Článek
Dá se říct, že v okamžiku protnutí pomyslné cílové pásky a následném vydýchání se začíná většině běžců v hlavě kolovat spousta myšlenek, které se týkají toho, jak se závod mohl povést ještě lépe. A to bez ohledu na to, zda je běžec s právě dosaženým výsledkem spokojený.
„Kdybych se tolik nezdržel předbíháním toho davu po startu… kdybych se tolik nezdržel na té občerstvovačce… kdybych to příště trochu do toho kopečka přitáhnul, určitě jsem na to měl.“ Nebo třeba „… začátek jsem běžel zbytečně konzervativně, kdybych to rozběhl rychleji…“
Jednoduše, leckdo může dospět k závěru, že závod mohl odběhnout o pár minutek rychleji. A v případě, že se v závodě vysloveně nezadaří, je to samozřejmě o to horší. Různých důvodů, proč se závod nemusí povést, jsou spousty, včetně např. neideálního doplňování energie, přetrénování, zažívacích problémů atd. Je dokonce možné, že se tento problém může opakovat. Anebo nemusí a běžec prostě a jednoduše jen narazí na tzv. „výkonnostní plato“. To v teorii zjednodušeně znamená, že při daném tréninkovém objemu běžce je jeho fyzická schránka schopna vyprodukovat jen určitý závodní výkon. Například žádný maratonec pro sobě nemůže chtít, aby maraton běžel pod tři hodiny, když jeho nedávný osobní rekord je kolem hodin čtyř a jeho standardní trénink vypadá stále stejně. Pokud na sebe člověk má nereálně vysoké nároky, výstupem může být náhlá frustrace a demotivace.
Abych těmto scénářům zamezil, snažím se řídit těmito zásadami:
Dávat si reálné cíle
Pořád platí, že ten, kdo nejstřízlivěji odhadne své síly, je většinou člověk sám. Tímto samozřejmě nechci degradovat práci či úsudek jakéhokoliv trenéra, ale komunikace trenér-trénovaný dokáže být někdy dost zkreslující. Finální posouzení situace by se každý běžec měl naučit udělat sám, a už jenom proto, že tak dokáže předejít případným zraněním. Ta schopnost asi není něco, co by se asi dalo „najít na chodníku“, ale něco, co si každý běžec (a vlastně i každý sportovec) v sobě postupně pěstuje. Když se to naučí vnímat a používat, stojím si za tím, že zůstane motivovaný a se svými výkony spokojený.
Prostě a jednoduše jeden malý krok za krokem. A také ranec trpělivosti, jinak to opravdu nejde.
Neustále si cíle a plány revidovat
Z předchozí zásady vyplývá následující: Pokud se zlepšuju a chci zůstat motivovaný, o trochu zvednu výkonnostní laťku. Pokud jsem onemocněl, zranil se a vracím se do tréninku a chci zůstat motivovaný, laťku adekvátně snížím.
To je sice krásná teoretická poučka, ale já ji rád kvantifikuju na třetinové pravidlo (již jsem ho zmiňoval v tomto článku). Naplánuju si vždy trénink tak, abych třetinu daného tréninkového objemu cítil určitý diskomfort a tělo mělo možnost adaptovat se na nové podněty. Toto můžeme poměrně jednoduše měřit např. pomocí tepové frekvence. Fantazii se ale meze nekladou - kdo chce, ať si vytvoří (nebo nevytvoří) vlastní systém a toho se drží tak, aby byl spokojený.
Nezapomínat regenerovat, odpočívat a hlavně - bavit se
Poslední, ale ne méně důležité pravidlo. Jak ho uplatňuju v praxi já? Na měsíc červen a první půlku července jsem si načrtnul pár zásad (některá poměrně vágní, to uznávám), kterých se chci držet:
- budu aktivně vyhledávat sociální interakci s kamarády a známými, kterou musím jinak kvůli tréninkům často oželet
- nebudu se bát piva :-)
- přečtu pár knížek
- naplánované dovolené si naplno užiju, takže běžecké boty nechám protentokrát doma
- když nebudu chtít absolvovat regenerační výběh, prostě nepůjdu, a když se mi bude chtít, zvolím jiný způsob regenerace
- kvalitativní tréninky na pořadu dne zůstanou (např. intervaly, dlouhé běhy a tempa) - celkově se však nebudu hnát, očekávám maximálně 70 km týdně
- stejně tak ponechám posilovnu 2x týdně a možná na ni budu klást větší důraz
- sestavím si nový plán na podzim
Sečteno a podtrženo, je třeba nezapomínat na to, že to vše podstupujeme pro zábavu. Máme radost z toho, že naše tělo funguje tak dobře, že se můžeme vybičovat až k neuvěřitelným výkonům. Tříbíme si disciplínu, výdrž, sebevědomí. Máme k dispozici čas pro sebe a čas protřídit si myšlenky. Spoustu z tohoto a mnohem více máme možnost převést do „každodenního života“, což já osobně pokládám za obrovskou výhodu. Bavme se tím a mějme z toho radost.
Na druhou stranu, když člověk závod z jakéhokoli důvodu nedokončí podle svých představ, má na příště úkol veskrze jednoduchý, tj. skóre si opravit. Když ale plánovaného cíle dosáhnete, je třeba si pro udržení motivace stanovit cíl nový, což je tentokrát i můj případ. Protože jsem nebyl stoprocentně spokojený se svým minulým časem, rozhodl jsem se, že si ho při příštím maratonu zlepším. Konkrétně, na podzimním maratonu v Münsteru bych rád běžel celkově za 2:45 (a zlepšil tak docela čerstvý osobák o dalších skoro 7 minut). To už může být docela zajímavé a může se také reálně stát, že se mi to nepodaří. Jak se na to všechno přes léto budu připravovat a vůbec proč, se dozvíte v některém z příštích dílů.
Ve svém aktuálním odpočívacím módu se vzhledem k novému cíli nechci ztratit, takže v půli července do toho opravdu zase začnu dupat a vrátím se do plného tréninku - očekávám, že hlavně mentálně odpočatý a nabuzený na zbrusu novou kapitolu.
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
