Článek
Polsko
Když 1. září 1939 Německo přepadlo Polsko, na území napadeného státu se nalézala československá vojenská skupina v počtu 1000 mužů, kteří se nestačili přesunout do Francie. Z nich byla na základě dekretu prezidenta Ignacy Mośického z 3. září vytvořena Legie Čechů a Slováků pod velením armádního generála Lva Prchaly. Bleskový postup Wehrmachtu zapříčinil, že toto uskupení neobdrželo téměř žádné vybavení a zbraně. Vojáci si tak museli vystačit s civilními obnošenými oděvy, s nimiž v předchozích měsících opustili vlast, a 500 kusy neúplných plynových masek a 100 kusy polních lopatek. Ze zbraní disponovali pouze devíti lehkými kulomety Browning a čtyřmi těžkými kulomety Hotchkiss spolu s 5400 náboji. Při ústupu východním směrem dosáhla skupina 13. září Tarnopolu, kde se nacházela polská posádka, která však neměla žádnou protileteckou obranu. Čechoslováci tak dostali za úkol sestavit kulometnou jednotku na obranu proti nepřátelským letounům. Muži tak zaujali palebná stanoviště v prostoru rozsáhlé železniční stanice a začali kopat okopy. 15. září se po sedmé hodině ranní objevila nad městem ve výšce tři sta až čtyři sta metrů třicítka bombardérů Luftwaffe, na než kulometná družstva pod velením poručíka Pavola Styka zahájila střelbu přehradnou palbou. Během krátké chvíle došlo k sestřelu jednoho stroje Heinkel He-111 a poškození dalšího, který musel nouzově přistát za městem. Jedním z oněch střelců tehdy byl desátník Oldřich Kvapil, pozdější generál a veterán východní fronty, který po válce napsal: „Byl jsem téměř hluchý, ale na výsost šťastný, stejně jako ostatní. Povedlo se nám to. Vedle kulometu na zemi ležely téměř všechny zásobníky prázdné. Sedli jsme a plnili je náboji. Všechno se odehrálo v několika minutách.“ Ve stejný den byl při náletu v nedaleké obci Hłuboczek Wielki zasažen do břicha velitel tamní kruhové protiletadlové obrany četař aspirant Vítězslav Grünbaum, který při převozu do nemocnice zemřel. Českoslovenští vojáci mohli spatřit na nebi i slovenské stíhací letouny Avia B-534, které spolu s pozemními silami zasáhly do invaze po boku svého německého spojence. Ještě před úplnou porážkou Polska se většina Čechoslováků dostala do sovětské internace, kde zpočátku živořila v nehostinných podmínkách, a menšímu počtu vojáků se podařilo uniknout do Rumunska.
Tobruk
Dne 22. května 1942 se Čs. pěší prapor 11 – Východní na žádost Britů oficiálně přeměnil v Čs. 200. lehký protiletadlový pluk – Východní v čele s plukovníkem Karlem Klapálkem. Zkušení pěšáci, kteří za sebou měli nasazení v Západní poušti, tažení Libanonem a Sýrií či úspěšnou obranu obleženého Tobruku, přijali novou výzvu spíše se smíšenými pocity, ale úkolů se zhostili s elánem a velkým nasazením. Po úspěšně prodělaném výcviku v dělostřelecké palbě proti letadlům převzal pluk o síle 58 důstojníků a 1213 poddůstojníků a mužstva obranu přístavů a naftových rafinerií v Haifě a Bejrútu, kde byla nepřátelská aktivita na nebi spíše minimální. Na konci prosince se však pluk znovu ocitl ve strategicky významném Tobruku, což většina mužů přijala s rozpaky, protože si přála bojového nasazení proti ustupujícím Němcům a Italům po bitvě u El-Alameinu. Přístavní obranu proti letadlům zajišťovalo celkem 70 lehkých a 40 těžkých kanonů, z nichž 42 lehkých typu Bofors Mk III obsluhovali přímo Čechoslováci a zbylé Britové, a k dispozici byly i světlomety a balónová přehrada. Prověrka přišla 20. února, kdy se uskutečnil nejtěžší nálet po dobu druhého nasazení v Tobruku. Pěti německým letounům se podařilo proniknout nad přístav, kde shodily 40 výbušných pum a množství termitových zápalných bomb. Během několika chvil Čechoslováci vypálili na 1000 dělostřeleckých granátů a poslali k zemi jeden střemhlavý Junkers Ju-88. Posádka letounu se stačila včas zachránit výskokem a později vypověděla, že se s tak hustou palbou dosud nesetkala. Jedna ze shozených pum zasáhla pozice 6. roty 501. praporu a vyžádala si smrt svobodníka Josefa Vystrčila, posledního padlého Čechoslováka na Středním východě, a tři raněné. V květnu 1943 kapitulovaly obklíčené síly Osy v Tunisku a válka v severní Africe skončila. Mezi Čechoslováky opět vyvstala otázka dalšího působení. Jak později Klapálek vzpomínal, přesun na frontu se prozatím nekonal: „Když se vrátili naši dovolenci z Jeruzaléma, přinesli zvěsti, že se nepojede z Tobrúku dál, ale – do Anglie! To byl blesk do našich plánů. Snili jsme o invazi na Sicílii a do Itálie, nebo kdyby nás už nebylo potřeba tam, tedy na bojiště do Sovětského svazu. Nikdo teď netoužil po pohodlí, bezpečí, po vytržení z polního života.“ Poslední sbohem Africe dali Klapálkovi muži 4. července, kdy se jich 1322 nalodilo na dopravní zaoceánský parník RMS Mauretania, a zamířili na dlouhou plavbu do Liverpoolu.
Východní fronta
V rámci 1. čs. samostatné brigády v SSSR došlo k zavedení protiletadlové obrany při její reorganizaci v červenci 1943. Muži pod velením plukovníka Ludvíka Svobody obdrželi od Rudé armády 37 mm automatická protiletadlová děla vz. 1939 a 12,7 mm velkorážní kulomety proti letadlům s označením DŠK (Děgťarjov-Špagin Krupnokalibernyj). Do června 1944 vznikly celkem tři oddíly proti letadlům, které disponovaly pěti bateriemi těchto kanonů v počtu 20 kusů a celkem 36 velkorážními kulomety. Existovaly plány na rozšíření těchto sil, ale záměry zůstaly nenaplněny. Po vzoru Sovětů se do obrany proti nepřátelským letounům zapojily také ženy. Mezi obsluhami děl jich působilo kolem 30 a oproti očekáváním prokázaly během bojů vysokou dávku statečnosti a houževnatosti. Michal Javorčák jako tehdejší velitel děla později na spolupráci s vojákyněmi vzpomínal jen v dobrém: „V mužstvu jsem měl skoro samý ženský, ale byly šikovný. Tu jednu jsem dával jako vzor chlapům: ,Podívejte se, ženská, a je šikovnější než vy. Dřív je oblečená, dřív všechno udělá.‘“
Poprvé se protiletadlovci dostali do akce na sklonku roku 1943 při slavném tažení Ukrajinou. Do začátku jara 1944 protiletadlové baterie zahájily palbu na letící cíle asi ve třiceti případech, přičemž třetina z nich měla znamenat jejich sestřelení nebo poškození. Po jednom úspěšném zásahu se podařilo i zajmout posádku zničeného stroje. Dle záznamů se mělo převážně jednat o Junkersy Ju 87 a 88, Heinkely He 111 a Focke-Wulfy Fw 189. Poslední jmenovaný typ letounu sestřelil kulometem za přispění světlometu i vojín Alexandr Štípek, ale dle svých slov byl úspěch připsán někomu jinému: „Já jsem ho pěkně sestřelil, jak ho chytla ta světla, tak ho bylo vidět, a náš kulomet prostřelil pancéř. Tak pěkně nadletěl, střílel a já jsem byl z druhé strany. Padesát nábojů bylo v pásu a každý pátý byl svítící. Bombardér spadl, sestřel byl uznán, ale byl přiznán jinému vojákovi. Nějakému desátníkovi, to byl Slovák. On byl velitel na službě, ale vůbec s námi nebyl.“ Často se stávalo, že zničení letounu si nárokovaly i sousední rudoarmějci. Na základě pozorování pozemních jednotek pak musela každý takový „spor“ rozsoudit příslušná komise.
Střety s útočícími letouny Luftwaffe zaznamenaly obsluhy děl a kulometů i během krvavých bojů v Dukelském průsmyku, a to zejména v počáteční fázi zhruba do konce září 1944. Z přibližně deseti zaznamenaných případů palby mělo v osmi z nich dojít k úspěšnému sestřelu. Šlo hlavně o stroje Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190. V nehostinném horském terénu nastaly i chvíle, kdy protiletadlovci museli bojovat s pěchotou nepřítele. Takovou situaci poznal tehdejší velitel děla Josef Brabenec: „My jsme tam dostali takovou nakládačku, německá dělostřelecká ofenzíva, tam nám snad nejvíc lidí padlo. Naši pěšáci tam utíkali, to bylo strašný a my protiletadlovci třetí brigády jsme zůstali jako první linie… A teď hodinu byla palba z německé strany, přilétly dva messerschmitty, nesestřelili jsme je, ale zahnali. Německá pěchota se na nás hrnula.“ Útočící Němce zastavila až palba z protiletadlových zbraní, až potom přišel rozkaz k ústupu." K dalším střetům s německými letadly docházelo v posledních měsících války už jen sporadicky. O to více se však oddíly proti letadlům zapojily do pozemních operací, zejména v případě dlouhých bojů o Liptovský Mikuláš.
Prameny:
ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě (1939-1945), Mladá fronta 1997
KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů, Naše vojsko 1966
KVAPIL, Oldřich. Cesta bouří, Nakladatelství Brána 2010
NEDOROST, Libor. Zapomenout znamená zradit. Československý zahraniční i domácí odboj za druhé světové války, Olympia 2021
RICHTER, Karel. Přes krvavé řeky. Čs. východní odboj bez cenzury a legend, Ostrov 2003
