„Staří lidé, kteří se musejí živit žebrotou“ aneb O severočeském venkovu před 300 lety

Ne, článek nebude o tehdejších „důchodcích“, o výměnkářích. Jejich zabezpečení jsme se věnovali v jiném článku:

Článek bude o jiné sociální kategorii vesnického obyvatelstva, o domkářích…

Na začátku 18. století bylo rozhodnuto nahradit dosavadní zemský katastr katastrem novým. Dosavadní rozvržení daní mezi jednotlivá panství totiž nebylo optimální a mělo být nahrazeno rozvržením spravedlivějším.

A tak bylo poddaným v roce 1713 uloženo podat „majetkové přiznání“ (nepřiznával se samozřejmě majetek movitý, ale nemovitý a hospodářské zvířectvo). Tak se stalo a vznikly přehledné tabely pro každé panství:

Správnost přiznání pak garantovala vrchnost. V případě, že tak učinil sám majitel panství, stačil jeho podpis a pečeť. Pokud ale správnost údajů garantoval správce panství, musel si k potvrzení přizvat dva správce sousedních panství. Tak se stalo i v případě panství Česká Kamenice: správnost přiznání zdejšímu správci Kellerovi potvrdili kolegové Ehrenfriedt z panství Rumburk a Schundt z panství Benešov nad Ploučnicí:

Správce panství Česká Kamenice Keller pak „přikryl“ své kolegy na jiných panstvích. Jak snad ani nemohlo být jinak, přiznání byla velmi podhodnocená. O tom jsme si psali v jednom z minulých článků:

Jenže - ve Vídni s tím počítali. A tak následovalo „shlédnutí“ celé země vizitačními komisemi. Komise vše přepočítaly a podle jejich údajů pak byly daně nově vyměřeny.

Hlavní pozornost byla samozřejmě věnována sedlákům. Nás ale bude zajímat jiná sociální kategorie - domkáři.

Na rozdíl od sedláků, kteří vlastnili pozemky a potažní dobytek, a zahradníků, kteří vlastnili málo pozemků, takže potažní dobytek nevydržovali, domkáři vlastnili jen zahradu okolo domku; a i tu často měli jen v dlouhodobém nájmu od obce, vrchnosti nebo nějakého sedláka.

Proto se u domkářů sledovaly dvě věci - počet chovaných zvířat a tzv. osobní fictitium. Fictitium byla úředně stanovená sazba předpokládaného ročního výdělku. Existovaly čtyři kategorie řemesel, kterým byl podle velikosti sídla „úředně“ přidělen roční příjem bez ohledu na to, kolik konkrétní řemeslník skutečně vydělal; to bylo ono „fictitium“.

Podle počtu chovaných zvířat a součtu fictitia všech domkářů pak byl určen jistý koeficient, který byl připočten ke koeficientu sedláků a zahradníků. Tak dostala každá obec i každé panství svůj koeficient osedlosti, podle které byly (značně zjednodušeně řečeno) určovány daňové povinnosti poddaných.

Jak vypadala hmotná situace domkářů v severních Čechách, si řekneme na příkladu obce Kunratice na panství Česká Kamenice.

Podle instrukce k provedení poddanských přiznání měli ovšem domkáři přiznávat jen počty chovaných zvířat; určení fictitia bylo ponecháno na vizitačních komisích.

V obci bylo 18 domkářů; všichni měli domek na pronajaté obecní půdě. Těchto 18 domkářů dohromady vlastnilo 13 krav a jednu kozu.

Zdá se to málo, ale vlastně to byl na domkáře slušný počet. Nepředstavujme si totiž v 18. století na každém statku stádo krav. I ve zdejší podhorské krajině, vhodné k chovu dobytka, byl stav dobytka nízký - zdejších 20 sedláků vlastnilo dohromady jen 57 krav a k nim 52 telat. V chlévě běžného sedláka byly dvě krávy a dvě telata; i největší sedlák v obci měl jen šest krav, čtyři nejmenší sedláci měli v chlévě krávu jen jednu, tedy stejně jako domkáři (pravda, k tomu jedno tele)…

Roku 1718 do naší vesnice dorazila vizitační komise, aby zkontrolovala podaná přiznání poddaných.

Se sedláky se komise „nemazlila“: Zatímco sedláci přiznali 155 korců (výsevu sháněné pražské míry - tento problém ale záměrně nechávám stranou) orných polí a 70 korců polí pustých a zarostlých, „nalezla“ komise orných polí 306 korců a k nim 94 korců lad.

Místo přiznaných 49 krav jich komise ve chlévech napočítala hned 59 a místo udaných 25 telat jich bylo dokonce 52. Pravda, zrovna v době přiznání v zemi řádil dobytčí mor a za pět let mohli sedláci zvířata přikoupit či vychovat. Opět záměrně odhlížím od toho, že komise zapsala nejen skutečný stav dobytka, ale také podle rozlohy luk, resp. množství sklizeného sena a otavy určovala, kolik krav poddaní "chovat mohou"…

Byla komise stejně nemilosrdná i k domkářům?

Víme, že v roce 1713 domkáři přiznali 13 krav a jednu kozu. Komise prohlédla chlévy a našla - 12 krav a 5 koz.

Jeden z 18 domkářů choval krávu i kozu, 11 domkářů chovalo jen krávu, čtyři domkáři jen kozu a dva domkáři nechovali žádné zvíře.

Takže komise mohla konstatovat, že přiznání domkářů k počtům zvířat byla (na rozdíl do sedláků) podána velmi poctivě…

Dalším úkolem komise bylo stanovit u domkářů výše zmíněné „ficititum“, lidově řečeno "osobní příjem":

Z 18 domkářů komise příjem stanovila jen u 8! Všem bez rozdílu byl dle výše zmíněných kategorizací řemesel a velikosti sídla určen roční příjem 30 zlatých.

Kolik to vlastně tehdy bylo? No, běžná kráva stála necelých 10 zlatých, půl kila masa 5 krejcarů, takže za rok si takový řemeslník mohl koupit necelých 200 kilo masa…

Ještě lepší bude podívat se do tehdejších hospodářských instrukcí, které určovaly roční naturálie na stravu jednoho čeledína nebo děvečky. Detailněji jsem o nich psal v jiném článku:

Zde tedy jen stručně:

Na stravu čeledína nebo děvečky za rok se běžně počítalo s pěti korci žita a třemi korci hrachu. Žito a hrách stály přibližně stejně, v této době průměrně 1,5-2 zlaté. Jídlo na dospělou osobu a rok tedy stálo přibližně 14 zlatých! Řemeslník jich vydělal 30!

Pravda, k tomu měl krávu nebo alespoň kozu. A snad nějaký přivýdělek za pomoc sedlákům při žních. I tak to byl dost nuzný život…

Co zbylých 10 domkářů, u kterých komise žádný příjem nestanovila?

U nich se komise spokojila lakonickou poznámkou:

„Zbylým domkářům v této vesnici stejně jako dalších (vesnicích na panství) nebylo stanoveno žádné fictitium, protože tito jsou staří a životem sešlí lidé, kteří se musejí živit žebrotou.“

10 z 18 domkářů v této vesnici se živilo žebrotou!

Jak asi taková žebrota „vynášela“, když i domkář-řemeslník ze svého příjmu bez přivýdělku a krávy uživil jen dvě dospělé osoby? Radši nedomýšlet život takových žebráků…

Do sumárního seznamu vizitační komisaři o obecných poměrech domkářů připsali poznámku, kterou chtěli „dovysvětlit“, proč 18 domkářům dohromady „připsali“ příjem jen 240 zlatých ročně:

"Domkáři v tomto namáhavém a těžkém horském kraji nevlastní nic než místo, kde stojí jejich domky. Dobytek drží, jen aby mohli uživit své děti. Musejí mu ale všechno žrádlo kupovat buď na panství, nebo i mimo něj.

Jejich obživa spočívá převážně v namáhavém nádenictví a fušerské řemeslné práci mimo cechy. Většina ale musí svůj kus chleba vydělat v potu tváře taháním káry po Čechách, a tím sebe s a svou rodinu nuzně udržet. Což platí pro všechny vesnice (tohoto panství)."

Jistě by se dalo namítnout, že možná právě Kunratice byly krátce předtím postiženy nějakou pohromou; třeba požárem, který ovlivnil neblahý hmotný stav místního obyvatelstva.

Pro srovnání se tedy podíváme na dvě nedaleké vesnice:

Celkem 19 domkářů. Pěti z nich byl přiznán roční příjem po 30 zlatých. 14  z 19 domkářů se živilo žebrotou.

Celkem 20 domkářů. Jednomu z nich přiznán příjem 50 zlatých, čtyřem po 30 zlatých. 15 z 20 domkářů se živilo žebrotou.

Domkáři z okolních vesnic na tom byli ještě hůře než ti v Kunraticích!

Víme, že komise tyto domkáře, kteří se museli živit žebrotou, označila za „staré a životem sešlé lidi“.

Takže se podíváme na věk těchto „starých a životem sešlých lidí“.

Průměrný věk těchto „starých“ domkářů v roce 1718, kdy vizitační komise na panství působila, byl - 56,3 roku.

Pravda, dvěma nejstarším bylo 68 a 69 let, ale do kategorie „životem sešlých lidí“ komise zařadila i dva čtyřicátníky a a pět padesátníků…

Vizitační komise po návratu do Prahy sestavila řadu přehledných seznamů a sumářů; některé z nich jsme si ukázali výše v článku.

Kromě nich ale komise sepsala také velmi podrobnou zprávu, kde popisovala svá zjištění o stavu panství a jejich obyvatel. Tato zpráva se bohužel v archivu nedochovala (nebo jsem ji alespoň neobjevil na místě, kde by měla být).

Tato zpráva vizitační komise se pochopitelně dostala na stůl komise hlavní, tzv. rektifikační, na jejíchž bedrech celá akce zřízení nového katastru spočívala.

Rektifikační komise zprávy vizitačních komisí komentovala tím způsobem, že šla po jednotlivých bodech vizitační zprávy, k nimž poté (ne ovšem ke všem) připojovala náhled vlastní. A dostalo se také na domkáře panství Česká Kamenice a výši určeného fictitia:

Vizitační komise ve své zprávě uváděla, že prozkoumala „každé řemeslo i obchod“, všechny „řemeslníky i i obchodníky i majitele domků ve všech místech panstvích a všechny jmenovitě vypsala i s určením obživy“.

Ke konci se dostala na podruhy a také domkáře, „kteří nemají žádné pozemky pro zemědělství ani žádné řemeslo a živí se nádenictvím“. A konstatovala: „Tito se živí spíše žebrotou než prací rukou, protože práce je málo.“

A komise hlavní, rektifikační k tomu dopsala svůj náhled: „Fictitium, které bylo dohromady (tedy míněno pro celé panství Česká Kamenice) vypočteno na 37 522 zlatých 30 krejcarů, je správné a není proti němu co namítnout.“

A hlavní komise nenamítla nic ani proti tvrzení vizitační komise, že více než polovina domkářů se živí žebrotou…

Takový byl tedy stav nižší sociální vrstvy severočeského venkova. Jak asi žila sociální kategorie ještě nižší, podruzi? No, ještě hůře… Ale o tom snad někdy jindy.

NA Praha, fond Tereziánský katastr.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

Kalousek, Josef, ed. Archiv český, čili, Staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XXIII, Řády selské a instrukce hospodářské 1627-1698. Praha: Domestikální fond království Českého, 1906.