Článek
Německý spolek s nenápadným názvem Die Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte, tedy Tichá pomoc pro válečné zajatce a internované osoby, vznikl krátce po druhé světové válce. Oficiálně měl pomáhat veteránům z druhé světové války, v praxi se však stal záchrannou sítí pro odsouzené či hledané válečné zločince z řad SS a nacistického aparátu. Fungoval bez okázalé propagace, ale za to pečlivě jako dokonale seřízené hodinky. Právě tato nenápadnost mu umožnila přežít i přelom milénia.
Pomoc nacistickým zrůdám
Tichá pomoc tajně zajišťovala právníky, finanční podporu rodinám odsouzených, ale také falešné identity nebo únikové cesty do zahraničí, zejména pak do Jižní Ameriky. Veřejnost o existenci nacistického projektu dlouho téměř nevěděla. O to větší pozornost vzbudilo jméno ženy, která se s organizací neoddělitelně propojila.
Organizace navenek působící jako „klub veteránů“, dokázala pomoci uprchnout z Evropy několika prominentním nacistům, zejména pak Josefu Mengelemu, který proslul jako „Doktor Smrt“ z Osvětimi. Ten díky Tiché pomoci utekl do Jižní Ameriky, skrýval se v Argentině, Paraguayi a Brazílii a dočkal se stáří bez spravedlivého soudu. Pokud bychom věřili v karmu, tak ta jej dostihla během plavání v moři, kde se v roce 1979 utopil. Potupný soud jej ale minul.
Mengele v roce 1956
Dalším elitním nacistou, který se díky pomoci „humanitární organizace“ dostal do Jižní Ameriky, byl strůjce holokaustu Adolf Eichmann. Byl to právě on, kdo v roce 1941 dospěl k závěru, že nejefektivnější metodou likvidace Židů je plynová komora a na jeho popud byl upraven nechvalně známý smrtelně jedovatý plyn Cyklon B. Konečné řešení židovské otázky tak z velké části spadlo na jeho bedra.
Eichmann byl v hledáčku izraelské organizace Mosad zhruba deset let a představoval jeden z hlavních cílů pro spravedlivý soud. Na počátku 60. let minulého století se jej za divokých okolností a bez souhlasu Argentiny podařilo dopadnout a odvézt do Izraele. Tam byl odsouzen k trestu smrti, který byl v roce 1962 vykonán.
Eichmann v izraelském vězení v roce 1961
Kromě logistických operací nutných k přesunu nacistických zločinců se organizace zabývala i právní pomocí stíhaným nacistům a službami, které umožňovaly dalším bývalým esesákům či dozorcům v tichosti projít celým nebo téměř celým životem bez odpovědnosti.
Takovým příkladem je Anton Malloth, dozorce z Malé pevnosti v Terezíně, jež díky kontaktům a finanční podpoře žil v ústraní, dokud ho německé soudy neodsoudily až v roce 2001, kdy mu bylo 91 let. Československé respektive české soudy o jeho vydání žádaly dlouhé roky marně.
Gudrun Burwitzová: dcera, která neztratila víru
Tichá pomoc ale nebyl anonymní spolek beze jmen. Jeho neoficiální tváří byla Gudrun Burwitzová, dcera Heinricha Himmlera, dalšího prominentního nacisty a muže se zásadním podílem na vzniku holokaustu, současně druhého nejvyššího muže nacistického režimu.
Po válce se nikdy nezřekla otcova odkazu ani ideologie, kterou zosobňoval. Celý svůj život se snažila jeho obraz očistit a sama jej brala jako dokonalý morální vzor a dokonalého Němce.
Gudrun (vlevo) s matkou a otcem
Burwitzová, která se členkou Tiché pomoci stala v roce 1951, byla jedním z jejích nejviditelnějších členů. Sice se nestala formální předsedkyní, ale právě ona je nejčastěji s činností dohody skloňována. Podporovala bývalé nacisty, kteří se snažili vyhnout trestu nebo veřejnému odsouzení.
Nacistická princezna Gudrun Burwitzová
Ačkoliv se její největší vlna aktivit Tiché pomoci odehrála v poválečných desetiletích, otázkou je, jak hluboko a jak dlouho se tyto sítě udržely. Organizace pozvolna ztrácela vliv a později i status neziskové organizace. Podle historiků a investigativních reportérů však některé její aktivity a kontakty přežívaly ještě v novém tisíciletí zhruba až do roku 2012.
Ještě v roce 2011 Burwitzová, kdy jí bylo 81 let, naznačila, že Tichá dohoda alespoň neformálně funguje. Pro deník Daily Mail tehdy uvedla: „O své práci nikdy nemluvím. Dělám, co můžu a dokud ještě můžu.“
Financování organizace zajišťovaly podnikatelské subjekty spjaté s nacistickým průmyslem, mnozí právníci sympatizující s režimem poskytovali své služby zdarma a chapadla této chobotnice zřejmě sahala mezi úředníky i další vlivné osoby v demokratickém aparátu poválečného Německa.
Burwitzová zemřela v Mnichově v roce 2018 ve věku 88 let. Bydlela na adrese v bytě napsaném na jistou stavební firmu a ani její okolí netušilo, o jak prominentní osobu se jednalo. Zemřela opuštěná, ale svého času byla hvězdou. Účastnila se srazů veteránů Wehrmachtu a Waffen-SS. Často oslňovala svojí krásnou a proto se jí také říkalo „nacistická princezna“.
Ale ani tak není Tichá pomoc umlčena. V němčině se dnes tento výraz používá ve smyslu materiální a finanční pomoci pro přívržence národně socialistických ideologií a popíračů holokaustu. Stín hrůz druhé světové války tak na společnost stále dopadá.
