Článek
Na hubnutí existuje pouze jediný zaručený způsob. Pamatuju si, že už jako dítě jsem slyšel o člověku, který za 100 Kčs (v té době větší peníze) pošle obratem poštou zaručený recept na hubnutí. Kdo sáhl hlouběji do kapsy a obětoval stovku, se za několik týdnů dočkal korespondenčního lístku (stál 50 haléřů a byl to takový jako bílý pohled bez obrázku), na němž stálo jediné slovo – NEŽER!
Dneska někteří redukční „specialisté“ pracují stejně, třebaže jejich metoda, jak vám oznámit, abyste nejedli, je sofistikovanější, ale také ovšem mnohem dražší. Smysl je však stále stejný.
Pokud si myslíte, že jsou i jiné cesty, jak snížit váhu, třeba nepopulárním cvičením, máte pravdu tak napůl, jelikož i tak hubnutí a následné udržení váhy vždycky o jídle bude.
(Prosím, nerozebírejme teď způsoby hubnutí, které jsou buď neetické nebo jsou spojené s nemocemi. Pokud byste však trvali i na této cestě, tak jediný opravdu zaručený způsob, jak si nedělat hlavu s hubnutím, je umřít.)
Přinutit se jíst méně je tedy v hubnutí základ – a v této chvíli začínají mnohé cesty, jak toho dosáhnout. Moje kamarádka mi povídala o jedné z nich, kterou jsem já doposud neznal, a přesto ji považuji za geniální. Nechat doma vařit patnáctiletou dceru.
Spojení puberty a gastronomie je záležitost, jíž nenapadla ani televizní stanici Prima, známou svými více či méně povedenými pořady o vaření. Možná už v televizi odzvonilo kuchařským mistrům a tato doba si žádá nové kuchaře – takové, kteří svému vaření tolik nerozumí, potažmo mu rozumí jenom oni a nikdo jiný.
Nikdy jsem nebyl patnáctiletou dívkou, a ani se na to v budoucnu nechystám, takže těžko si představit, na co ona při vaření myslí. Je tedy pravdou, že v patnácti jsem byl už na kuchařském učilišti, ale aby se dalo mluvit o tom, že umím vařit, na to jsem si musel ještě počkat. Ale věřím, že zatímco já jsem se učil zavedené postupy (v té době ještě spojené se socialistickou kuchyní), dnešní patnáctiletá dívka, mnohdy zblblá různými sítěmi, že může cokoli a každý ji musí respektovat, na to půjde jinak.
Heslo takového vaření už není: Chutně a zdravě!, nýbrž: Jezte a zkuste to přežít.
Kamarádka říkala, že její dcera se experimentům nebrání. Ona sama by jí to už dávno zatrhla, poněvadž má často hlad, ale v patnácti letech dívky není nic divného, že milující a ustaraná matka se mnohdy stává v očích dcery nepřítelem a úctu si od té chvíle zaslouží otec, který se začne jevit jako daleko dobrodružnější typ pro poznávání života. Otec v tomto případě byl skutečně rád, že dcera o něj jeví zájem, a tak dítě začal v gastronomických pokusech podporovat. Navíc bezostyšně lže, když tvrdí, jak moc mu chutná.
„Zhubnul už tři kila,“ říkala kamarádka. „A pořád mu to nevadí! Když se ho zeptám, jestli má hlad, kecá, že nemá. Já slyším, jak mu břicho řve hlady, ale von tvrdí, že je v pohodě. Blbec!“
Tvrdila, že výtvory dcery ani namohou mít jména, a pokud ano, nikdo by jim nerozuměl. Tomu já rozumím. Není to tak dávno, kdy jsem v jedné restauraci pochopil, že pro název se nechodí daleko, přičemž logika věci je až někde vzadu. Proto jsme také zemí, která krom jiných prvenství, na něž si právě teď nevzpomenu, má i gastronomické, a to v podobě Židovské krkovičky.
Pokud tuto laskominu chcete ochutnat (a není to špatné), musíte do Strašnic a mít štěstí, aby pan vedoucí měl zrovna slinu na názvy.
Takovou krkovičku by jistě kamarádka ocenila, neboť její kvalita je mnohem výše než výtvory její dcery. Přirozeně se dceru snažila v jejím rozletu mírnit a přidávat dobré rady, což však dneska v době seriálu Wednesday není s radami puberťákům (dceři) snadné. Ne že by to bylo kdy snazší, ale mám pocit, že já jsem v době Beverly Hills 90210 vyváděl méně. Kamarádka proto řekla, aby jí dcera vlezla na záda (hned za manželem) a situaci řeší tak, že si dává v práci větší oběd a před odchodem domů navíc vydatnou svačinu. Večeřet už nemusí – díky čemuž opravdu hubne.
Starší syn, plnoletý, po požití sestřina pokrmu prohlásil, že se ta malá mrcha zbláznila, a od té doby si nechává doručovat pizzu. S nikým se zásadně nerozděluje, třebaže otec čas od času loudí. Kamarádka také manžela ne jednou přistihla, že zkoumá, zdali v prázdné krabici nezůstaly alespoň kůrky.
Ptal jsem se, proč se manžel normálně nedokrmí, ale odpověděla, že je pod dceřiným drobnohledem a každou výpravu do lednice považuje za zradu jejích domnělých kuchařských dovedností, přičemž vždycky poté ztropí scénu. Další návštěvy lednice si tak manžel raději rozmyslí.
„Stejně v lednici nic není,“ vysvětlila kamarádka. „Ona použije na pokusy úplně všechno!“
Musím při pohledu na kamarádku uznat, že tato dieta funguje skvěle a stejně skvěle i kamarádka po ní vypadá. Já si takovou dietu odpustím. Ne že bych ji nepotřeboval, ale pořizovat si kvůli ní puberťáka, to by mi mohlo pokazit postavu ještě víc. Navíc by to lezlo dost do peněz.
Budu se držet osvědčené rady od dietologa z minulého století a prostě se budu snažit méně žrát. Vám ostatním, pokud máte děti v pubertálním věku, však dietu doporučuji. Výsledky to má.
A výsledky jsou něčím, s čím některé diety kolikrát vůbec ani nepočítají.
