Článek
Moderní výchova ve stylu „dítě je bůh“ opravdu nese trpké plody. Už nějakou dobu je zřejmé, že tento slepý a kulhavý výron blahobytu plodí dosti kyselá jablka na stromě poznání. Dospělí zdraví lidé by měli vykonávat něco užitečného a ne dělat sluhy a asistenty nezvladatelným dětem.
Že byla inkluze dětí s těžšími poruchami chování velkým omylem, to dnes vědí učitelé, žáci a doufejme, že i většina soudných rodičů. Nejen, že dětem s těžko zvladatelným ADHD, aspergerem, etc. takováto inkluze v ničem nepomáhá, ale především narušuje až rozkládá výuku, k čemuž není vůbec žádný důvod. Měl by se brát ohled na zájem většiny, jímž je kvalitní vyučování. Zdravé a vychované děti nemají povinnost přizpůsobovat se nezvladatelným a všelijak narušeným. Dítě, které z jakýcholiv důvodů dokáže zbourat asistenta, učitele i třídu, patří jinam, ale rozhodně ne do běžné školy. Pokud jsou učitelky z nezvladatelného jedince na prášky, z matek se stávají mučednice a ostatní děti trpí, pak takováto pomoc bližnímu nedává žádný smysl; naopak je vyloženě škodlivá! Dalo by se to nazvat loss-loss situací, kdy prohrávají všichni.
Inkluze v současné podobě je iluze, a i kdyby nakrásně dětem s poruchami chování prospívala, nemají na ni právo, pokud svým začleněním do běžných tříd utiskují ostatní.
Jsou to především zdravé děti, kdo jednoho dne bude rozvíjet a udržovat v chodu tuto společnost a civilizaci. Děti s těžšími poruchami by měly rozvíjet svůj potenciál ve speciálních školách, jako tomu bývalo dříve. Jestliže se nedokážou chovat tak, aby neobtěžovaly a nezdržovaly, nemohou zůstávat v normálních třídách, i kdyby z nich jednou nakrásně měli vyrůst noví Einsteini či Elonové Muskové.
Vidím to tak, že výchovného asistenta by potřebovali spíš někteří nesoudní rodiče. A to proto, aby se probudili z iluze, že jejich dítě je středem vesmíru.
Jestliže mladé páry dnes upřednostňují kariéru před rodinou a ženy rodí až po čtyřicítce, musí to mít nějaký vliv na kvalitu potomstva. U „starých“ rodičů je riziko, že se jim narodí dítě postižené či s vývojovou vadou, podstatně vyšší, to vám potvrdí každý odborník. I proto dnes u dětí najdeme tolik poruch, které donedávna ještě nikdo neznal. No schválně - vy, co vám je čtyřicet a víc: Pamatujete si, že by nějaký váš vrstevník potřeboval dětského psychologa, nebo psychiatra, když jste byli malí?
Vyšší věk rodičů je ale jenom kamínkem z mozaiky celého problému. Dalším může být například to, že dnešní děti jsou závislé na mobilu klidně třeba již od tří let, což rozhodně nepřispívá k jejich zdravému vývoji a způsobuje to u nich poruchy pozornosti a soustředění, roztěkanost, podrážděnost, nervozitu, napětí, úzkosti, vznětlivost, agresivitu, a tak dále.
Dříve lidé neotáleli se založením rodiny a nečekali na to, až dosáhnou materiálního zajištění. Díky tomu, že si pořizovali děti coby mladí, chudí a nezajištění, se jejich potomci stali většinově zvladatelnými, nepotřebovali privilegia, protekci, asistenty, psychology, ani antidepresiva. Současné děti se hroutí i z toho, že mají udělat domácí úkol.
Nynější moderní většinový rodič je tak trochu sobec, jenž se realizuje skrze svou ratolest, kterou každé tři roky obdarovává novým modelem iPhonu. Naopak ti rodiče, kteří sobečtí nejsou, a mají na zřeteli opravdové dobro svých dětí, pošlou svého potomka na brigádu, aby se jednoho dne sami nestali mučedníky a oběťmi.
