Z průšvihu do průšvihu. Jak Československo mezi lety 1945–1948 přišlo o svobodu

Tentokrát ale zlo nepřišlo v německých uniformách ani s tanky překračujícími hranice. Blížilo se pomalu pod hesly spravedlnosti, pořádku a lepší budoucnosti.

Únor 1948 bývá často líčen jako okamžik, kdy Československo padlo náhle do rukou komunistů. Jenže skutečnost byla složitější. Komunistický převrat nebyl bleskem z čistého nebe. Spíš šlo o vyvrcholení několika let špatných rozhodnutí, iluzí, strachu a mezinárodní reality, která malému státu uprostřed Evropy příliš nepřála. Nebylo to nevyhnutelné. Ale karty byly rozdány mimořádně špatně.

Abychom pochopili rok 1948, musíme se vrátit ještě před druhou světovou válku. Československo si neslo hluboké trauma z roku 1938. Mnichovská dohoda nebyla jen diplomatickou porážkou. Pro většinu lidí představovala zradu. Spojenci, na které jsme spoléhali, obětovali Československo v naivní snaze zachovat mír.

To mělo na náš lid obrovský psychologický dopad. Po válce velká část společnosti nevěřila, že by byl Západ schopen Československo znovu ochránit. Naopak Sovětský svaz vycházel z války jako mocnost, která, ačkoliv v počátku konfliktu s nacisty spolupracovala, nesla hlavní tíhu konečných bojů proti Německu a jejíž armáda osvobodila většinu československého území.

Z dnešního pohledu se může zdát nepochopitelné, proč tolik lidí sympatizovalo se socialismem nebo přímo s komunisty. Jenže poválečný svět vypadal jinak. Demokracie první republiky byla mnohými vnímána jako systém, který selhal a nedokázal zabránit okupaci. Kapitalismus měl zase v očích části společnosti pachuť hospodářské krize třicátých let.

Lidé nechtěli návrat ke starým pořádkům. Chtěli jistotu. Stabilitu. Spravedlivější společnost. A za těchto podmínek začínali komunisté získávat pevnou půdu pod nohama.

Prezident Edvard Beneš rozhodně nebyl naivní politik. Patřil mezi zkušené diplomaty a velmi dobře chápal nebezpečí nacismu i geopolitické postavení Československa. Přesto učinil rozhodnutí, které se zpětně jeví jako osudová chyba. Vsadil na Sovětský svaz.

Po zkušenosti s Mnichovem věřil, že bezpečnost republiky už nemůže stát jen na západních garancích. Už během války proto budoval úzké vztahy s Moskvou a snažil se najít cestu, jak skloubit demokracii se spoluprací se Stalinem.

Beneš doufal, že bude Československo fungovat jako most mezi Východem a Západem. Taková představa zněla logicky: zachovat demokratický systém, ale zároveň mít dobré vztahy se Sovětským svazem.

Jenže v této úvaze byla zásadní slabina. Sovětský vůdce Josif Stalin nevnímal střední Evropu jako prostor partnerství. Viděl ji jako bezpečnostní nárazníkové pásmo, které musí být pod kontrolou. A kontrola se s pluralitní demokracií příliš neslučuje.

Když se v roce 1945 obnovovalo Československo, nevrátila se první republika v původní podobě. Už samotný Košický vládní program znamenal významný posun.

Některé strany byly zakázány. Politický systém se zúžil na Národní frontu, tedy omezený okruh povolených stran. Probíhalo rozsáhlé znárodňování a bezpečnostní složky získávaly stále silnější vliv komunistů.

Mnohé kroky přitom měly širokou podporu veřejnosti. Po válce existovala silná poptávka po potrestání kolaborantů, přerozdělení majetku a sociálních reformách. Málokdo ale vnímal, že začíná mít demokratický systém trhliny.

Je to jeden z častých paradoxů dějin. Demokracie se totiž často nerozpadá ve chvíli, kdy lidé protestují proti jejímu omezování. Rozpadá se tehdy, když většina společnosti věří, že některá omezení dávají smysl

Když v roce 1946 proběhly parlamentní volby, komunisté v českých zemích zvítězili. Dnes bývá někdy slyšet tvrzení, že si národ komunismus „zvolil“. To ale není úplně přesné.

Komunistická strana sice vyhrála, ale nezískala absolutní většinu. A především – voliči nehlasovali pro diktaturu. Mnozí věřili v demokratický socialismus, sociální jistoty a poválečnou obnovu.

Komunisté navíc působili moderně. Mluvili jazykem obyčejných lidí, slibovali lepší budoucnost a těžili z pověsti strany odboje. Zároveň uměli mistrně pracovat s propagandou a ovládali klíčové pozice ve státním aparátu.

Zkrátka většina lidí v roce 1946 netušila, že o pár let později přijdou vykonstruované politické procesy, popravy a cenzura. Volili budoucnost, kterou si představovali zcela jinak.

V roce 1947 přišla nabídka amerického Marshallova plánu, který měl pomoci obnovit válkou zničenou Evropu. Československo mělo původně zájem se zapojit. Zdálo se, že země tak může udržet určitou rovnováhu mezi Východem a Západem.

Pak ale přišel zásah z Moskvy. Po jednání se Stalinem československé vedení obrátilo. Nabídku odmítlo.

Kdyby Československo Marshallův plán přijalo, změnilo by to dějiny? Historici se dodnes neshodnou. Sovětský svaz by pravděpodobně stejně tvrdě zasáhl. Ale šance na jiný vývoj alespoň existovala.

Po roce 1947 už byla výrazně menší.

Krize v Československu přišla začátkem roku 1948. Demokratické strany protestovaly proti tomu, jak komunisté ovládají policii a bezpečnostní aparát. Několik ministrů podalo demisi v naději, že prezident Beneš vypíše nové volby nebo tlak komunistů zastaví.

Jenže plán se zhroutil. Komunisté zmobilizovali obyčejný lid, dělnické demonstrace i Lidové milice. Sovětský svaz dával jasně najevo, na čí straně stojí. Beneš byl nemocný, izolovaný a obával se občanské války nebo sovětské intervence.

Když demise přijal a schválil novou vládu, bylo prakticky rozhodnuto.

Únor 1948 se často označuje jako převrat. V jistém smyslu ano. Ale nebyl to jediný zlomový okamžik. Spíš poslední dějství procesu, který začal už v roce 1945 a možná dokonce už v Mnichově v roce 1938.

To je otázka, která historiky rozděluje dodnes. Jedni tvrdí, že Československo mělo vzhledem k poloze a sovětskému vlivu jen minimální šanci uniknout osudu východního bloku. Jiní poukazují na chyby domácích politiků, přílišnou důvěru ve Stalina a podcenění komunistů.

Pravda bude nejspíše někde mezi. Československo totiž nebylo bezmocnou obětí dějin. Některá rozhodnutí mohla být jiná. Zároveň ale nešlo o zemi, jež by si svobodně vybírala mezi dvěma stejně dostupnými cestami.

Po válce stála republika mezi dvěma světy. Jeden ji už jednou zklamal, druhý sliboval bezpečí, ale skrýval past. A mezi těmito dvěma světy stojíme stále.

Zdroje:

https://www.ustrcr.cz/proc-v-roce-1943-podepsal-prezident-benes-smlouvu-se-sssr/

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/osvobozeni-k-nesvobode/

Jan Klápště (ed.), Ivan Šedivý (ed.), Kolektiv autorů - Dějiny Česka (ed. LIdové noviny), ISBN: 978-80-7422-338-9