Evoluční skok a poslední šance demokratické menšiny proti psychologicky ovládnuté většině

Text zkrácený o přibližně 50 % vyšel dnes na serveru HlídacíPes.org. Zde je plná autorská verze pro ty, kteří se chtějí detailně seznámit s tímto konceptem obrany demokratického prostoru.

Prodemokratická menšina společnosti ve skutečnosti má silnější zbraně než početní většina podporující její oligarchickou transformaci. Jen o nich neví. Tchaj-wan odolává totalitní Číně. Ukrajina pátým rokem vzdoruje Rusku. Obě země byly dle měřítek starého světa fatálně slabší – a přesto drží. Ne proto, že mají více zdrojů a prostředků starého světa, ale proto, že přišly na způsob, jak menší, ale modernější, chytřejší a lépe zorganizovaná a propojená síla dokáže regulovat nebo porážet i zdánlivě neporazitelné Goliáše. Přesně tyto metody lze použít na obranu demokracie i u nás doma. Následující tři texty se pokusí vysvětlit, jak.

(vysvětlení pojmu digitální (internetový) fašismus naleznete ve starších textech autora )

Tento text nemá být teorií ani planým apelem na ty již psychologickou operací proměněné nebo na ty na vrcholu mocenské pyramidy. Je to návrh funkčního modelu obrany demokracie pro dobu digitální války zdola. Vychází z tchajwanských zkušeností s hybridními operacemi, z Ukrajinou vyvinutých asymetrických metod i z domácí občanské samoorganizace během naší pomoci v její válce, i z pochopení některých principů úspěchu Magyarovy Tiszy v Maďarsku.

Stojíme tváří v tvář možná nejděsivější krizi moderních demokratických systémů. Dotkli jsme se limitů ekologické, ekonomické i sociální rovnováhy – a přesto jsou za „hlas rozumu“ čím dál více vydáváni lidé např. otevřeně pohrdající myšlenkou rovnováhy mezi civilizací a prostředím, které ji drží při životě. Pro-oligarchický, anti-ekologický diskurz, který je příkladem vrcholné zvrácenosti současného světa, dnes dokáže vydávat destrukci za racionalitu a z těch, kteří upozorňují na limity systému, dělat největší zlo společnosti. Neexistuje varianta, kde toto směrování nekončí, při absenci reakce, fatální katastrofou. Nastupující oligarchie již systematicky pracuje na svém vymanění se z dosahu nezávislé soudní moci – doma vidíme koordinované nevydávání vlastních členů ke stíhání, v USA mimosoudní dohody zajišťující Trumpovi imunitu před budoucím trestním stíháním ohledně jeho historických daňových úniků atd. Paralelně likviduje mediální hlasy které se jí postavily do cesty. Bez koordinované občanské reakce bude tento trend pouze pokračovat – až do chvíle kdy bude oligarchií zakázané cokoliv proti ní koordinovat.

Platí sice, že příznivci liberální demokracie a reálného pohledu na svět sice v některých zemích prohráli volby, ale ani v nastalé početní menšině nemusí prohrát boj o samotnou existenci svobodného ne-oligarchického systému. Moderní technologie a vyšší forma občanské organizovanosti mohou umožnit zastavit „ruský scénář“ šířený od Maďarska přes Slovensko až po další evropské státy. Nejde jen o obranu před nějakou konkrétní vládou, ale o vytvoření mechanismu schopného bránit demokracii před jakoukoliv budoucí mocí, která začne postupně rozkládat ústavní principy.

Je to klíčové i proto, že svět vstupuje do období permanentní hybridní války hnané novými ne-lidskými prostředky. Umělá inteligence bude během několika let schopnější než většina lidí nejen analyticky, ale i manipulačně. Pokud se demokratický systém strukturálně nezmění, bude stále větší část společnosti formována silami, které demokratický prostor využívají pouze jako nástroj k mocenskému a ekonomickému ovládnutí.

Jen síť Portal Kombat – stovky propojených webů řízených z okupovaného Krymu – chrlila několik milionu prokremelských článků ročně. Skutečnou cílovou skupinou přitom nebyli lidé. Weby postrádají základní navigaci, jsou záměrně odbytě zpracované a nikdo je číst nemá. Jejich jedinou funkcí je být nasávány indexovacími roboty Googlu a Bingu a postupně přepisovat to, co vyhledávače považují za pravdu. Cílem už nebylo přesvědčit čtenáře. Cílem bylo otrávit samotnou infrastrukturu reality dříve, než si kdokoliv uvědomí že pije z kontaminované studny.

Již dnes jsme svědky jednoho z nejabsurdnějších spojenectví v lidských dějinách, které je součástí této trajektorie. Na jedné straně technologicky a finančně nejsilnější pro-oligarchické struktury a s nimi na stejné straně frustrované a emočně nejzranitelnější skupiny obyvatel, přemožených novou digitální technologií tak, že se klidně obrátí proti sobě samým. Dvě skupiny s naprosto odlišnými zájmy, a zcela opačnou profitací z výsledku, se spojily v jeden mocenský blok a ovládli nebo ovládnou volební proces. Digitální fašismus dokázal přesvědčit právě tu nejvíce zraněnou část společnosti, že rozklad demokratického systému ve prospěch oligarchie je její vlastní vítězství. Nic nemůže být dál od pravdy.

Část ekonomicky slabších a frustrovaných vrstev se stala nejsnadněji manipulovatelným „materiálem“ digitálního fašismu. I tato forma evolučně zastaralého feudálně oligarchického uspořádání vyrůstá z frustrace a resentimentu těch, co se cítí historicky „porobeni“. Tu jejich frustraci ale paradoxně nezapříčinila humánní „woke“ demokracie skandinávského typu, kterou nenávidí, tak jak jim bylo podstrčeno, ale z jejího protipólu – z již dříve uskutečněných oligarchických atributů, které spravedlivý a sociální stát přátelský všem znemožňují ufinancovat. Nastupující oligarchizace těmto skupinám právě proto přechodně slibuje ochranu sociálních jistot a další nenaplnitelná pozitiva, zatímco ve skutečnosti směřuje k systému stále tvrdší oligarchické nerovnosti. Perfektní ukázkou je nový stavební zákon. Byl propagován jako cesta k tomu, aby si každý snadněji postavil dům, umístil mobilheim nebo našel levnější přístup k bydlení. Aby se pak jako obvykle ukázalo, že šlo především o úlitbu největším stavebním korporacím – které zákon samy psaly. Není proto žádným překvapením, že drobným firmám, svépomocným stavebníkům a sociálně slabým toužícím po maringotce na zahradě nebo prosté pergole přináší podmínky ještě horší než dřív. Vládnoucí agrolobby si prostě jen nakolonila mocné v segmentu, který ji ekonomicky příliš nezajímal, protože z něj neprofituje. Tento proces vzájemně se posilující a provazující oligarchizace, spojené s byrokratickým a ekonomickým ovládnutím a nesvobodou těch dole, čeká postupně celou ekonomiku.

Jistě, nějakému produktu lží digitálního fašismu podlehla i část dobře situovaných lidí – ale ne z ekonomického zoufalství, ale z narcistní potřeby výlučnosti, což je trochu jiný příběh. Konspirační narativy jim dávají pocit nadřazenosti nad „běžnou konzumní nudou“. Ve chvíli, kdy jejich konstrukce narazí na pravdu a okolí je začne vnímat jako směšné, přichází frustrace a potřeba pomsty vůči společnosti i ze strany těch, kterým dala materiálně luxusní život, ale po psychické stránce jejich sítěmi podpořený narcismus uspokojit nedokázala.

O skupině našich starších spoluobčanů, podlehlých kombinaci všech tlaků a manipulací tlačených novými technologiemi, které nebyly součástí většiny jejich života se nyní zmiňovat nebudeme. Laskavý čtenář si vše dokáže odvodit sám.

Z asymetrie těchto skupin a mentálních, ekonomických a dalších limitů a rozdílností, vzniká ale i jedna využitelná možnost: demokratická část společnosti má kolektivně silnější organizační, ekonomický a mentální potenciál než oligarchické struktury nebo jimi ovládnutá frustrovaná početní většina. Jen toho zatím neumí využít v podmínkách digitální války.

Je třeba uznat, že oligarchické síly provedly v posledních dekádách mimořádně efektivní tah: rezignovaly dokonce na předstírání vytváření lepšího světa a místo toho se zaměřily na psychologické ovládnutí těch skupin, pro které přestává realita hrát rozhodující roli. Nejde o program, ideologii ani vizi. Jde o získání prosté početní většiny pomocí individualizovaných emocí, strachu a algoritmicky dávkovaných lží. Bylo to ze strany oligarchie vychytralé i proto že aparát zahraničního digitálního fašismu, schopný jejich dominanci výrazně podpořit, se jim k tomuto úkolu nabídl zcela zdarma.

Masově používaná lež je skvělý nástroj kryjící vlastní nekalé úmysly oligarchie. Například umožňuje rozpoutat kampaň proti sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně a strašit, že si Němci přijdou pro vaše chalupy a pole. Na pozadí tohoto divadla se ale potichu prosadí předkupní právo půdy pro zemědělské holdingy – reálné a bezprostřední ohrožení vlastníků půdy, proti kterému se staví i malí zemědělci. Nepřátelé jsou vymyšlení, aby ti skuteční prošli bez povšimnutí. A funguje to i psychologicky: člověk který uvěří, že ho politik chrání před sudeťáky, podvědomě přestane být ostražitý vůči tomu, co mu ten stejný politik skutečně chce vzít.

Demokratická menšina na to stále reaguje zastarale. Snaží se přesvědčovat nepřesvědčitelné o potřebě návratu do reality a bezvýhradně např. přijímá představu, že i volby deformované masivní hybridní operací musí být automaticky považovány za plně férové. Přijímá koncept zaříkávání vody aby tou dírou v lodi vytekla zpět ven, místo toho aby sama vynalezla pumpu, jak ji z lodi vyčerpat.

Moderní demokratický odpor si musí přiznat realitu a musí začít využívat sofistikované ekonomické a organizační metody 21. století, o kterých bude tato série textů.

(pravidelní čtenáři autorových předchozích textů mohou tuto kapitolu vynechat)

Hledáme-li skutečně převratný faktor posledních dekád, nevyhnutelně skončíme u internetu a sociálních sítí. Ne kvůli samotné technologii, ale kvůli tomu, že totalitní režimy pochopily jejich válečný potenciál dříve než demokracie. Internet se stal největším nástrojem masové psychologické operace proti konkurenčnímu uspořádání společnosti v dějinách.

Digitální fašismus nefunguje primárně skrze argumenty, ale skrze emoce. Absurdní lži nejsou používány proto, že by byly uvěřitelné, ale proto, že jsou účinné. Každý politik, který vědomě šíří konspirační narativy, nemluví jen k voličům – vysílá zároveň signál algoritmickému ekosystému hybridní války digitálního fašismu: „Jsem ochoten pro vás rozkládat společnost bez jakýchkoliv zábran.“ A systém a jeho trollí továrny ho za to skutečně začne posilovat. Ne, ani Macinka si nemyslí že Orbán je největší světová osobnost za 500 let, ale ví co získá, pokud takový blud bude tvrdit. .

Hybridní válka postupně odděluje část společnosti od faktů, od důvěry v instituce, od schopnosti rozlišovat pravdu od manipulace. Vytváří izolovaný paralelní často zcela umělý svět, v němž jsou nezávislá média, soudy, univerzity nebo věda vykreslovány jako nepřítel. Z druhé strany žádná srovnatelná, tento vliv vyvažující operace, neprobíhá a z principu ani nemůže.

Pokud je velká část společnosti permanentně vystavena takto cílené manipulaci, vítězství oligarchických sil neodráží skutečnou vůli občanů. Odráží pouze efektivitu psychologické operace. Vzniká absurdní situace, kdy demokratický systém vlastními pravidly chrání síly, které jeho otevřenost využívají k jeho likvidaci.

Jenže právě v přesném pojmenování této systémové chyby se skrývá naděje. Nečelíme neporazitelné historické nutnosti. Čelíme architektonické chybě demokracie vytvořené pro analogový svět.

Klasické instituce na nový svět nemohou stačit. Nelze spoléhat, že další evropskou plíživou orbánizaci zastaví soudy, tajné služby nebo armáda. Tyto instituce dokážou reagovat jen na nejhrubší porušení pravidel, ne na postupné jemné změny, byť s identickým konečným výsledkem. Navíc vzájemně nekoordinují svou činnost. Proto potřebujeme nový typ společenského imunitního systému – mechanismus schopný vytvářet okamžitou zpětnou vazbu prostřednictvím svobodných rozhodnutí milionů lidí, nejprve především v ekonomické oblasti.

Musíme totiž být připraveni na scénář podobný Maďarsku, kde proruská a oligarchická moc během let prorostla médii, ekonomikou i institucemi do té míry, že ji šestnáct let nešlo odstranit. Přesně tento model – tlak na veřejnoprávní média, útoky na neziskový sektor, postupná přeměna demokracie v neliberální pseudorežim – se dnes šíří napříč Evropou a brzy zachvátí i nejsilnější státy, na jejichž síle celá EU dosud stála. Bezohledné aplikování předem daného a všem známého ruského franšízového antidemokratického scénáře musí umožňovat reagovat dříve než se plně naplní. Ústava a právo na odpor nesmí být až postapokalyptickým žánrem, ale v digitálním rychlém věku především štítem prediktivní obrany.

Nebezpečná maďarská iluze a neúprosný čas AI

Bylo by fatální chybou uvěřit, že se oligarchický model v jiné podobě ani do Maďarska samého nakonec znovu nevrátí – stejně jako se hned za rohem vrátil Fico. Demokracie v době umělé inteligence již ale nemá luxus čekat další dekádu a půl, než si občané uvědomí, že oligarchové nikdy nebojovali za „naše lidi“, ale za takové konečné ovládnutí ekonomického prostoru, který těm dole nic nepřinese.

Následující měsíce a roky mohou být posledním časovým oknem, které demokracie dostala, aby se přerodila v něco evolučně vyššího a odolnějšího. Pokud si z Maďarska máme něco vzít, pak ne iluzi samouzdravujícího systému, ale inspiraci v organizačním modelu „ostrovů Tiszy“. V podmínkách nových technologií ale musí být toto propojení lidí mnohem pružnější, decentralizovanější a přenesené do digitálního prostoru.

Kdyby lidský imunitní systém fungoval stejně pomalu jako prozření Maďarů, většina z nás by zemřela na první infekci. Stejně absurdní je představa, že demokratická společnost může reagovat na systematickou destrukci svých institucí až při dalších volbách, před kterými navíc bude vystavena další iracionální masáži z dílny digitálního fašismu. Tato civilizace je příliš složitá. Její obranné mechanismy musí být schopné okamžité reakce. Své dítě také musíte vychovávat každý den a ne až v den kdy přinese vysvědčení.

Rovněž se musíme vypořádat s iluzí záchrany demokracie „shora“. Vznikají celé knihovny studií o krizi demokracie a metodách jejího řešení. Politologové a filozofové navrhují občanská shromáždění, losované sněmy, vyšší zdanění oligarchů nebo reformu stranických struktur. Ale tyto úvahy narážejí na fatální chybu: stále předpokládají ochotu systému reformovat sám sebe. Jako by politici a oligarchické struktury, které stát ovládly pomocí digitální manipulace, měly dobrovolně přijmout opatření proti vlastním zájmům.

Co si lidé-demokraté nevytvoří sami, mít nebudou. Musíme konečně přestat čekat, že obranu demokracie vyřeší instituce vytvořené pro svět minulého století, často ovládnuté těmi, co vděčí na své místo právě hybridní válce, a musíme i pochopit, že obranné mechanismy musí vzniknout zdola – aktivní organizací samotné občanské společnosti, která ostatně historicky vždy byla tou silou, která reálný pokrok vybojovala. Ano, mysleli jsme si s Fukuyamou že už to nikdy nebude potřeba, ale musíme pochopit, že i nás čeká etapa občanského odporu nebo pád do překonaných forem společnosti.

Informovaná, prodemokratická a odhodlaná menšina může s ústavou v zádech vrátit decentralizované psychologické operaci vlastní protiúder. Může vytvořit paralelní občanský imunitní systém, něco na způsob Ukrajinské dronové sítě detekující nebezpeční a pružně a selektivně na něj reagující, součtem svobodných rozhodnutí dobrovolně zapojených občanů. Síť-databázi, která občanské společnosti dá organizační sílu technologií 21. století a možnost tak silné reakce, že před ní ustoupí i ti oligarchové, kteří se nyní pokládají za všemocné.

Přesně tak ostatně vznikal imunitní systém v přírodě. Nevytvořila ho direktivně žádná centrální „řídící buňka“ jako svůj produkt. Některé buňky se postupně specializovaly na ochranu celku a tyto systémy s koordinovanou obranou byly evolučně úspěšnější, protože měly pokračování. Dnes myslící člověk musí vidět, že starý demokratický model přestal stačit a že se tou imunitní buňkou musí stát on, protože jinak jeho společenské tělo zemře a on pravděpodobně s ním.

Oligarchie je sice mocná, ale stále závislá na společnosti: na pracovní síle, zákaznících, legitimizačním rámci i ekonomickém toku peněz. Demokratická část společnosti disponuje jiným typem mentality, odráženým i ve schopnostech a ekonomickém úspěchu – disponuje tedy v souhrnu větší silou, jen ji neumí nasměrovat k ochraně systému chráněného sice ústavou, ale soustavně ničeného ve prospěch jejího protipólu.

Současná demokracie 1.0 už nefunguje jako skutečný obranný systém. Logické a smysluplné demonstrace jsou terčem posměchu zmanipulované svět již nechápající většiny. Investigativní novináři např. odhalí zásadní skandál, ale než přijdou další volby, veřejnost je zahlcena novou vlnou emocí a manipulací. Přímá a okamžitá zpětná vazba prakticky neexistuje. To není funkční model pro digitální věk, kde se miliardy přesouvají během sekund a psychologické operace běží nepřetržitě.

V přírodě přitom funguje neúprosný princip zpětné vazby. Organismus, který např. ztratí pud sebezáchovy a začne ničit prostředí, na němž závisí jeho přežití, evoluce nakonec odstraní. Na klimatické krizi a toho jak k ní přistupujeme je vidět, že na její principy nevěříme, i když riskujeme tolik a miliardy členů mohou trpět jen na základě lži a blouznivém konspiračním „poznání“. Z pohledu racionálního člověka je ale nesprávné nechat bezohledné a zisk nadevše milující patologické lháře a jimi ovládané masy vést v mnoha sférách života naši trajektorii tímto sebevražedným směrem.

Proto musí vzniknout nový občanský imunitní systém jako vědomé nahrazení evoluce. Jeho síla spočívá v tom, že nahrazuje brutální přírodní výběr inteligentním výběrem ekonomickým a společenským těch, co nové evoluční tlaky a jejich budoucí výsledek chápou. Je to evoluční skok civilizace: schopnost zachovat si lidskost a zároveň vytvořit mechanismus, který dokáže rychle a bezpečně vyřadit destruktivní vlivy dřív, než zničí celek.

Potřebujeme obohatit demokracii o evoluční sociální technologii – systém, v němž občanská společnost sama vytváří obranné mechanismy proti oligarchické proměně státu, na stejné technologické úrovni, která ho prosazuje. Nestačí jednou za čtyři roky vhodit lístek do urny a pak bezmocně sledovat rozklad veřejného prostoru. Demokracie 21. století musí být aktivní, pružná a schopná okamžité zpětné vazby.

Základem takové obrany může být dobrovolná interaktivní síť občanů – databáze lidí ochotných společně reagovat na kroky směřující k oligarchizaci státu. Každý člověk by si sám určoval, proti jakému typu nebezpečného jednání chce vystupovat, v jaké intenzitě a v jaké geografické oblasti může být aktivní i lokálně. Nešlo by o vnucování jedné ideologie, ale o technologický nástroj svobodného rozhodování a koordinace.

A především: o nástroj ekonomického tlaku. Protože oligarchie nestojí na idejích a neusiluje o ideje, ale na penězích a pro peníze. Politická moc je pro ni cílem i prostředkem k ovládnutí stále větší části ekonomického prostoru. Proto právě ekonomická ztrátovost případných anti demokratických tendencí musí být součástí nové občanské regulace.

Součástí odporu by měla být např. aplikace, která každému člověku umožní vytvořit si vlastní „toxickou mapu“ subjektů, jimž nechce dávat své peníze. Někdo nebude chtít podporovat firmy majitele zneužívajícího politickou moc nebo firmy obchodující s proruskými strukturami nebo s ruskou vojenskou výrobu jako takovou, popřípadě spojeného s propagandou toho či ono státu. Jiný bude odmítat jen subjekty ničící životní prostředí, které záměrně lžou o klimatické změně, další bude chtít být součástí bojkotu sportovních událostí, kde pro peníze budou ignorována etická hlediska. Každý bude mít svůj individuální mix. Žádný člověk nedokáže současnou informační změť plně sledovat, vyhodnocovat a samoregulovat se, síť to pro všechny své prvky dokáže automaticky. Jako pomocník jedince v tržním prostředí. A ti ekonomicky nejsilnější, co zároveň chtějí rozkládat demokratický prostor, musí vědět, že je sleduje a vyhodnocuje.

Oligarchie musí pocítit, že existuje něco mocnějšího než ona sama – skutečná, organizovaná, přesně zacílená masa možného odporu.

Oligarchické struktury jsou existenčně závislé především na vzdělané, produktivní a ekonomicky aktivní části společnosti. Právě proto je schopnost této části koordinovaně reagovat tak obrovsky silná.

Dovolil by si politik otevřeně demontovat demokratické instituce, kdyby věděl, že ho to (na něj napojené subjekty) během krátké doby připraví o významnou část zákazníků nebo prodejů? Dovolili by si oligarchové zajít tak daleko, kdyby každé překročení hranice okamžitě aktivovalo koordinovanou společenskou reakci v mnoha oblastech jejich činnosti?

Nečekat pasivně na další volby. Neprosit mocné o slušnost. Nevěřit, že systém zachrání instituce vytvořené pro svět minulého století. Ale vytvořit občanskou infrastrukturu schopnou reagovat rychlostí digitální doby je patrně poslední zbývají volba před dalším rozkladem. Viz odkaz 1 a odkaz 2.

Tohle byla jen první ukázka asymetrických metod, které si občanská společnost 21. století bude muset osvojit. O konkrétních mechanismech a možnostech odporu bude další text.

A jeden dodatek k předpokládaným výtkám:

Nedemokratické systémy pochopily paradoxně jako první, že koordinovaná společenská zpětná vazba je nástrojem obrovské moci. Čínský systém sociálního kreditu je v technologickém smyslu něčím příbuzným tomu, co popisuje tato trilogie. Rozdíl však není v nástroji – je v jeho architektuře a v tom, kdo, proč a jak ho řídí a s jakou motivací. Čínský model funguje shora dolů: centrální moc definuje žádoucí chování a trestá odchylky od něj. Občan je objektem systému, ne jeho tvůrcem. Demokratický občanský imunitní systém je přesným opakem – vzniká zdola nahoru, ze svobodných rozhodnutí milionů jednotlivců, z nichž každý si sám určuje své hodnoty a hranice. Nereaguje na to, kdo jsi, ale výhradně na konkrétní a měřitelné jednání institucí a ekonomických subjektů odchylujících se od demokratických pravidel. Tato architektonická inverze není detail. Je to rozdíl mezi nástrojem totální kontroly a nástrojem zachování kolektivní svobody. A právě proto musí být toto rozlišení zabudováno do samotné struktury systému od prvního dne – nikoliv pouze deklarováno v manifestu, protože autoritářské struktury se ho pokusí ihned smazat tvrzením o falešné symetrii obou modelů.