Článek
Milý deníčku,
na světě je jedna věc, která způsobuje, že my mámy doslova magoříme.
Dětské písničky. Ty, které slyšíme milionkrát denně, pořád a pořád dokola, protože dítě ten čudlík na hračce mačká, mačká, mačká a zas a zas. Určitě nejen u nás doma se takové hračky po určitém čase ZÁHADNĚ ztrácí.
U nás nastal nový level. Pouštění dětských písniček na mobilu. Jednou jsem k tomu svolila, když syn dostal hysterický záchvat v autě a už vážně nic nezabíralo. A od té doby nám to hraje doma furt. Velkou radost z toho nemám.
Písničky jsou to hezké, to jo, ale jako počítačový vir se člověku zavrtají do hlavy a nadělají tam pěknou paseku.
Už několikátou noc nemůžu pořádně spát, protože mi v hlavě jede:
„Já jsem kráva, dělám bú bú bú, bú bú bú, bú bú bú, jsem kráva, dělám bú bú bú, bú bú bú, jsem kráva.“
Skvělý. Nemusím počítat ovečky, můžu počítat krávy. A třeba jim k tomu i zazpívat.
Přes den mi to nemusí znít jen v hlavě, zpívám si to rovnou nahlas.
„Já jsem kráva, dělám bú bú bú, bú bú bú, bú bú bú, jsem kráva, dělám bú bú bú, bú bú bú, jsem kráva.“
Muž na mě kouká jako na skutečnou kr…, krasavici.
Ptám se ho, co tak kouká, jestli ještě neviděl mámu, která jde dojit. Chci říct kojit.
Zpívat si doma, že jsem kráva, není zas tak nic hrozného. Že mi hrabe, ví muž i náš syn. Zajímavou podívanou se to teprve stává, když jsem v obchodě. Zaujatě čtu složení probiotického bio jogurtu, houpu s nákupním vozíkem, jako by to byl kočárek (i když syn je zrovna na hlídání u babičky) a u toho si pobrukuji:
„Já jsem kráva, dělám bú bú bú, bú bú bú, bú bú bú, jsem kráva, dělám bú bú bú, bú bú bú, jsem kráva.“
Jestli si o mě ostatní nakupující myslí, že mi kape na maják, tak tipuji, že jo. Kape mi tam mlíko.
