl zálusk na prázdný Karschův statek čp. 21. Dosud hospodařil na malém statku čp. 26, který byl oproti tomu Karschovu poloviční (a oproti Georgovu jen pětinový). Ovšem na rozdíl od Georga šel na věc správně - se svolením vrchnosti statek za 120 kop grošů koupil:

"Dnes, 20. ledna 1721, byla na rychtě ve Studeném s výhradou ratifikace Jeho Vysoké hraběcí Excelence, poručníka našeho milostivého pána (myšlen výše zmíněný Štěpán Vilém Kinský; o poručnictví viz výše), uzavřena následující kupní smlouva.

Po obhlídce dvou nezávislých rychtářů (byl statek) oceněn a v souladu s oceněním kupní smlouva zní:

Tobias Griesel, rychtář v Kunraticích, kupuje statek Christofa Karsche … za 120 kop míšeňských grošů…"

Nový rychtář předvedl svému předchůdci Georgovi ukázkový postup, jaký měl zvolit on: ocenění dvěma kolegy-rychtáři a následné uzavření řádné kupní smlouvy s určeným závdavkem a splátkami.

I Georg je v této kupní smlouvě zmíněn: „Statek Christofa Karsche, který šenkýř Georg Eschler čtyři roky bez zápisu užíval…“

Byl-li trest zbavení funkce dědičného rychtáře tvrdým, byl jinak hrabě Kinský ke Georgovi shovívavý:

„Georg Eschler, hostinský.“

Georga minulo vězení i případné zabavení statku. Georg zůstal majitelem statku čp. 1 i s hostincem a nadále byl běžným sedlákem (a šenkýřem).

Zdálo by se, že z celé protiprávní akce Georg vyšel poměrně lacino. Ve skutečnosti ho ale přišla dost draho:

Přišel o příjem za vykonávání funkce. O dvacet let později dostával kunratický rychtář 28 zlatých ročně. Zda bral Georg také tolik, nevím, ale vzhledem k dlouhotrvajícím zvykům asi ano. K částce je třeba připočítat také podíl ze soudních pokut, takže Georgův roční příjem z funkce byl jistě vyšší. O tyto příjmy nyní přišel.

Za to měl ale po zbavení funkce více volného času.

Bylo ho zapotřebí, protože nově musel Georg jako ostatní poddaní chodit na robotu (rychtáři byli roboty zbaveni). 109 dní v roce, od „vyjití slunce“ až do jeho západu; pravda, s dvouhodinovou přestávkou „k potravě a odpočinutí“.

Robota se v této době oceňovala na 15 krejcarů. 109 dní roboty znamenalo 27 zlatých. To byla spolu s platem další ztráta bývalého rychtáře. A k tomu mu byl zvýšen dědičný úrok (o jeho mizivé výši oproti jiným velkým sedlákům jsme si řekli výše) a naturální odvody.

Georg tak přišel nejen o příjem z funkce rychtáře ve výši přibližně několika desítek zlatých, ale i o dalších 32 zlatých ročně za robotu a zvýšené dávky a platy.

Vyplatilo se to? Zde se ocitáme na velmi, velmi tenkém ledě, protože sedláci si tehdy žádné účetnictví samozřejmě nevedli a tehdy platný zemský katastr přesné výpočty příjmů jednotlivých statků nevypočítal.

To učinil až Josefský katastr v 80. letech 18. století. Tehdy na statku čp. 1 hospodařil Georgův vnuk Josef Eschler. Roční hrubý zisk statku čp. 1 byl úřední komisí spočítán na 281 zlatých. Roční hrubý zisk statku čp. 21, který si Georg protiprávně přisvojil, na pouhých 131 zlatých.

Hrubé zisky statků v Josefském katastru byly počítány podle desetileté průměrné ceny obilí. Ta byla v době vyhotovení Josefského katastru přibližně o třetinu vyšší než v 10. letech 18. století. Roční hrubý zisk statku čp. 21 v době, kdy na něm hospodařil Georg, tak byl ročně (opět velmi hrubým odhadem) necelých 90 zlatých.

90 zlatých hrubého ročního zisku po dobu čtyř let. To byl Georgův zisk z této jeho „akce“.

Nejméně 32 zlatých ročně za robotu a zvýšené daně a dávky pro něj i jeho dědice až do „skonání věků“. To byla Georgova ztráta z této „akce“.

Vyplatilo se to? Každý nechť si zhodnotí sám…

Když už jsme se Georgovi věnovali tak dlouho, snad si řekněme ještě o konci jeho života:

Když byl v roce 1719 zbaven funkce rychtáře, bylo mu 57 nebo 58 let. Ještě hospodařil, sedláci odcházeli na výměnek většinou mezi 60. a 65. rokem života; samozřejmě pokud se takového věku dožili.

Georg se už výměnku nedožil - zemřel, stejně jako celoživotní manželka Dorothea, v roce 1721. Bylo mu 59 nebo 60 let.

Hospodařil 36 let, zplodil 6 dětí. A přišel o funkci dědičného rychtáře…

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

SOA Litoměřice, sbírka matrik, matriky farnosti Česká Kamenice.

NA Praha, fondy Berní rula, Tereziánský katastr, Josefský katastr.