Jak jsem po letech zase začal běhat s hodinkami a proč byste mohli i vy

Na běžce ve svém okolí jsem vždycky koukal s despektem. V drtivé většině případů měli sluchátka v uších, což značí absolutní ignoraci okolí, což se jim několikrát při přebíhání cesty málem vymstilo. Ano, hudba mnohé skutečně uklidňuje a pomáhá, takže do lesa klidně se sluchátky, ale ne poblíž hlavní cesty a parkoviště na maloměstě!

Ať si každý běhá v čem chce, ale běhání v trikotech polepených reklamami spíše jen vypadá na to, že se někdo chce nechat vidět, nebo má skutečně sponzory, kteří platí za každý ušlý krok na veřejnosti.

Sám jsem v minulosti vedl hodně aktivní život, jezdil jsem na kole za svou nynější manželkou (když jsem ještě neměl své první auto) a vyrážel na turistiku po Evropě (Norsko, Island, Azory, Madeira a Korsika), chodil plavat a byl všeobecně hodně aktivní. Místo auta jsem volil kolo nebo pěší turistiku. Ale asi to i vy sami znáte, že priority se časem změní. Místo pohybu začaly být důležité běžné starosti (koupě bytu, domu, rekonstrukce, stěhování…), narodily se nám dvě děti, a tak hlavní volnočasovou aktivitu převzala rodina. Rozhodně si na nic nestěžuji, manželka a děti jsou pro mě vším na světě. Přesto díky tomu mé vlastní aktivity upadly na okraj zájmu.

Přestože mám sedavé zaměstnání, každý den podle svého neustále nasazeného chytrého prstenu či chytrých hodinek ujdu 8 až 10 tisíc kroků. Ať už je to na cestě do školky, na oběd, nebo domů. Díky sezení při práci u počítače však trpím na relativně častou bolest zad, popř. krku a hlavy, když dělám nárazově činnosti, při nichž se koukám nahoru (např. malování stěn a stropu, trhání jablek apod.). Konečně jsem se tedy odhodlal podstoupit rehabilitace a jedním z prvních dotazů fyzioterapeutky bylo: „Co děláte za sport?“ Když jsem jí vysvětlil, že mám rodinu a dvě děti, jen suše odvětila: „Takže hlavní jsou děti a nemáte čas na sebe, takže další takový…“

Když jsem se pochlubil, že občas vyrazím na kole nebo plavat, tak to bylo špatně. Jsou to aktivity, které mi nezlepší postoj těla a které mi od bolesti zad v oblastech lopatek a beder nepomůžou. Když už nic, tak aspoň běhat! Tak jsem šel do sebe a ze dne na den začal běhat.

Jak už možná sami víte, nejtěžší je s nějakou činností a aktivitou vůbec začít. A to, že se pro něco rozhodnete a jdete do toho, je polovinou úspěchu. Způsobů, jak začít běhat, je spousta. Pro začátečníky se doporučuje tzv. indiánský běh, kdy střídáte chůzi s během, ale to nebylo nic pro mě. Ono je strašně jednoduché se rozběhnout a po chvíli zastavit, jenže zjistíte, že se vám opět rozběhnout rozhodně nebude chtít. Já jsem místo toho zvolil ostrý start - rozběh spíše pomalejší rychlostí a na úvod jsem si vytyčil určitou vzdálenost, kterou bych rád uběhl. A má to i praktický význam - abych mohl běhání natlačit do svého itineráře, potřebuji dostat maximum do minima času a k tomu indiánský běh opravdu není vhodný. Potřeboval jsem z minima vytěžit maximum.

Právě k tomu jsou důležité hodinky na zápěstí, které jsou nejen zobrazením toho, jak daleko jste doběhli, ale v některých případech mohou být i důležitým motivátorem. Trenér, který vás povzbuzuje, nebo vás jen hodinky odměňují odznaky za vaše výkony. Právě to totiž do začátku budete potřebovat ze všeho nejvíce - pochvalu a podporu. Kam běžet? Ze startu třeba okolo bydliště. Objevíte ulice, které neznáte, doběhnete na místa, kde jste ještě nebyli. Třeba pokaždé někde jinde. Máte vytyčenou trasu, impulzivně ji při běhu změňte! Jste páni svého času. Důležité je však vytyčit si cíl, kde zastavíte, a podvědomě víte, že se od něj vzdalujete nebo přibližujete. Tady se vyplatí cíl moc nepřibližovat. Raději si trasu trochu zkraťte, ale cíl si nechejte co nejblíže tomu, který jste si nastavili na začátku.

Určitě to nepřehánějte s investicí do oblečení, dražší obuv nebo speciální trikot, který eliminuje pocení, z vás běžce neudělá. Ano, běhání po městě na dlažbě může být náročnější na klouby, ale když budete teprve zjišťovat, zda vás běhání baví, nevymlouvejte se na povrch ani na obuv. Pokud vás běhání chytí, můžete si nadělit speciální boty na běhání a nebo se speciálně „oháknout“. Běhat můžete posléze i mimo město, ale důležitý je ten první krok. Já ho udělal. Dřelo to, ale stálo (a stále to stojí) za to.

Ne, nebudu vás chlácholit, že se z vás ze dne na den stane běžec. Bude to bolet, nepůjde to tak, jak jste si vysnili, ale už po pár týdnech mi dáte za pravdu, že to stojí za to. Pokud jste dosud neběhali a máte to s pohybem a sportováním jako já, budou začátky hodně podobné těm mým. A na to se musíte dopředu připravit.

Konečně nastal den D, kdy jsem chtěl začít běhat. Neřešil jsem boty, neřešil jsem oblečení, neřešil jsem trasu - prostě jsem jen chtěl konečně vyběhnout. Možná i vám pomohou sluneční brýle, jednak kvůli slunci, jednak kvůli určitému soukromí. Lidé se na vás budou při běhání možná podivně dívat a podvědomě vás hodnotit. Jenže přiznejte se, zřejmě běžcům i vy děláte to samé. A pak jsem, jedno pondělí, vyrazil. Uběhl jsem asi 50 metrů a nemohl jsem popadnout dech, pálily mě plíce, teklo ze mě jako z konve. Řekl jsem si: „Tak to ani náhodou“ (a pár dalších nepublikovatelných slov). Jako bych měl na plicích závaží, které mě stahovalo dolů, a mozek mi říkal: „Zastav! Zastav!“

První den jsem za 10:48 uběhl 1,82 km. Nebylo to moc, ale přežil jsem to. Byl jsem pyšný na to, že jsem i přes veškeré volání svého těla nezastavil. Po doběhnutí jsem však propadal černým myšlenkám, protože tělo, které na běhání nebylo zvyklé všemožně protestovalo. Říkal jsem si, že to takhle dál nejde. Přece nemůžu každý den běhat a pak být úplně bez energie. Nakonec mi to nedalo a v úterý jsem vyběhl zase.

Druhý den jsem opět dopoledne vytáhl paty z domu, změnil trasu a záhy se dostavily podobné pocity. Měl jsem těžké nohy, špatně se mi dýchalo a při vydechování se mi na špičce horního rtu hromadily sliny, které prostě ne a ne spadnout na zem :-) I proto jsem při běhání měnil trasu, aby mě nikdo soudný neviděl. Určitě by si všiml uslintaného běžce, který mává rukama a je všem akorát pro smích. Třeba proto, že pomrkává, protože mu po krátkém běhu teče pot čůrkem do očí, které pak strašně pálí. No co vám budu povídat. Za pár dní jsem se nad to ale povznesl, a jestli slintám, jen ať to každý vidí! Běhání je totiž o vás samotných a ne o tom, co si asi možná myslí ostatní. A to je pro začínající běžce další důležitá věc, kterou si musí uvědomit.

Druhý den to bylo 2,5 km za 13:56 a já už si bláhově říkal, že mi 2,5 km nestačí a že si zvednu denní limit na tři kilometry. Byla to však mladická nevědomost, kterou jsem další dny proklínal. Běhání totiž není jen o vzdálenosti, kterou tabulkově splníte, ale hlavně o tom, jak se cítíte a jak je vám běhání příjemné. Já se snažím sladit dech s kroky a přitom mi mysl bloudí různými směry. Když mě začne bolet kotník při špatném došlapu nebo píchat v boku, s během končím a záměrně jej „nepřetahuju“.

Třetí den jsem zůstal na metě 2,55 km za 14:30. Tempo se mi o trochu zhoršilo, ale začal jsem pozorovat první zlepšení. Než jsem začal hluboce dýchat, uběhl jsem trochu déle než předtím. Jde to po malých krůčcích, ale rozhodně i vy poznáte, že se začínáte pomalu (skutečně hodně pomalu) cítit lépe. Minimálně já jsem se už paradoxně necítil tak unavený jako dříve a bolest zad zcela zmizela.

Čtvrtý den zřejmě i na vás padne krize. Za 13:04 jsem uběhl 2,19 km a bylo to peklo. Pamatuju si jen, že jsem vyběhl, a pak to, že jsem se otáčel u turistické cedule a po cestě zpět potkal slečnu venčící psa. Jinak nic. Na hrudníku i na zádech propocené kolo, po doběhnutí se mi točila hlava a chtěl jsem s okamžitou platností pověsit kopačky (tedy mé běžecké obutí) na hřebík. Ale dobře, že jsem to neudělal.

Pátý den jsem si totiž troufnul na „kolečko“, kdy jsem uběhl 2,05 km za 12:11. Tempo se mi sice zhoršilo, ale uvědomil jsem si, že běhání dělá divy. Už jsem se necítil při běhání tak zadýchaný a tak nějak začalo všechno zapadat do sebe. Doběhl jsem dříve, došel pěšky domů (v průběhu cesty jsem se vydýchal) a měl jsem splněno.

Šestý den jsem si „kolečko“ prodloužil, ale na vysněné dva a půl kilometru jsem nedosáhl. Za 13:56 jsem uběhl 2,42 km a stabilizoval tempo. Běh se posunul ze sféry „musím si zaběhat“ na „půjdu si zaběhat“. Všimla si toho i rodina a děti, které se začaly vyptávat na to, kam a jak daleko běhám. Můžu jim ukázat grafy a mapy a zájem z rodiny rozhodně potěší. Je další motivační složkou.

Sedmý den jsem zaznamenal první rekord. Zlepšil jsem si průměrné tempo, ale zůstal u vzdálenosti 2,55 km (čas 14:11). V hlavě to mám myšlenkově tak, že běhání není žádná věda a jsem schopný jej zařadit do harmonogramu, když mám zrovna volnou chvíli. Prozatím však bylo stále hezky, je mi jasné, že se stejnou vervou se mi nebude chtít běhat v dešti ani na sněhu. První běžecký týden sice začal rozpačitě, ale zakončil jsem jej maximálně spokojeně.

Ne, nejsem Mirek Dušín a rovnou se vám tady a teď přiznám, že od svého prvního týdne jsem trochu povolil. I podle paní fyzioterapeutky je běhání každý den ze startu možná až zbytečně moc. Dnes běhám jednou za dva až tři dny a ne proto, že musím, ale proto, že chci. A právě tento posun je další důležitou věcí u běžce začátečníka. Chci se rozhýbat, rozproudit krev, natáhnout končetiny - chci si zaběhat. A to je něco, co bych před pár lety nahlas (ani ve své hlavě) nikdy neřekl.

A už vůbec by mě nenapadlo, že budu někdy běhat i na dovolené u moře - přesto to mělo neskutečné kouzlo. Výhledy na útesy a na moře, východ slunce, k tomu kamenitá cesta na obzor, kozy poblíž a pocit, že děláte něco pro sebe. Navíc jsem byl všude prakticky sám, pouze obklopený dalšími běžci, kteří měli stejné smýšlení jako já. Na dovolené jsem běhal každý druhý den. Ještě před snídaní, kdy jsem měl hodně ztuhlé tělo, které proti běhání mohutně protestovalo. Jenže za čtvrt hodiny jsem měl hotovo a byl jsem perfektně rozhýbaný a připravený na další den. Po doběhnutí jsem si jen dal sprchu a byl jsem maximálně připravený na to, co se bude dělat dále. Bolest lýtek a celého těla jako mávnutím kouzelného proutku zmizela.

Co mi běhání dalo? Překvapivě hodně. Už po pár dnech se mi lépe spalo. Nebudil jsem se z nočních můr, ale v klidu spal až do rána. Dále mi zmizela bolest v zádech díky sedavému zaměstnání, a to hodně rychle. A třeba ve sprše jsem si od té doby začal dávat chladnější vodu. Není to otužování, ale už nepotřebuju tak teplou sprchu jako dříve. A jsou zde i další benefity, kterými vás nebudu zatěžovat. Ale ve zkratce - kdybych neběhal, o hodně bych přišel.

Ne, na Zlaté tretře mě v televizi nikdy neuvidíte, pravidelní běžci se z mých výkonů možná ještě teď smějí, ale běhání je o vás. Pokud nechcete, nemusíte se s profíky vůbec srovnávat. A ani se nemusíte řídit mými zkušenostmi a radami - klidně si najděte svou vlastní cestu. Není to soutěž, kdo běhá nejčastěji, nejdál nebo nejrychleji. Je to sport s minimální investicí a je jen o vás. Vy rozhodnete, zda a kdy začnete, zda to má cenu, a kterým směrem se chcete zlepšovat. Běhání nemá žádnou výmluvu. Buď začnete, nebo nezačnete. Ale pokud se do toho dáte, už brzy to přinese své ovoce. Dopisuji poslední větu a vyrážím na svůj čtvrthodinový běh po okolí.

Tak co, půjdete do toho se mnou?