Když to vzdáme, naše děti to zdravotně nezvládnou. Dostat je od mobilů ale jde

Jsem z generace vyrůstající v jiném světě. Po škole jsme odhodili školní tašky doma a letěli na asfaltový plácek za domem, kde jsme hráli fotbálek, častěji hokejbálek. Čas od času mičuda uletěla někam vedle na auto, výjimečně rozbila sklo v sousedním bytovém domě. Věčně jsme se dohadovali s majiteli dřevěných garáží, jestli tam hrát máme, nebo nemáme. Když na mě taťka zapískal z balkónu, byl čas jít domů udělat úkoly, navečeřet se, a jít do postele s knížkou.

Na druhém stupni a ještě na začátku střední školy jsme, na stejných pláccích, nebo novějších hřištích u školy, hrávali fotbal a tenis. Doma na mě čekal stolní Commodore 64, na kterém jsem strávil tak hodinu, maximálně dvě, hraním her. Takže trošku tuším, co obnáší být v zajetí elektroniky. To bývaly časy bez internetu. Základní textové či tabulkové procesory, sem tam nějaká ta databáze. Pak přišel první mobilní Alcatel a dál už to všichni známe.

Dnes jsme o třicet až čtyřicet let jinde, naše generace má děti ve školním věku. I náš syn vyrůstá v současnosti. Od sítí a internetu jsme se ho snažili držet co nejdál, jak to jen šlo. Ani počítač v prvních letech školy vlastně nepotřeboval. A pak nám do toho všeho našeho neelektronického snažení hodil vidle covid s distanční výukou a dnes jsme tam, kde všichni rodiče. Pokud alespoň mohu soudit z různých debat kolem sebe, tak to mají doma všichni stejné.

Děti máme nalepené k monitorům a displejům, když už se hodně rozčilujeme a zablokujeme na zařízeních svých potomků co se dá, tak se plynule přesunou k televizi a tváří se, že to přece není počítač ani mobil, a tak je to vlastně v pořádku. Neustále aplikují aplikace a když jim ta monitorovací oznámí, že včera byli na mobilu sedm hodin, tak se tváří neutrálně. Vždyť je to přece normální.

Normální to není. Znáte to také? Jste doma, rodina pohromadě, a všichni držíme v ruce mobil. Je to návyk, který potichu, ale naprosto neomylně nás i naše děti likviduje. My dospělí si zpravidla uvědomujeme, jak je to špatně a snažíme se to celé eliminovat. Někdo najde odvahu si odinstalovat různé sociální sítě, jiný jde pracovat na zahradu bez mobilu v kapse. Každý si najdeme způsob, jak nebýt otrokem moderních technologií.

Naše děti to ale samy nezvládnou a když my rodiče rezignujeme, protože to je boj s větrnými mlýny, tak odsoudíme naše děti minimálně k psychickým, častěji ale i k jiným vážným zdravotním problémům. Psychicky je to dané a často popsané. Děti jsou nervózní už jen proto, že nejsou hodinu na síti a nemají informaci o tom, že spolužačka měla v cukrárně báječný dortík. A víte, co s potomkem dělá spolužák, který každý den hlásí na síti své úspěchy ve svádění spolužaček? Takových příkladů najdete tisíce. Zdravotně je to ještě horší. Problémy se zády známe sami, problémy se zrakem, problémy s bolestmi rukou, prstů, kloubů na rukách. Určitě je toho mnohem více.

A každý rodič také zná ten zmar, když chce potomka vytáhnout ze spárů těch digitálních oblud. Všichni si musíme vyslechnout hromady výmluv a zásadních důvodů, proč to či ono ne, co vše je nebaví a tak dále. Určitě víte, o čem píšu. Přesto všechno to my rodiče nesmíme vzdát. Když to uděláme, odsoudíme naše děti k životu s psychiatry a dalšími doktory. Tedy, pokud vůbec nějací takoví doktoři ještě budou, protože jejich nedostatek je reálný. Děti samy nedokážou tento problém definovat, natož řešit. To je na nás.

Ukrást digitálním obludám jejich uživatele je možné, nicméně je to opravdu velká dřina. Velké štěstí v tomto mají rodiče, jejichž děti se našly v jakémkoli organizovaném sportu. Čas po škole několikrát týdně vyplňují tréninky a zpravidla víkendové soutěže, zápasy, měření sil. A věřte, že časová náročnost spojená s logistikou u těchto koníčků je pro rodiče zanedbatelná oproti problémům, které hrozí nesportujícím dětem. Výhodou je pravidelnost a plánovatelnost.

Těžší cestou pro rodiče je individuální sportování, třeba výlety na kole. Dítě vydrží klidně celý den šlapat, když to pro něj bude fyzicky snesitelné a zajímavé. Každý jeden den, kdy s dítětem rodiče sportují, a ono tak není celou sobotu na mobilu nebo na počítači, se počítá. Každé dvě hodiny v bazénu také v ruce nemají žádné přístroje, každý metr vylezený na lezecké stěně… Každý si přece najde něco, co baví vás i vaše děti.

Přestože nám to může v současném světě tak připadat, knížky ještě nevymřely. Náš syn se naučil před spaním trávit čas se svými hrdiny v literárních příbězích. Je to nesporně proto, že má od osmé hodiny večerní mobil zablokovaný. Ale účel to plní, protože čte stále více a sám nás žádá o nové a nové knížky…

Úspěch v tom, jestli naši potomci přežijí ve zdraví dospívání v době digitální, vůbec nezávisí na nich, nebo na škole, ale jen a výhradně na nás rodičích. Když ten boj vzdáme, budeme jednou smutně sledovat dopady na naše děti v okamžiku, kdy už to nebudeme moci ovlivnit ani změnit. Hodně sil nám všem.