Feminismus pro opravdové chlapy

Feminismus z déemka.

Pokud se aspoň trochu vyznáte v marketingových nástrojích tak vlastníte speciální dovednost u jednotlivých reklam rozeznat, jaký gender má mít cílová skupina, které je reklama určená. Škoda, že se tak často dělá i feminismus a další typ obsahu, který by ze své společenské podstaty právě měl přesahovat hranice biologického genderu. Poctivě jsem se proklikala mnoha a mnoha růžovo-fialovými kampaněmi a nikde žádný sprchový gel s názvem Chainsaw Zombie Unicorn, který bych brala, pokud by voněl po vanilce.

Nechce se ti to číst? Tady se na to můžeš podívat a nebo si to pustit jako podcast: Feminismus pro opravdové chlapy

Feminismus má svoje nepřekonatelné chyby. Jako všechno, co se provádí lidmi. Pohled zblízka na jeho kritiku jsem rozebírala blíže v článku: Je odpor vůči feminismu oprávněný? Nejvíc mi na něm osobně právě vadí to, jak je prezentován a zneužíván k marketingu všeho ženského, na co má firma v plánu uvalit růžovou daň (odkaz). A proto je důležité ho vytáhnout z estrogenových narativů drogerií a ukázat, proč fakt potřebuju sprcháč s názvem Female Shark Masakr.

Proč by měl feminismus zajímat i muže?

Abychom se s ním dostali za hranice déemkového aktivismu jen pro ženy, měli by mu rozumět i muži. Možná by pak feministky se zdravým přístupem k věci nečelily emotivním hysterickým breakdownům od mužů, ve kterých slovo feminismus spustilo mužské emoce, které z povahy svých nezvladatelných pudů nedokáží ovládat, pokud dojde na sexuální obtěžování a jeho bagatelizaci. Chápu jejich pohled - člověka se spuštěnými emocemi o ničem nepřesvědčíte a také ho nezajímají fakta.

Vysvětlit feministické hodnoty průměrnému muži, aniž by dostal ideologicky hysterický záchvat, není nic snadného. Česká média ráda kvůli čtenosti deformují feminismus na extremismus a muži zase rádi v ženských otázkách a záležitostech podléhají negativnímu konfirmačnímu zkreslení. Je prakticky nemožné do takového perpetua mobile vtěsnat jakákoliv fakta, kritické myšlení nebo si jen obhájit reálnou ženskou zkušenost s obtěžováním v MHD.

Je to věc celé společnosti

Dalo by se tvrdit, že pokud má opravdový maskulinní muž zájem na tom, aby ho neobtěžoval feministický obsah, měl by se zasadit o to, aby se všechna témata, která feminismus řeší, řešit nemusela. Z praktického pohledu by to vypadalo tak, že dokud budou chtít muži lepší svět jen sami pro sebe, feminismu se nikdy nezbaví. Pokud muži chtějí žít v lepším, spravedlivějším a vyváženějším světě, měli by pochopit, že feminismus neusiluje o nadvládu žen, ale o odstranění nespravedlivých nerovností. Dokud budou muži s feminismem soupeřit, budou jen soupeřit.

Mnoho těchto nerovností se týká i jich samých. Genderové stereotypy a toxická očekávání totiž dopadají i na muže – od tlaku být „živitelem rodiny“ po stigmatizaci jakýchkoli emocí, co nezapadají do omezujících šablon na chlapství, až po nerovnosti při rozhodování o svěření dětí do péče – ano, na základě toho, že jsou muži. Když muži pochopí feministické hodnoty, přestanou vnímat feminismus jako útok na sebe, ale jako cestu k rovnějšímu a zdravějšímu společenskému uspořádání. Dokud se budou muži snažit feminismus potírat jako svého soupeře, nikdy se ho nezbaví. Ve skutečnosti se nikdy nesetkají s rovnocenným soupeřem, protože jediný, proti komu skutečně bojují, jsou oni sami.

Jaké jsou tedy přínosy?

Četli jste poslední dobou nějaký článek na téma nízké porodnosti? Pokud ano, pak by vás feminismus měl zajímat. Pokud se pracovní trh bude chovat k ženám s rodinami jako k nepřizpůsobivým, vychováme si další generace žen, kterým se buď nebude chtít pracovat, nebo rodit – obojí najednou, bez muže, který není macho, lze jen velice těžko. Můžeme se jako společnost zlobit na ženy, že si vyberou jednu ze dvou těžkých možností? A nebo by bylo lepší řešení obrátit pozornost na systém a naučit se fungovat tak, abychom si nemusely vybírat mezi špatným a mizerným?

A k tomu jsou třeba i hlasy a činy mužů, byť nerodí, založení rodiny jim kariérně pomůže, ale i přes všechna omezení, kterým ženy čelí, chtějí dědice, voliče a plátce daní.

Máte dost paranoidních žen, které vám po normálním pozdravu za bílého dne na veřejném prostranství chtějí dát ránu tazerem? Místo ublíženého fňukání by bylo skvělé se umět kouknout i na to, proč se toto děje. Bez hlasů mužů nikdy nedojdeme k tomu, abychom se my ženy nemusely takto paranoidně bát „všech“ mužů, kteří se na nás obrátí. Toto se neděje z nepřátelství, ale toto chování je zapříčiněno mixem faktorů. Jsou to naše reálné zkušenosti s obtěžováním, podmínečnými tresty za brutální útoky, sekundární viktimizací, bagatelizací těchto zkušeností a dalších věcí, které nejspíš nezažijete, pokud nejste v ženské kůži. Pokud se ženy budou cítit ve společnosti cizích mužů bezpečně, feminismus nebude třeba.

Ruku na srdce, dělá vás šťastnými, když se snažíte před jinými muži vypadat dost jako muž? Dává vám smysl nechat si tvrdit, že chlap si sice dělá věci po svém, ale jen když touhle „iluzí“ svobody splní patriarchální normu určenou jinými muži ze strachu z posměchu od stejně smýšlejících mužů? Komu chcete tvrdit, že jste v tomhle sudu jaderného odpadu šťastní? A komu chcete tvrdit, že vám tenhle tlak na společenskou přetvářku vyhovuje a že jste autentičtí tím, že mu podléháte?

Feminismus za muže, ne proti nim.

Mohlo by se zdát, že společenský systém dneška omezuje jen ženy. Není to ale pravda, jak jsem ukázala výše. Výrazně omezuje i muže. Změna společenských nerovností vždy vyžaduje spojence i mezi těmi, kdo z daného systému zdánlivě těží. Nejsilnější muži nejsou ti, kteří se feminismu bojí, ale ti, kteří chápou, že změna jim dává víc svobody a autenticity, ne méně.

Myslím, že hlavní jádro pudla tkví ve vlastní misinterpretaci hodnot feminismu. Proč se o to také zajímat, když z toho nemá údajně žádný muž prospěch? Strach ze stereotypní feministky, která divným „neženským“ vzhledem bojuje proti stereotypním požadavkům na ženský vzhled, je u mužů mnohem reálnější. Je to totiž vizuální a jaksi lépe uchopitelný příklad. Je to také dobrý zdroj memes typu: „If California was a person.“

Je ale cesta nekonečného soupeření s něčím, o čem máme domněnky zabarvené emocemi? Co myslíte?