Článek
Své sedmdesátiny oslavil český politik a podnikatel slovenského původu Andrej Babiš v pondělí 2. září letošního roku. Tímto se letos dostal do bodu zlomu. Stejně jako všichni ostatní narození v roce 1954 strávil polovinu života v podmínkách budování „lepších komunistických zítřků“ pod záštitou jediné vládnoucí strany a druhou polovinu pak v demokratických poměrech. V příštím roce čeká tento zlom na ročník narození 1953.
Jelikož jsem rovněž čerstvý sedmdesátník, již jsem se v životě setkal s tím, jak se u lidí vyššího věku mění chování a přístup k životu. Běžně starší lidi dospívají na sklonku svého života k vyšší míře pokory. Ta je však v mém případě částečně spojena se stařeckou nevrlostí. Tu lze pozorovat i u Andreje Babiše, který s ohledem na svůj věk a narcistické sklony pravděpodobně čím dále více nelibě nese své prohry (ustavení vlády po volbách v roce 2021 současnou koalicí, prohra v prezidentských volbách atd.) a nenaplnění svých ambicí, jakož i neustávající popotahování své osoby soudy a policejními orgány.
Andrej Babiš bezesporu přináležel jako protekční dítě komunistického režimu v první polovině svého života mezi privilegovanou vrstvu.
Andrej Babiš se v rámci svých nekonečných fabulací snažil tvrdit, že v první polovině svého života nepatřil mezi prominenty komunistického režimu, a to s účelovým odůvodněním, že jeho otec nikdy nebyl žádný komunistický prominent. Skutečná fakta jednoznačně dokazují opak. Štefan Babiš až na krátké období v polovině šedesátých let minulého století totiž zastával vysoké nomenklaturní funkce (pracovní pozice) schvalované příslušnými komunistickými orgány. Na základě svého souhlasného postoje ke komunistickému režimu byl na začátku své kariéry s posvěcením stranických orgánů delegátem Strojexportu v Etiopii a potom čtyři roky působil v Paříži.
Po vyloučení z KSS v roce 1962 (zatajená emigrace sestry Violy, ztráta stranické průkazky) pracoval Štefan Babiš několik málo let na referentské pozici. Avšak již v polovině šedesátých let zahájil svůj comeback do nomenklaturních funkcí, a to nejprve jako odborný asistent katedry zahraničního obchodu na VŠE.
S tím je spojena jedna z účelových fabulací Andreje Babiše, že jeho otec údajně nemohl sehnat tři roky zaměstnání, přičemž z dostupných pramenů vyplývá, že po svém vyloučení z KSS neměl práci asi tři měsíce.
V letech počínající tuhé husákovské normalizace, kdy se prokremelští komunisti jako na běžícím pásu zbavovali v rámci stranických prověrek všech svých tzv. pomýlených soukmenovců, se Štefanu Babišovi podařil husarský kousek, když byl v roce 1969 opětovně přijat do lůna komunistické strany. Všem, kteří zažili období posrpnových stranických čistek a následné normalizace, musí být zřejmé, jaké musel osvědčit prokremelské postoje. A to pravděpodobně včetně souhlasu se vstupem vojsk zemí Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968, což následně vyústilo v mnohaletou okupaci naší země Sovětskou armádou.
Již před vrácením členství v komunistické straně Štefan Babiš nastoupil několik týdnů po srpnové okupaci do Slovenské národní rady a ministerstva zahraničního obchodu. Štefan Babiš se tehdy vysloveně zařadil mezi vysoce postavené prominenty komunistického režimu.
Tímto je s ohledem na všechny skutečnosti vyvrácena další účelová fabulace Andreje Babiše, že jeho otec nikdy nepatřil mezi prominenty komunistického režimu.
Následně byl Štefan Babiš v roce 1969 vyslán do další prominentní funkce jako obchodním přidělenec Stálé mise ČSSR u OSN, přičemž byl vedoucím oddělení a zástupcem ČSSR, tj. tehdejšího komunistického režimu, v radě GATT (všeobecná dohoda o clech a obchodu). Do roku 1971 si užíval pobytu ve Švýcarsku i Andrej Babiš, kterého následně jeho otec ponechal s ohledem na emigraci bratra své manželky jako rukojmího komunistického režimu, aby mohl i nadále působit ve Švýcarsku, a to až do roku 1975. Po návratu ze zahraničí se stal Štefan Babiš ředitelem odštěpného závodu PZO Polytechna v Bratislavě, a to až do svého odchodu do důchodu, přičemž nelze pominout, že po celou dobu dostával příznivá politická hodnocení. V té době začal Andrej Babiš studovat na Obchodní fakultě Vysoké školy ekonomické v Bratislavě, a to konkrétně od roku 1974.
S ohledem na všechny skutečnosti jsou tedy skutečnými fakty vyvráceny účelové snahy Andreje Babiše, že tedy sorry jako v žádném případě nebyl „protekční dítko komunistického režimu“.
Pokud by si někdo dal práci se statistickými údaji z období let 1954 až 1978, kdy Andrej Babiš ukončil vysokou školu, určitě by mohl vyčíslit, jaké mizivé procento dětí žilo v podmínkách rodin tzv. nomenklaturních kádrů. V letech budování lepších komunistických zítřků jsme si všichni byli rovni, ale komunističtí nomenklaturní pracovníci a jejich děti byli jaksi rovnější. Přitom život v privilegovaných rodinách, kdy mj. někdo z rodičů po důkladném stranickém prověření vykonával s posvěcením komunistických orgánů lukrativní práci v kapitalistické cizině s nadprůměrnými příjmy v cizí měně, se pak vysloveně týkal zcela nepatrného počtu vrstevníků Andreje Babiše. Nezapomeňme, že ten měl navíc na rozdíl od drtivé většiny tehdejších dětí možnost nejen pobývat v tzv. západních zemích, ale zde si mohl osvojovat i cizí jazyky v zemích rodilých mluvčích. Zejména tedy francouzštinu.
Je pravdou, že vrstevníci jakéhokoliv privilegovaného dítka komunistického režimu bezesporu vnímali např. protekci ze stran učitelů podstatně kritičtěji. Počínaje základní školou, kdy stačilo, aby otec – komunista byl v malém městě ředitelem nevýznamného závodu a hned se to promítalo do známek. Co se týče středních a vysokých škol, kdy jejich dveře zůstávaly zavřené pro děti disidentů a děti „pomýlených“ rodičů vyloučených po srpnu 1968 z KSČ, byl v dobách husákovské normalizace z jejich strany vysloveně hlad po dětech komunistických kádrů. A bezesporu Babišův otec k nim patřil. Vrstevníci Andreje Babiše v konfrontaci se svými privilegovanými spolužáky opět pamatují na vylepšování jejich známek, a to včetně maturitních zkoušek či dokončení vysokoškolského studia s červeným diplomem.
Jestliže někdo drtivou část dětství prožil jako dítě vyvolených rodičů, nemusel minimálně v mladším věku vnímat, že je vlastně protekční dítě, a mohl a dodnes může zcela nekriticky přistupovat nejen ke svým školním výsledkům a vysvědčením. Obdobně jako dítě ani nemusel vnímat, proč jejich rodina má k dispozici pro ostatní nedostatkové zboží. Nadprůměrné příjmy rodičů pak protekční děti mohly vnímat jako „spravedlivé“ ohodnocení jejich schopností, které však mnohdy spočívaly v tom, že v podstatě byli pouze všehoschopnými. Prostě privilegované děti pravděpodobně nebyly schopny vnímat skutečnou realitu, že jim byla od jejich prvních krůčků umetána cestička k jejich budoucí a zářné kariéře pod záštitou komunistické strany.
Andrej Babiš již v průběhu vysokoškolského studia neomylně navázal na otcovu kariéru s cílem získat po škole lukrativní pracovní místo v cizině a zde vydělávat majlant.
Student Andrej Babiš nic neponechal náhodě a k naplnění svého vytčeného cíle se aktivně zapojil do činnosti SSM. Jako ambiciózní svazák se věnoval práci v mezinárodní studentské organizaci AIESEC, jejíž pobočku na VŠE několik let vedl. I díky tomu během studia vycestoval na brigády ve francouzském Lille a Dijonu a v belgické bance Kredietbank. S ohledem na jeho pozdější rychlou adaptaci na polistopadové demokratické poměry, měl tedy Andrej Babiš opakovaně možnost zahájit pomocí případné emigrace život v demokratických poměrech již během svého studia. Ale to by musel začít bez rodinného zázemí komunistických prominentů pěkně od začátku.
Avšak Andrej Babiš pravděpodobně svoji studentskou vizi vydělávat nadprůměrný balík peněz spojil s tehdejším komunistickým režimem. Zejména pro jeho vrstevníky, tzn. pamětníky doby, asi zůstane nezodpovězenou otázkou, proč se ambiciózní svazák Andrej Babiš nestal coby potomek oddaných členů komunistické strany již v průběhu vysokoškolského studia minimálně kandidátem KSČ. Určité vysvětlení poskytl samotný Andrej Babiš v roce 2013 na počátku své polistopadové politické kariéry, když tehdy na debatě hnutí ANO s voliči mj. řekl: „Byl jsem člen KSČ, ale donutila mě k tomu máma, která dělala vše pro to, abych se tam dostal kvůli kariéře.“ K doplnění jeho poněkud úsměvného vysvětlení je vhodné zmínit pohled jednoho z tehdejších kolegů z jeho pracovního působení v Maroku probíhajícího pod záštitou KSČ a v jeho dresu, který konstatoval: „… choval se mimořádně profesionálně a nekomunisticky, jako západní diplomat, mluvil perfektně francouzsky, dobře se oblékal“.
Výše uvedené vysvětlení a popis bývalého pracovního kolegy vzbuzují dojem, že Andreji Babišovi šlo již během studia především o jeho vlastní prospěch, o jeho vlastní kariéru. Prostě splnit si svůj studentský sen mít možnost budovat profesní kariéru s nadprůměrným finančním příjmem na pracovní pozici v zahraničí. Vše tedy nasvědčuje tomu, že v jeho případě tedy pravděpodobně nešlo toliko o komunistické ideály, ale o to udělat si z tehdejšího komunistického zřízení dojnou krávu.
Cestu za vysněnou profesní kariérou však zahájil Andrej Babiš již v dresu KSČ.
V dobách, kdy byla komunistická mašinérie schopna povolat na vojnu k obraně socialistických výdobytků i člověka s těžkou cukrovkou, Andrej Babiš získal další výhodu oproti svým vrstevníkům, jelikož coby absolvent vysoké školy nestrávil ze zdravotních důvodů rok na vojně. Bezprostředně po promoci tak nastoupil od 1. listopadu 1978 do podniku zahraničního obchodu (PZO) Chemapol, který byl následně přejmenován na Petrimex. Ten tehdy přináležel mezi tzv. nomenklaturní podniky, ve kterých bylo obsazování vedoucích funkcí řízeno UV KSČ.
Jestliže z historických pramenů vyplývá, že do KSČ vstoupil v roce 1980, potom nástup do Petrimexu musel spojit i se vstupem do komunistické strany, a to s ohledem na dvouletou kandidátskou lhůtu budoucího člena KSČ. Pravděpodobně pochopil, že naplnění jeho vysněné kariéry je odvislé od členství ve straně. Že tedy sorry jako obsah jeho portmonky bude závislý na tom, zda bude členem KSČ či nikoliv.
V kariérním růstu pomáhala při naplnění vytčené vize jeho píle, ale také politická angažovanost. V Petrimexu vedl svazáckou organizaci a po zdárném absolvování kandidátské lhůty se stal v roce 1980 členem KSČ. Jelikož nelze vyloučit, že ambiciózní Andrej Babiš měl po vysokoškolském absolutoriu představy o rychlejším postupu při získání pracovní pozice zahraničního obchodního delegáta, nelze ani vyloučit, že právě z důvodu urychlení svých osobních ambicí souhlasil s činností pro tehdejší Státní bezpečnost (StB). Podle zveřejněných dokumentů byl Andrej Babiš evidován od 12. listopadu 1980 jako důvěrník StB a 11. listopadu 1982 měl podepsat vázací akt, čímž se stal agentem StB s krycím jménem Bureš.
V souvislosti s tím však je doloženo, že po zařazení Andreje Babiše do skupiny zabývající se obchodováním s plasty a pomocnými gumárenskými přípravky začal v nomenklaturním podniku Petrimex jeho rychlý kariérní růst: samostatný referent, vedoucí referátu, kdy ještě na začátku 80. let dosáhl na funkci zástupce ředitele této obchodní skupiny. Zároveň se stal kádrovou rezervou pro vycestování do zahraničí. Vše v nomenklaturním podniku, kde kádrová politika byla řízena ÚV KSČ.
Výše uvedený přehled tedy vyvrací účelové tvrzení Andreje Babiše, že ani on stejně jako otec nepatřil mezi komunistické prominenty.
K naplnění Babišova studentského snu došlo na podzim 1985, kdy se stal československým obchodním delegátem v Maroku. Andrej Babiš měl v Maroku výrazně vyšší příjem než v Československu, navíc v cizí měně. Zároveň získal diplomatický pas, což bylo pro pozice obchodního delegáta neobvyklé. Byť z dochovaných dokumentů vyplývá, že StB vedla Andreje Babiše jako agenta pouze do jeho odchodu do Maroka, s ohledem na jeho aktivity pro StB však nelze pominout, že naopak diplomatické krytí agentů tajných služeb bylo a je stále obvyklou praxí.
Jestliže jeho rodiče dosáhli důchodového věku před odchodem do Maroka, resp. v průběhu marocké mise, potom měl Andrej Babiš s ohledem na jeho pozdější rychlou adaptaci na polistopadové demokratické poměry další možnost emigrovat a zahájit život v demokratických poměrech. A to v tomto případě, aniž by ohrozil pracovní postavení svých rodičů. Navíc v té době se i v Československu začal komunistický režim pomalu hroutit. Vše tedy nasvědčuje tomu, že kariéra Andreje Babiše byla v jeho první polovině života pevně spojena s budováním socialismu.
Andrej Babiš tedy pomáhal budovat socialismus, který jako agent StB pod krycím jménem Bureš aktivně bránil.
Kontakty s StB a činnost pro tuto represivní složku se v jeho případě časově kryjí se vstupem do KSČ. Přestože samotný Babiš jakoukoliv vědomou spolupráci s StB vehementně popírá, v roce 2021 byla objevena karta agenta Bureše dokazující, že s StB spolupracoval dobrovolně, přičemž dochované listiny naznačují, že Babiš se Státní bezpečností vědomě spolupracoval od roku 1980 již jako důvěrník.
Podle historických badatelů existují dokumenty, které nasvědčují tomu, že agent Bureš předal minimálně patnáct udání. Záznamy StB obsahují informace o spokojenosti se zodpovědností agenta Bureše, jakož i záznamy o schůzkách v bratislavských konspirativních bytech. Jelikož byl agent Bureš hodnocen jako jeden z nejspolehlivějších, bez problému přečkal v roce 1984 personální redukci stavu agentů 3. odboru StB, po které zůstalo 57 nejspolehlivějších z původních 127 agentů.
Starého psa novým kouskům nenaučíš platí i v případě Andreje Babiše.
Toliko pohled na první polovinu života Andreje Babiše tak trochu očima jeho vrstevníka. Jelikož spojil své současné politické ambice s gloriolou pana Čistého a Spravedlivého, je pro něj logicky určitou přítěží, že ani jeho rodiče, resp. ani on sám nebyli pouhými řadovými a bezvýznamnými členy předlistopadové komunistické strany. Je tedy pro něj přítěží, že minimálně z pohledu svých vrstevníků patřil mezi protekční dítka komunistického režimu a že jak jeho otec, tak i on sám patřili mezi tzv. nomenklaturní kádry.
Českému podnikateli a politikovi slovenského původu Andreji Babišovi zahnanému do kouta v rámci jeho politických ambicí vládnout lidu v české kotlině nezbývá, než nahlodávat kritický pohled na něj u co největšího počtu voličů různými účelovými fabulacemi, polopravdami a neustálým překrucováním faktů. Prostě, aby si oprávnění voliči říkali, kdoví jak to tenkrát skutečně bylo. Kdoví, zda on sám nakonec nebyl obětí represivních praktik StB.
Kapitolou samou pro sebe je pak právě činnost Andreje Babiše pro StB. Jestliže v roce 2011 na počátku své současné politické kariéry uvedl v pořadu Show Jana Krause, že dělal zápisy o všech schůzkách s cizinci a informoval o jejich obsahu a průběhu z jeho pohledu normální StB, čímž defacto přiznal své kontakty se Státní bezpečností, potom v roce 2023 v debatě prezidentských kandidátů však slova z pořadu Show Jana Krause z roku 2011 kategoricky popíral a nestydatě tvrdil, že jej tehdy estébáci terorizovali. Pro doplnění povinnost oznamovat kontakty s cizinci se tehdy prováděla prostřednictvím příslušného referátu podniku (zaměstnavatele) a nikoliv prostřednictvím StB.
Za stavu, kdy v počátku své politické kariéry hlásal, že „všici kradnú“, jsou pro Andreje Babiše přítěží i korupční aféry členů hnutí ANO. V tomto případě používá výmluvu, že dotyčný přestoupil do jeho hnutí z jiných stran, které si tyto hříšníky špatně vychovaly.
Bezpečnostním rizikem pro vývoj demokracie je v případě Andreje Babiše nejen jeho předlistopadová činnost v režii StB, ale i jeho účelové fabulace a překrucování faktů. Prostě účel světí prostředky. A to ve spojení s tím, že politické hnutí ANO 2011 je postaveno pouze na něm a v konečné fázi právě jedině on o všem rozhoduje.
Ještě je čas uvědomit si, že Babišovi šlo jak v první polovině života, tak v současnosti především o jeho prospěch. K tomu je schopen slíbit voličům modré z nebe. Prostě politický hokynář Babiš bude nám voličům slibovat to, co podle jeho analytického týmu přinese nejvíce hlasů. Ale ještě je čas uvědomit si, že volba hnutí ANO představuje riziko pro rozvoj demokracie zejména pak pro naše děti a vnoučata.