Článek
Mám za sebou jeden plný rok nejintenzivnějšího tréninku, jaký jsem kdy měl. Nikdy jsem si nedokázal představit, že někdy dokážu uběhnout přes 3000 km za rok (jenom pro představu - kdybych přebíhal Kanadu v nejširším místě, byl bych za ten rok už za půlkou). A nakonec to nebylo ani tak těžké. Retrospektivně se vždy snažím za předchozím rokem ohlédnout, abych věděl, co se mi podařilo (a nejen v oblasti běhu), a v čem bych měl ještě na něčem máknout. No při bilancování, co mi za poslední rok běh dal a vzal, jsem zjistil, že jsem o pár kilogramů lehčí.
Hubnutí určitě není primární cíl mého běžeckého snažení. Běhání jsem nejdřív zvolil jako doplňkovou činnost ke svým softballovým tréninkům, a i když jsem pak se softem skončil, běhání mi zůstalo. Přece jen je to poměrně snadný způsob, jak se dospělý pracující a navíc relativně vytížený člověk může ve městě udržovat v kondici, aniž by se kvůli tomu musel zavřít do posilovny. A být v kondici člověk potřebuje, pokud chce být zdravý, cítit se dobře a vydržet fyzicky do stáří, co nejdéle to půjde (mimojiné).
A to je možná ten problém - většina lidí jako primární cíl hubnutí vidí prostě fakt, že si budou moct koupit o číslo nebo o dvě menší džíny a budou vypadat fyzicky atraktivněji. Jenže to samo o sobě jako cíl leckomu nestačí, a proto končí většina novoročních předplatných do fitka po pár měsících nevyužitých.
Možná bych proto navrhoval podívat se na celou věc z úhlu zdraví, ne jenom prostého shazování přebytečných kil. A konkrétně běhání dá člověku ještě víc. Když se nad tím zamyslím víc do hloubky, tak konkrétně mně běhání dalo (a stále dává):
- až na výjimky alkoholovou abstinenci - mé maximum jsou cca dvě piva týdně
- pravidelný spánek - chodím spát ve stejnou dobu, a to tak, abych měl alespoň 7 hodin spánku
- čistší jídelníček - nejsem schopný jíst cokoliv procesovaného nebo těžkého, a to ani mimo „běžecké časy”
- lepší sebeorganizace - plánuju si den dopředu a mám uklizeno (doufám) - nemůžu si dovolit mít ve věcech velký nepořádek, protože bych nestíhal, co chci daný den dělat (někdy až dva tréninky denně znamenají, že postel musí být ustlaná již v šest ráno)
- víc si cením si času stráveného s rodinou, protože je mi čas s nimi vzácnější
- „guilty pleasures” jako gauč, horká sprcha nebo vana, Playstation jsou nadmíru zasloužené a vychutnávám si je v omezené míře, ale zato plnými doušky
- a v neposlední řadě - jako vedlejší produkt mého nového životního stylu - nedržím žádnou dietu, jen jím pestře a čerstvé věci, relativně často denně a nepřejídám se
Leckomu se můj životní styl nemusí líbit a já to plně respektuju. Ale pro ty, kdo se dlouhodobě trápí špatnou fyzičkou a centimetry v pase nebo jiných partiích těla navíc, by to mohla být možnost, jak dosáhnout vytoužené změny.
Taková změna otestuje vaše odhodlání, disciplínu, trpělivost… a neexistuje žádná magická zkratka. Ne vždy se člověku chce na trénink (nebo kamkoliv, kam zrovna denní plán stanoví), ale to je přesně ten moment, který vás utváří. Říká se, že když už se oblečete/uděláte první krok, to další už jde téměř samo. A ten pocit vítězství nad sebou samými je k nezaplacení.
Musí to také být vnitřní a vycházet z vás - najděte si to! Najděte si pro začátek jen maličkost, drobnou změnu, ale dostatečnou na to, abyste z ní měli dobrý pocit, a té se držte. A pak ji rozvíjejte. Nenechte se zahltit desítkami nárazových změn, které do vás tlačí „zaručené hubnoucí plány“ nebo „nepřekonatelné posilovací cviky“, které nemají šanci na úspěch. Protože s největší pravděpodobností to na vás bude příliš mnoho změn naráz, takzvaně to „přepálíte“ a „uvaříte se“ a následkem toho se vším seknete. Může následovat několik takových pokusů, ale ty budou dost možná končit naprosto stejně. A celí frustrovaní to nakonec vzdáte. Někteří z vás už tímhle procesem možná prošli. Takže, co takhle to zkusit tentokrát jinak?
Já bych spíše navrhnul - najděte nějaký jeden základní problém a začněte jej „zaškrcovat“. Chcete např. zhubnout? Proč? Cítíte nadváhu? Proč? Jíte např. na noc? Kriticky se nad tím pozastavte a místo „dvou ňaminek před spaním“ si dejte jen jednu. Malé krůčky. Vydržte to pár týdnů a poté přestaňte úplně. Běžte si lehnout dříve. Hackněte si hlavu. Když už ležím, tak se mi nechce zvedat a jít do lednice. To je jen ukázka toho, jak by se to mohlo začít otáčet. Ten způsob si však musíme najít každý sám. A to je to nejtěžší - každému totiž vyhovuje něco jiného. Ale když to najdete, nic vás už nezastaví.
Najděte malý cíl - a dejte si ho schválně před oči. Někde, kde se nacházíte většinu dne, nebo kde trávíte pravidelně ráno nebo večer čas. Mějte vizi. Mějte sny!
Nikoho ve výsledku nezajímá, čím si procházíte, jak se opravdu cítíte a nikdo vám s tím tedy proaktivně nepomůže. To musíte udělat také sami. Někdy je to spíše tím, že vám lidi nemusí přesně rozumět, čemu jste se zavázali, a tak vás od toho mohou odrazovat, případně vás tzv. „strhávat zpět“. Budou vás přemlouvat, abyste si tu cigaretu, nebo to pivo dali. Vždyť je to jen jedna cigareta, jedno pivo… V tu chvíli byste se měli zamyslet nad tím, zda to, čemu jste se zavázali, děláte opravdu pro sebe, nebo pro ostatní. Kdo mění směr, vytváří vlny, a vy musíte najít tu odvahu je vytvářet. Smiřte se s tím, že vás lidé nebudou chápat. Mějte rádi sami sebe a buďte silní. Mít cíl a sny není pro výsměch.
Je jasné, že se někdy něco nepovede - vlastně se toho víc nepovede, než povede - a to je úplně normální. Představte si spíše, že než neúspěch brát jako neúspěch, nebo ostudu - berte to jako pokus. A těchto pokusů opakujte kolik je potřeba, než dosáhnete toho, čeho dosáhnout chcete. Těch pokusů může být klidně desítky tisíc.
Zkoušíme nové cesty a nové postupy a učíme se. Důležité je se nezastavit. Pokračovat.
Držím vám pěsti.
Hodně zdaru v novém roce 2024.
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
