Článek
Některé z prvních fází tréninku (o tom jsem psal zde) byly tak náročné, že jsem večer padal do postele jako podťatý, neschopný zadrmolit i jenom obyčejné „dobrou noc“.
Po pár měsících je ale všechno jinak a aktuálně mám zcela upřímně pocit, že jsem si vytvořil tak spolehlivý návyk, že je pro mě paradoxně těžší zastavit se a nic nedělat, než v tréninku pokračovat. Jak jsem toho docílil?
Začátky však bývají vždycky nejkrušnější, takže když ze dne na den volný čas člověka začne ze tří čtvrtin sestávat na střídačku z běhu a posilovny, dostaví se zanedlouho první krize. A jejím důvodem překvapivě nemusí být nutně fyzické vyčerpání, ale prostě jenom fakt, že člověk vzhledem k velké časové investici do přípravy musí naráz oželet spoustu aktivit, které předtím automaticky absolvoval. A nebo je zredukovat na naprosté minimum.
Jelikož jsem tvor přirozeně družný, musím říct, že odcházet z večerních posezení s kamarády mezi prvními nikdy nebylo mou superschopností. Nicméně, ukázalo se mnohem těžší naučit na můj pravidelný režim okolí než sebe samotného. Než si lidi kolem mě zvykli, že „jsem v tréninku“ a myslím to zcela vážně, musel jsem snést pár protáhlých obličejů (upřímně smutných i kyselých) i narážek na zbytečnost svého počínání. Nejdřív mě to docela mrzelo a zvažoval jsem, jak se k tomu postavit, dokonce mi v jeden moment blesklo hlavou, že se inspiruju u nejmenovaného kamaráda, který si v zoufalé snaze dát si alkoholový detox vymyslel heretickou pohádku o závažné nemoci, jejíž léčba vyžaduje abstinenci. Pak jsem si ale řekl, že bude lepší postavit se k tomu čelem, a trpělivě jsem všem začal vysvětlovat smysl svého konání. A jelikož jsou všichni mí kamarádi inteligentní lidi, pochopili, že místo lákání na další pivo ocením jejich podporu. Teď už se na to všichni dívají úplně jinak, ze zájmem se ptají na moje pokroky, někteří se dokonce inspirovali a začali pro své zdraví stran pohybových aktivit ve větší či menší míře taky něco dělat. Ve zkratce, obrat o 180° a dle mého názoru k dobrému.
Zkazit nadšení z dalšího tréninku dovede dost dobře mizerné počasí. Bouřka, vítr nebo déšť, extrémní horko či mráz, v horším případě kombinace těchto jevů, opravdu nepředstavují ideální tréninkové podmínky. Samozřejmě je vždy potřeba rozumně posoudit, jestli se člověk nevystavuje zbytečnému riziku - běhání v takto extrémním počasí může být dost dobře nebezpečné. V podobných situacích se vůbec nestydím využít běžeckého pásu v posilovně.
I tak věřím tomu, že trénovat venku přináší mnohem víc benefitů a stimulů, v tomto případě konkrétně pocit, že v tom nejsem sám, když za špatného počasí vidím další takové šílence, jako jsem já. V poslední době mimochodem přicházím na to, že mě neuvěřitelně motivují ostatní lidé a běžecká komunita obecně. Je úplně jedno, jestli to jsou maminky na mateřské, ultra běžci (50 km a více v rámci jednoho běhu), borci, co dávají maraton každý den nepřetržitě klidně celý rok, nebo mí blízcí kamarádi, kteří běhají třeba jenom pro radost. Porovnat vzájemně výsledky, domluvit se na společný běh nebo prodiskutovat společné běžecké útrapy dovede být překvapivě povzbuzující.
Ale verbální komunikace vlastně vůbec není nutností. Jednou jsem šel na volný výběh a dopředu jsem věděl, že venku promoknu až na kost. Pršelo tak moc, že jsem během tréninku chvílemi mohl pít vodu, co mi stékala po obličeji. Při běhu jsem si sice neustále opakoval, že po tréninku přijdu domů, do tepla a sucha, ale stejně po pár minutách jsem se nemohl ubránit pocitu, že jsem blázen. Pořád jsem si opakoval - „Toto jsou ty rozdílové kilometry… Toto jsou ty rozdílové kilometry…“ anebo „Až poběžím závod, nic mě nemůže překvapit.“ Pořád to ale nebylo ono. Pořád tomu něco chybělo. Najednou se přede mnou zjevil člověk, podobně oblečený jako já, a běžel proti mně. Úplně na kost, hlava dole, těžkopádné pohyby. A ten úsměv a pohled, který mi ten člověk věnoval, když mě míjel, měl úplně všechno. Porozumění, souznění, respekt, podporu. Opětoval jsem mu podobný. Od té doby se nevymlouvám na počasí. Ten obličej nikdy nezapomenu.
Kromě konkrétních lákadel nebo pseudopřekážek, před kterými se člověk musí mít na pozoru, přijde čas od času prachobyčejná únava. Ta už je něčím, co si zasluhuje kritické posouzení - někdy totiž může mít vážnější příčiny, a v tu chvíli stojí za zvážení, jestli dočasně nevynechat, nebo nezmírnit trénink. Docela dlouhým zkoumáním jsem si vytvořil pravidlo tzv. „referenční hladiny“, které se za normálních okolností dá většinou použít. Tedy, pokud jsem tak unavený (ať už psychicky, nebo fyzicky), že objektivně nemůžu/je pro mne velice těžké provozovat každodenní činnosti (nákup, úklid atd.), zpozorním. Zamyslím se, zda jsem nedávno nezvýšil tréninkovou zátěž, zda nedělám v posilovně více opakování a nebo nezvedám více kilogramů. Pokud zní odpověď „ano“, trénink zmírním a budu trpělivý. I přes všechna pravidla a definice a snahu je disciplínu je totiž nutné své tělo neustále poslouchat. To je pro nás hobby běžce obzvlášť těžké - máme jen omezený čas na své aktivity a když nás náhodou skolí nachlazení, je představa, že nám naši duševní potravu v podobě běhání dočasně sebere, neuvěřitelně nepřijatelná. Je třeba být moudrý a trpělivý - myslet dlouhodobě. Když půjdu na trénink nemocný, nejen že hrozí, že se mi nemoc prohloubí a posune třeba i do nějaké chronické roviny, ale tělo nebude schopné se na trénink adekvátně adaptovat (protože už tak bojuje s nějakou nemocí), tj. trénink nebude mít žádaný efekt. A to je přece ztracený čas! Před čtyřmi lety jsem si takto uhnal zánět okostice v holeni, a to jen a pouze tím, že jsem ignoroval prvotní signály a pokračoval v tréninku. Následkem toho jsem skoro půl roku nemohl normálně chodit a měl jsem panickou hrůzu z nízkých teplot, kdy se mi bolest v holeni zpravidla násobila. Přes zimu, kdy bývá nejdůležitější období příprav na sezonu, jsem tak prakticky netrénoval.
Jinak je ale třeba si připustit, že bolest je do určité míry součástí každého náročnějšího tréninku. Nohy mě bolí většinu času, ale není to ta nesnesitelná dlouhotrvající bolest, která by mohla signalizovat závažnější zranění nebo chronický problém. Pokud jde o tuto „méně závažnou“ bolest, používám při vyhodnocování tréninků na konci týdne tzv. „pravidlo třetin“. Natrefil jsem na něj vlastně docela náhodou na sociálních sítích a spočívá v tom, že při dané délce tréninkového cyklu (např. týden) by se člověk měl cítit třetinu tréninkového času dobře a silně, třetinu tak nějak normálně a zbývající třetinu by se měl cítit dost nepříjemně. V překladu, pokud má tělo dostat „zlepšovací“ tréninkový impuls, je třeba i v tréninku simulovat závodní podmínky - nikoliv však při každém tréninku, a dovolit tělu adaptovat se a popasovat se s danou zátěží. Každý svůj trénink mám tedy ohodnocený určitým koeficientem (v intervalu od 0 do 100) a koeficienty si na konci týdne sčítám. Okamžitě tak vím, jestli jsem za daný týden „nepřestřelil“, nebo naopak neměl tréninky moc jednoduché.
Snažím se neztrácet dlouhodobou motivaci a vždy být nastavený na to, že na trénink jít chci. I tak se mi občas stane, že mě přepadne náhlá nechuť plnit každodenní předpřipravený to-do list. A i když si jednou za čas dovolím zvolnit, primárně chci těmto situacím předcházet. Dlouhodobě praktikuju tzv. princip „přehlcení smyslových vjemů“. Když vím, že mám trénink, nachystám si věci dopředu a rozhodím si je po místnosti. Připravím si boty ke dveřím. Vylepil jsem si všude po bytě loga B.A.A. (pozn. Boston Athletic Association - asociace pořádající Bostonský maraton). Nastavil jsem si upomínky do telefonu. Na monitoru mi neustále svítí otevřená tabulka s běžeckým plánem, ze kterého je zřejmé, že každý trénink má svůj jasně daný účel a je tedy nežádoucí a kontraproduktivní vynechat. Nad pracovním stolem, kde trávím většinu času, když jsem doma, mám vyvěšená svá stará startovní čísla ze závodů. Cílem je, abych nezapomínal, proč tohle celé DOBROVOLNĚ podstupuju.
Je ještě jedna věc, bez které si svůj trénink prakticky nedovedu představit, a tou je hudba. Interpreti jako Scooter, Pendulum, Audiomachine, The Prodigy nebo Blue Stahli moje výkony dokážou neuvěřitelně nakopnout. Mimo trénink preferuju žánrovou pestrost, ale před závodem a nebo před těžkým tréninkem se hudba stává součástí přípravného rituálu, kdy mi konkrétní, pečlivě vybrané skladby dodají ten správný drive. Příprava na závodní den vydá na samostatné téma - to si necháme na některý z následujících dílů.
Máte taky nějaké hudební nakopávače? Rád svůj playlist případně obohatím něčím novým, takže budu vděčný za tipy v komentářích.
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
