AI kapela Velvet Sundown bude jen špičkou ledovce. V muzice se podvádělo vždycky

Možná se i ve vašem playlistu na Spotify objevily skladby od ještě nedávno neznámé kapely The Velvet Sundown. Ta v krátkém čase získala až milion měsíčních přehrání a její soft-rockové písně se začaly šířit především sociálními sítěmi jako lavina. Jenže už od počátku působení kapely na streamu panovalo podezření, že by mohlo jít o čistý produkt umělé inteligence, nikoliv samotných umělců. Jejich hudba, vizuály i fotografie „členů“, to vše budilo podezření, že tady něco nehraje.

„Tohle je naše hudba, složená za dlouhých, propocených nocí ve stísněném bungalovu v Kalifornii. Skutečné nástroje, skutečná mysl, skutečná duše. Každý akord, každý text, každá chyba – lidská,“ uvedla kapela na síti X. Jenže kapelu, přestože již nachystala dvě alba, nikdo nikdy neviděl hrát naživo.

Podezření, že jde o produkt AI, za kterým stojí pouze jeden člověk, jenž stroji zadává instrukce, jak by měl výsledek – ať už hudební či vizuální – vypadat, se potvrdilo v úterý. „Kapela“ se ve své biografii na Spotify a na síti X přiznala, že není až tak skutečná, jak se prezentuje: „Není to vtip, je to zrcadlo. Umělecká provokace, jejímž cílem bylo zpochybnit hranice tvorby, identity a budoucnost samotné hudby ve věku umělé inteligence.“

The Velvet Sundown je tak v podstatě první „virální AI kapela“. Rozhodně není ale první. Už před ní se objevily projekty jako Aventhis nebo Devil Inside, které ovšem přiznaly svůj strojový původ. Existují také veřejně dostupné nástroje, jako Suno nebo Udio, které během chvilky dokáží generovat hudbu na přání. „Umělcem“ tak v podstatě může být každý.

Je ale toto ještě etické? Lze AI kapely, za kterými samozřejmě i tak stojí člověk, označit za podvod? Na takové otázky nejsou lehké odpovědi. Pro někoho je hudba pouze jakousi kulisou a je mu jedno, kdo nebo co ji vytvořilo, jiní naopak oceňují lidskou kreativitu, koncerty a nelidským produktem opovrhují. Nemůžeme si ale namlouvat, že se ve světě hudebního průmyslu podobné praktiky neděly již dříve. Uvedu několik příkladů.

O takzvané ghost-produkci se začalo mluvit koncem minulého desetiletí, ale samotná činnost těchto „duchů“ je mnohem starší. V současnosti je spjatá především s komerční elektronickou muzikou někdy také označovanou jako EDM.

Ghost-producent, česky bychom tento výraz mohli přeložit jako „skrytý producent“ nebo „nepřiznaný producent“, je člověk tvořící muziku, kterou ale prodává jiným umělcům, jež ji prezentují za vlastní dílo. Není tedy uveden v kreditech a na jeho dílo nevede žádný zdroj.

V roce 2019 zveřejnil časopis The Essential Music rozhovor s jedním takovým producentem, který dobře popsal, jak celý byznys funguje. Muž, jehož jméno nebylo zveřejněno, nejprve uvedl, že se pokoušel prosadit v hudební branži sám, ale přiznal, že bez podpory velkých nahrávacích společností to šlo velmi těžko. Brzy zjistil, že si daleko více peněz vydělá jako ghost-producent.

„Povedené písničky si schovávám pro sebe a vydávám je pod svým vlastním jménem, do prodeje dávám vyřazené skladby nebo ty, které mě nepřesvědčí, abych je vydal pod svým jménem,“ uvedl tehdy. Zároveň přiznal, že mu chodí i objednávky na tvorbu skladeb na míru.

Rozhovor už není v současnosti k dispozici online, ale lze si jej přečíst v uložené kopii zde: https://web.archive.org/web/20201124013342/https://themusicessentials.com/editorials/whats-it-like-to-be-a-ghost-producer/

Možná až šokující je v rozhovoru pasáž, že platformy nabízející ghost-produkci mají obrovský objem prodejů. Kupující na těchto platformách jsou samozřejmě v anonymitě, takže jejich fanoušci netuší, že poslouchají nebo si i kupují tvorbu někoho úplně jiného.

A rozhodně nejde o žádné malé ryby. Za ranými úspěchy Davida Guetty stál zřejmě producent Joachim Garraud, spekuluje se i o některé produkci Tiësta. Známý projekt Dimitri Vegas & Like Mike „ghost“ spolupráci dokonce přiznal s tím, že umělec jménem Maarten Vorwerk má produkční kredit (ovšem dříve nepřiznaný) na všech skladbách.

K podvodům s autorstvím docházelo samozřejmě i na komerční popové scéně. Nejznámějšími případy jsou kapely Milli Vanilli a Boney M.

Na přelomu 80. a 90. let zbořila hitparády francouzsko-německá formace Milli Vanilli. Dva hezouni Fab Morvan a Rob Pilatus s krásnými hlasy oslovili hlavně ženské publikum, vystupovali živě, tančili, ale ve skutečnosti slova z jejich úst nevycházela. Producenti tehdy vsadili pouze na estetiku. To se do jisté míry povedlo, kapela Milli Vanilli díky hitům jako „Girl You Know It's True“ nebo „I'm Gonna Miss You“ získala v roce 1990 cenu Grammy.

Jenže brzy se díky investigativní práci novinářů ukázalo, že jsou Milli Vanilli podvod. Hlasy Faba a Roba totiž patřily zcela jiným utajovaným zpěvákům. Projekt musel cenu Grammy vrátit a byla jim ukončena spolupráce s renomovanými vydavateli. Zpěváci se pak pokoušeli prosadit sami, ale moc se jim už nedařilo. Rob propadl drogám, v roce 1998 se předávkoval a zemřel. Fab se hudbě věnuje dodnes, ale žádné větší úspěchy nezaznamenává.

Podobným podvodem na posluchače byla tvorba skupiny Boney M. Ta byla populární zejména v 80. a 90. letech. Za jejich úspěchem stál producent a hudebník Frank Farian (1941 - 2024), který se nejprve snažil se svojí hudbou prosadit sám, ale pak přišel s nápadem fiktivní kapely a skupina Boney M. byla na světě. Kapela se proslavila hity jako „Rasputin“ či „Daddy Cool“ a stala se hvězdou televizních show.

Nejvíce to pak platilo o Bobby Farrellovi, ikonickém tanečníkovi a frontmanovi Boney M., jehož hlas na deskách prakticky vůbec nezazněl. Ve studiových verzích totiž zpíval Farian a Farrell jen vystupoval na playback a v klipech. Tento podvod zůstal dlouhá léta skrytý a tehdy ani nikoho příliš nezajímal, protože Boney M. byli fenoménem své doby. Až mnohem později Farian přiznal, že Farrell ve slavných hitech vůbec nezpíval.

Za zmínku ale stojí skutečnost, že Farrell stál produkčně jak za Boney M., tak za Milli Vanilli, takže v podstatě šlo o jeho běžnou praxi.

Pop music často není ani tak o umění jako spíš o štěstí a image. Někdy stačí dobře vypadat a zbytek už zařídí producenti a marketing, kteří dokážou divy. Většina slavných popových kapel totiž nevznikla tak, že by se sešla parta kamarádů a postupně se vypracovala k úspěchu. Mainstreamové skupiny často vznikají na základě trendů, jež pečlivě sledují vydavatelství a producenti. Ti pak pomocí castingů vybírají lidi, kteří by se za normálních okolností možná nikdy ani nesetkali. Takto vznikly třeba Spice Girls nebo Backstreet Boys. A ani mnoho nejslavnějších zpěváků či zpěvaček si písně a hudbu nepíšou sami. Lze je tak označit pouze za interprety.

Za šedou zónu v hudební branži lze označit fenomén revivalů a různých cover verzí (předělávek). Tyto kapely a interpreti alespoň oficiálně přiznávají, že hrají a zpívají hudbu někoho jiného. Za nejpřebíranější skladu všech dob je považována píseň „Somewhere Over The Rainbow“, kterou prvně nazpívala Judy Garlandová v roce 1939. Díky její předělávce se třeba celosvětově proslavil havajský umělec Israel Kamakawiwo'ole. A tak bychom mohli pokračovat.

Kam nás ale dostane AI hudba, nelze předpovídat. Jedno je ale jisté. Umělá inteligence zatím pouze kopíruje a napodobuje hudbu již vytvořenou. Tvůrčí posun je stále na lidech.