Prvňáčkův první týden. Slzičky a nejen ztracené oblečení

Můj syn má za sebou první týden v první třídě a bylo to hodně náročné.

Možná je i dobře, že škola začínala až v úterý, aby to syn mohl všechno vstřebat. První den nás totiž čekalo oficiální zahájení školního roku na dvoře školy, kde nastoupily všechny třídy, ale pozornost byla věnována hlavně prvňáčkům, kteří se do školy podívali poprvé.

Nakonec šlo o jakousi premiéru tří tříd, které se postupně představily před ostatními žáky i rodiči – každý prvňáček byl oficiálně představen a dostal svou vlastní medaili.

Do budovy školy ale prvního září mohli jen prvňáčci, aby se seznámili se třídou, paní učitelkou a šatnami, kde si už brzy budou sami odkládat věci. Bohužel, jako nejmenší ze třídy se posadil až do poslední lavice, což jsme mu důrazně rozmlouvali. Ale nedal si říct.

Proč jsme mu to rozmlouvali? Z vlastní zkušenosti vím, že kdo sedí vzadu, se často baví a nedává pozor (mě samotného nevyjímaje), ale syn si tím zřejmě musí projít sám.

A dám ruku do ohně, že při prvním náznaku problémů ho paní učitelka přesadí nebo posune dopředu. Ostatně nebylo by to poprvé ani naposledy.

Večer prvního dne už měl ale na kahánku, protože si uvědomil, že s ním druhý den ve škole nebude maminka. Přitom s ním nebyla ani tři roky ve školce.

Uznal jsem ale jeho argument, že jeden ze spolužáků má maminku přímo ve škole, protože je sama učitelkou – s tím my rodiče opravdu nic nenaděláme.

Druhý den jsem šel se synem do šatny, zanesl jsem mu tam přezůvky a ukázal mu místo, kam si bude ukládat boty a oblečení. Navíc jsme do školy nesli „plnou polní“ – tedy cvičební úbor, papuče a samozřejmě pouzdro.

Při vyzvedávání z družiny jsme ale nenašli mikinu – hned druhý den se ztratila. Papuče pak zase nedal do sáčku, naštěstí ale nikam nezmizely a zůstaly v šatně. Zato mikinu hledáme dodnes. Možná ji najdeme na konci roku ve ztrátách a nálezech.

Podle instrukcí paní učitelky jsme pak museli podepsat úplně všechno, od papučí až po jednotlivé pastelky v pouzdře.

Koupili jsme balík nalepovacích cenovek a na každou jsme nesmazatelným fixem napsali synovy iniciály. Nalepili jsme je úplně na všechno – například v pouzdře je má i na ořezávátku a na každé tužce, pastelce I voskovce.

Podle paní učitelky se totiž stává, že se z pouzder pastelky vysypou a pak je problém přiřadit každou ke správnému dítěti. S trochou nadsázky bychom synovi mohli podepsat úplně vše, možná i tkaničky od bot – pro případ, že by se jednou ze školy vrátil v papučích s tím, že mu zmizely boty.

To jsme loni zažili s dcerou v první třídě právě s papučemi a následně i s bundou, a jsme rádi, že toho „vtipálek“ nechal.

Když někdo starší vezme prvňáčkovi po vyučování pytlík s papučemi a pohodí je někam, kde je nenajde, není to vtipné a spíš to vypovídá o morálních vlastnostech toho, kdo to udělal.

Na vrstevníky si netroufne, ale smlsne si na nejmenších. To mi nejde na rozum – mě v jejich věku nic takového nenapadlo, a to zase nejsem až tak „stará škola“.

Pak začala družina, kde má syn vlastní papuče, ale jednou si tam přinesl i ty školní. S maminkou je pak společně zanesli zpátky do šatny.

A jak to vypadá po týdnu?

Ráno už šel syn do třídy sám a překvapil tím paní učitelku. Domluvili jsme se, že už může chodit sám – vždyť má se sestrou prakticky stejnou cestu, jen se na konci rozdělí každý do své třídy. Samostatnost mu jen prospěje.

Aktovku má ale stále pořádně těžkou, takže mu ji do školy i ze školy zatím nosím já nebo manželka.

V nadsázce tomu říkám „plná polní“, i mimo první školní den.

Člověk si asi ani nedokáže dost dobře představit, kolik toho prvňák musí tahat: půllitrovou láhev vody, box na svačinu, desky na učebnice a písmena, učebnice, sešity, naplněné pouzdro – a k tomu ještě kšiltovku na odpoledne a mikinu (aby ji nezapomněl v šatně).

Půlka výbavy je vlastně jen výstroj „pro přežití“.

V aktovce nosí i čip na obědy, což byl také velký křest ohněm. Musí přiložit čip ke čtečce, nabrat si jídlo, které předem vybíráme spolu, a pak balancovat s tácem plným polévky, hlavního jídla a nápoje.

Tvrdí nám, že sní všechno, ale sestra na něj občas práskne, že něco nedojedl. Nevidím to černě ani růžově, jde hlavně o důsledný výběr jídla.

Bohužel, někdy si při výběru mezi jídly vybíráme jen to menší zlo.

...ale už vidíme i první plody jeho práce. Ve školní lavici se nebaví a poslouchá, už se naučil písmenko O, ke kterému umí i odříkat básničku.

Novinek je pořád hodně, a tak je znát, že je syn po škole unavený – zvlášť když ještě tráví čas v družině, kde se prakticky nezastaví. Z praktického hlediska jsme tak úspěšně uzavřeli kapitolu školky a syn se velmi rychle dostal do školních kolejí.

Čeká ho i řada dalších změn – musí vstávat dříve, kolem 6:00 - 6:30, zato ale máme ráno dost času, aby se v klidu nachystal do školy.

Dětem připravím svačinu a pak nás čeká společná cesta do školy.

A víte co? Jako rodiče mě to baví. Vidím, jak dětem přibývají povinnosti – zatímco já řeším ranní expedici, manželka má pod palcem úkoly, učebnice a to, že je v aktovce všechno, co tam má být.

A ze začátku to tak nevypadlo, ale už se do školy „opatrně“ těší.

Mě hřeje na srdci třeba jen to, že nám doma neskáče do řeči, ale že se „hlásí“ o slovo jako ve školní lavici. Už je to je obrovský posun kupředu.

Za mě jsme to nejhorší zvládli a teď už to může být jen lepší.

Z praktického pohledu jako rodič oceňuju i novou iniciativu zákazu mobilů a chytrých hodinek – mají být buď v aktovce, nebo v uzamykatelných pouzdrech.

Ani jedno z mých dětí zákaz nezasáhne, protože telefon zatím nemají. A ruku na srdce, na prvním stupni by na něm stejně akorát hráli hry a nedělali nic kloudného.

Oceňuju však postoj školy, která jasně deklaruje, že je telefon ve výuce rušivý prvek a že do školy nepatří. Vše vzešlo z dotazníkového šetření mezi rodiči, kteří se vyslovili pro jasný zákaz.

A jak zvládly první týden ve škole vaše děti? Bylo to bez konfliktů, nebo je to stále tak trochu boj?

Zdroj:

vlastní zkušenosti