Článek
Tato drobná legrácka otevřela mnohem hlubší téma ve společnosti, které se zabývá tím, zda se i dnes ženy cítí bezpečně. Stejně jako hypotetický dotaz „muž či medvěd“ bychom podobně mohli argumentovat, že je v dnešní době málo pravděpodobné, že některou z nás cestou do práce rozsápe dravec, tak proč se tím vlastně zabývat?
Nechce se vám to celé číst? Tak si to poslechni: Žena a Medvěd - YouTube
Moje matka mě nikdy nevarovala před medvědy. Z jejich zubů, drápů a velikosti je víceméně jasné, že se jedná o nebezpečné zvíře. Pokud se ocitnu ve stejném místě jako medvěd, může to dopadnout prakticky dvěma způsoby. Bohužel, pokud bych se ocitla ve stejném místě s neznámým mužem, je to jinak. Začnu si lámat hlavu, zda mě sexuálně nenapadne a u soudu pak bude tvrdit, že mé holínky, co jsem si vzala do lesa, jsou příliš vyzývavé a že bych za to napadení měla nést odpovědnost vlastně já. Otázka, která se ve skutečnosti řeší, nejsou preference žen mezi muži a medvědy, ale jde o důležitou debatu o sekundární viktimizaci.
Pokud nás napadne medvěd, nikdo nebude řešit, co jste měli v tu dobu na sobě. Nikdo se nebude pozastavovat nad tím, zda jste byla střízlivá, či ne. Když přežijete napadení medvědem, policie České republiky nebude vynakládat veškeré síly na to, aby dokázala, že jste za to jako oběť mohla. Vaše rodina se nebude zastávat medvěda, že je to přeci otec od dětí a vy jste jen hloupá husa, která mu chce zničit jeho sociální status. Posuďte sami, nevybraly bychom si jako ženy za těchto okolností raději napadení medvědem, abychom nečelily sekundární viktimizaci? Když je někdo napaden medvědem, nikdo vás jako oběť nezpochybňuje.
Zatímco medvěd představuje jasnou a nezpochybnitelnou hrozbu, neznámý muž v lese symbolizuje potenciální hrozbu, kterou společnost často bagatelizuje nebo ospravedlňuje. Muži se mohou cítit osobně napadeni, protože tato analogie zpochybňuje jejich pocit bezpečí a pohodlí, který je pro ženy často nedosažitelný. Muži vnímají tuto otázku „muž vs. medvěd“ jako problém a často ji kritizují. Tato kritika je pochopitelná, protože se zaměřuje na to, že společnost označuje všechny muže za potenciální násilníky, což je zjevně nepravdivé. Mnoho mužů by nikdy na ženu nevztáhlo ruku.
Bohužel, tato otázka je i v 21. století stále aktuální. I když se považujeme za civilizovanou společnost, často přehnaně reagujeme na jedno křivé obvinění ze skutkové podstaty §185 a tímto způsobem pak nahlížíme na všechny ženské oběti tohoto trestného činu. V nejednom případě, kdy o této záležitosti diskutovali muži se ženami, se vždy najde někdo, kdo zdůrazní to promile procent falešných obvinění ze skutkové podstaty §185. Chudák muž, živitel rodiny s potenciálně úspěšnou kariérou, se pak staví proti oběti, která „měla příliš červenou rtěnku“ a určitě ho chce za každou cenu úmyslně poškodit. Pokud chceme vymazat označování všech mužů jako potenciálních násilníků, měli bychom se jako společnost zasadit o to, aby si v příští anketě žena vybrala jako bezpečnější volbu muže místo medvěda.
Už při prevenci je vynaloženo nemalé úsilí, aby byla poučena děvčata, že se mají chránit, nemají se nacházet v podnapilém stavu v rizikových situacích. Musí být slušná, cudná, pokorná a počestná. Poté, co se stane obětí skutkové podstaty §185, by v očích veřejnosti měla být smutná spolupracující dokonalá oběť. Děvčata by měla také pochopit, že pokud dají nahlas najevo svůj nesouhlas, budou označena jako hysterky nebo feministky. Pokud dají najevo souhlas, jsou označena jako rádodajky, a pokud ve strachu zamrznou a nebudou schopny se aktivně bránit, tak vlastně s napadením mlčky souhlasí. Zastaralé rčení, že „mlčení přeci znamená souhlas“, se tak stává u následných vyšetřování a soudních řízení nebezpečným precedentem. Pak by se ale neměl nikdo divit, že medvěd bude preferovaná volba.
A kluci? Kluci jsou kluci. Chlapcům je pouze řečeno „vem si kondom“. I dnes velkému počtu lidí nedělá problém prohlásit: „Tak si šáhnul, no, vždyť je to kluk…“ a považovat to za normu. Ve finále je nám ženám stále nejen společností, ale i soudním systémem, který nemá povinnost se jakkoliv vzdělávat ve funkci, otevřeně říkáno, že muži nemají žádnou odpovědnost za své chování. Ergo bychom odpovědnost za napadení měly brát na sebe i za násilníka. Je pochopitelné, že se mužům nelíbí, že by měli být označováni za potenciální hrozbu. Pokud muži nechtějí, aby se jim dělo tohle hrozné příkoří, neměli by se zbavovat odpovědnosti za tento trestný čin odvoláváním se na mužské pudy. Ještě stále se divíte ženám, že by raději braly medvěda, protože nebudou viněny za to, že byly napadeny?
Pachatele násilných trestných činů v očích společnosti a justice ospravedlňuje prakticky všechno. Jak odporná a malicherná žena, co si dovolila postavit se proti muži, který ji napadl. On má ale rodinu a kariéru a vlastně není odpovědný za to, co dělá, protože jednal podle svých přirozených pudů. Naproti tomu oběť ženského pohlaví lze obvinit takřka ze všeho. Od výrazné rtěnky a hlubokého výstřihu až po to, že si ta káča pitomá nechala na diskotéce nasypat do drinku opiát, protože si chtěla jednoduše vyrazit se bavit. Ve věci sekundární viktimizace tak figuruje zastaralá šovinistická dynamika opravdových hodnot jednoznačně dobrého muže s jednoznačně zlou moderní ženou, s příliš krátkou sukní a bez šovinistických hodnot.
Tato analogie může být pro mnoho mužů nepříjemná, protože jim připomíná, že ženy se musí neustále obávat o svou bezpečnost, což je zkušenost, kterou mnozí muži nikdy nezažili. Možná je čas, aby si společnost uvědomila, že otázka „muž, či medvěd“ není jen zábavnou anketou, ale odrazem hlubokých a vážných obav, které ženy denně zažívají.
Pokud chcete, aby ženy volily muže místo medvědů, přestaňme normalizovat sekundární viktimizaci.
