Článek
Krušné hory zde mají podobu náhorní planiny, nadmořská výška se pohybuje okolo 750 metrů. Platí to i pro místo, kde jsme tuto výpravu zahájili. Od poloviny 16. století zde území obsadilo město Výsluní (německy Sonnenberg, česky v dřívějších dobách Suniperk).
Kdysi se tu těžily stříbrné a železné rudy, těžbu postupně vystřídalo zemědělství (tomu dominovalo pěstování lnu) a řemesla.
Nikoliv dávná historie či fakt, že se město od 19. století stalo oblíbeným letoviskem, byly pro nás hlavní pozvánkou. Nás sem nasměroval film. Český film Zapomenuté světlo (1996), jehož některé scény režisér Vladimír Michálek natočil právě ve zdejším kostele sv. Václava.
Krušnohorská katedrála
Štíhlý dlouhý hrot věže svatostánku na sebe upozorňuje už hodně z dálky. Pseudorománský kostel tu vyrostl v letech 1851-1857. Předcházely mu dvě svatyně, obě vyhořely. Jako by tím obě události místo zaklely a přisoudily mu ještě další, třetí oheň.
Ale nepředbíhejme…
Kostel sv. Václava
Pohled do interiéru svatostánku
Stojíme před kostelním průčelím, slunce se právě ukrývá za věží a přidává jí působivou svatozář. Pár schodů a skrz masivní mříž hledíme do interiéru. Do míst, kde kázal filmový farář v podání Boleslava Polívky. Do nitra svatostánku osudem nejednou těžce zkoušeného.
V padesátých letech minulého století – po odsunu Němců – začal chátrat. Po roce 1959 následovalo jeho uzavření – inventář byl zničen. A aby toho nebylo málo, v roce 1981 vyhořel.
„Dva chlapci neopatrně zacházeli se zapálenými svíčkami. Kostel přišel o střechu i věž, své vykonaly přírodní vlivy, nakonec byla svatyně určena k demolici,“ uvádějí autoři publikace Krušné hory známé i neznámé.
V té době peníze chyběly nejen na opravu, ale naštěstí i na demolici. Ve zdevastovaném kostele ještě stihl Vladimír Michálek natočit několik silných scén vzpomínaného filmu… A pak se situace obrátila k podstatně nadějnějšímu pokračování. V roce 1997 byla založena nadace Kostel sv. Václava a odstartovaly ozdravné kroky. Svatostánek začal ožívat – mj. i kulturními akcemi, svatbami, výstavami, koncerty…
U nejstaršího stromu ve Výsluní
Nejen kostel
Výsluní ovšem nereprezentuje pouze kostel sv. Václava. Pohled tu umí zaujmout empírová radnice, park v centru města, řada hrázděných domů – a opomenout ve výčtu pozitiv rozhodně nelze celkově příznivou atmosféru úhledného místa.
Kterou mj. podporuje i jeden zástupce z rodu stromů. V tomto případě více než letitý. Ohrazen je bílým nízkým plůtkem, informační tabulka o něm říká: „Toto je historicky podložený nejstarší strom v parku ve Výsluní. V roce 1760 tuto lípu nechal zasadit výsluňský měšťan – Ignác Reichmann – naproti hostinci „U lípy“. Lípa byla jediným stromem na náměstí až do roku 1887, kdy získalo náměstí dnešní parkovou úpravu.“
Proti proudu potoka
Od kostela se naskýtá krásný pohled do nitra Čech. A také odtud vede žlutě značená turistická stezka. Na kterou jsme právě vkročili.
Kostel jsme nechali za zády, zahájili jsme sestup do údolí.
Vede do hlubin pod městem, do táhlého, strmými stěnami obklopeného údolí Prunéřovského potoka. Na jeho dno je to asi dva a půl kilometru, klesáme o 150 výškových metrů, překonáváme vodní tok a žlutou značku měníme za modrou. Po ní – a proti proudu potoka – postupujeme další necelé dva kilometry.
Na jednom z bezejmenných přítoků padá voda nejvyššího vodopádu v Krušných horách – na třech kaskádách klesá o 26 metrů. Kýšovický vodopád dostal jméno podle obce, která se rozkládá nad loukou, kde drobný vodní tok sbírá své vody pro rekordmana. Od pramene k úvodní hraně vodopádového skoku je to jen pouhých čtyři sta metrů.
Prunéřovský potok…
...a skály nad ním
Na místě jsme se ocitli ve velice příhodné chvíli: po intenzivním nočním lijáku. Právě vytrvalejší deště či jarní tání sněhu umí vodopád náležitě povzbudit, průtok – jak se uvádí – pak dosahuje i desítky litrů za sekundu. My sice zažili představení o něco komornější, ale i to stálo za to.
Závěr cesty podél Prunéřovského potoka k dolní partii vodopádu je naprosto snadný, velice příjemná vycházka. Ale pak se situace prudce mění. Kdo chce spatřit nejkrásnější partie této padající vody, tvořené kaskádovými stupni o výškách sedm, devět a deset metrů, musí výš. Úplně dole toho ještě moc vidět není.
Kýšovický vodopád
Musí strmě vzhůru. Přes kameny, přes kořeny stromů (které občas poslouží jako záchytná madla). Úzká krkolomná cestička mířící výš a výš je na celé trase naštěstí opatřena zabezpečovacími řetězy.
Dojem z vodopádu – byť vody se nevalila vyslovená kvanta – byl i tak úchvatný. Dílo přírody působí monumentálně. Více než slova poslouží fotografie a video:
Co vzkazuje les
Skály, voda, les… Trojice v hlavní roli. Dojímající nejen svou krásou a silou, ale zároveň kultivující pocit, že něco takového by mělo být věčné…
Na toto téma hovoří i závěr textu informační tabule pod vodopádem. V PROSBĚ LESA se praví:
„Milý turisto, jsem dárcem tepla Tvého krbu za chladných nocí v zimě a dárcem příjemného chládku v žáru letního dne. Já jsem dal trámoví Tvému obydlí a desku Tvému stolu. Ze mne je lože, ve kterém spáváš, i kleče Tvého rádla. Já jsem dal topůrko Tvé sekeře a branku do Tvého plotu. Ze mne je dřevo Tvé kolébky i Tvé rakve. Já jsem tím, čím pro život je chléb a pro vázu květ. Vyslyš tedy prosbu mou, opatruj mne a chraň i pro věky budoucí.“
Zdroje:
Petr David, Vladimír Soukup: Krušné hory známé i neznámé; Euromedia Group, a. s., 2020
Informační tabule na trase
https://cs.wikipedia.org/wiki/Výsluní
Mapy.com
