Článek
Nedávno jsem se dozvěděla, že průměrný plat učitelky na základní škole přesahuje 50 tisíc korun. Nemám nic proti dobrému ohodnocení - kvalitní pedagog si zaslouží každou korunu. Jenže realita? Ta je často tristní. Vidím učitelky, které neumí používat základní technologie, nedokážou zaujmout děti a jejich jediným pedagogickým nástrojem je křik a zastrašování. A za tohle berou víc než mnoho lidí v soukromém sektoru, kteří musí každý den dokazovat své schopnosti.
„Máme interaktivní tabule,“ chlubí se ředitelé škol. Jenže k čemu je špičková technika, když s ní učitelka neumí zacházet? Viděla jsem hodinu, kde moderní výuka znamenala, že děti opisovaly text z PowerPointu, který byl plný pravopisných chyb. To je ta slavná digitalizace školství? A co je horší - když někdo z rodičů upozorní na nedostatky, je označen za potížistu. Nejhorší na tom všem je, že největší cenu platí naše děti. Místo aby ve škole rozvíjely kritické myšlení a získávaly radost z poznávání, jsou často terčem frustrace vyhořelých pedagogů.
Znám případy, kdy učitelka před celou třídou ponižuje žáky, kteří nestíhají její tempo. Nebo naopak - kdy schopné děti začnou stagnovat, protože se učitelka věnuje pouze průměru. „Buď zticha, nebo dostaneš poznámku!“ „Tohle řeknu rodičům!“ „S takovým přístupem se nikam nedostaneš!“ Tyhle věty slýchám od dětí až příliš často. Některé učitelky si pletou autoritu s autoritářstvím. Místo aby motivovaly a inspirovaly, vyvolávají v dětech úzkost a odpor ke vzdělávání. A pak se divíme, že máme generaci, která nenávidí školu. Aby bylo jasno - znám i skvělé učitelky. Takové, které si zaslouží dvojnásobek současného platu. Učitelky, které dokážou nadchnout celou třídu pro matematiku nebo češtinu. Které vidí v každém dítěti potenciál a pomáhají mu ho rozvíjet. Jenže těch je jako šafránu.
A často jsou to právě ony, které systém semele, protože odmítají přistoupit na zaběhnuté, pohodlné stereotypy. Víte, co je na tom nejhorší? Že neexistuje skutečná kontrola kvality práce učitelů. Česká školní inspekce? Ta přijede jednou za pár let, předem ohlášená, a všichni hrají divadlo. Ředitelé? Ti často řeší především administrativu a to, aby měli dost žáků pro financování školy. A rodiče? Když se ozvou, jsou označeni za problémové. Je načase přestat se tvářit, že problém neexistuje.
Potřebujeme pravidelné a nezávislé hodnocení kvality výuky, možnost skutečně odvolat nekompetentní učitele, podporu pro ty dobré, aby nevyhořeli, modernizaci výukových metod, ne jen techniky. A hlavně - odvahu říct, že král je nahý. Vysoké platy ve školství podporuji. Ale musí jít ruku v ruce s kvalitou. Nemůžeme dál tolerovat situaci, kdy někdo ničí budoucnost našich dětí a ještě za to bere slušné peníze. Učitelství není jen zaměstnání - je to poslání. A kdo to nechápe, nemá ve školství co dělat. Bez ohledu na to, kolik let praxe má nebo jaké má tituly před jménem. Je čas přestat mlčet a začít aktivně vyžadovat změnu. Protože nejde o peníze - jde o budoucnost našich dětí. A ta by měla být to nejcennější, co máme.
Pokud nezačneme jednat teď, riskujeme, že vychováme generaci, která bude neschopná čelit výzvám moderního světa. A to si prostě nemůžeme dovolit. Naše děti si zaslouží kvalitní vzdělání. Jenže realita je úplně jiná. Každý den, kdy se ve školách učí špatně, připravujeme naše děti o jejich budoucnost. Je to smutné. Jako bychom našim dětem říkali, že nám na jejich vzdělání vůbec nezáleží. To přece nejde! Jako rodič, který věří v sílu dobrého vzdělání, s tím nemůžu souhlasit. Musíme něco udělat. A to hned teď. Každý rok, kdy naše děti učí nekvalitní učitelé, je ztracený. Takový rok už jim nikdo nevrátí zpět. Je načase vzít věci do vlastních rukou. Nemůžeme dál spoléhat na systém, který nefunguje. Jen tak můžeme našim dětem zajistit lepší budoucnost, než jakou jim nabízí dnešní školství.
