Pokuty, které v roce 2024 v tramvajích opět nebudou

Držení dveří je evergreen provozu MHD. Dveře drží každý. Od malého děcka až po seniora. Dveře drží Čech, Slovák, Ukrajinec, Rus, Američan – drží je křesťan, muslim, bezvěrec, dokonce i hinduistu v českém balení jsem viděl na Andělu, jak zapomněl na lásku a rovnost, a držel dveře, aby se do nich narval i s vozíkem plných knih. Držení dveří nemá hranice a na něm by se dalo stavět porozumění mezi lidmi a ukázat jim, jak jsou zbytečné hádky a porovnávání sil, když stačí podržet si dveře prostředku MHD, aby z toho zpožděný řidič v kabině vycáknul jako jahodový knedlík.

Držení dveří opravdu nemáme rádi. Nejen že držení zdržuje a utíkají nám světla na křižovatkách (my říkáme, že nám utečou čočky), ale hlavně se tím dveře ničí. Není to tak dávno, kdy jakýsi mladík pod vlivem psychotropních látek držel dveře své psychotropně ovlivněné partnerce (bylo to na trase směrem z Bulovky na Palmovku, znalé to nepřekvapí) a držel je tak zuřivě, až se vůbec pak nezavřeli.

Šel jsem za nimi, jak za dveřmi, tak za zfetovanou dvojící a ptám se jich, co jim ty dveře udělaly, že se teď chudinky ani nehnou. Dívka se ukázala jako diplomat, a tak odpověděla, že dveře držel její partner proto, aby stihla tramvaj – mladík se ukázal zase jako vůl a říkal, že se těch dveří ani nedotkl. Já na to povídám, že i dotek mysli může rozbít bránu, a dodám, že tyhle dveře asi už dneska nezavřu.

Mladík pokrčil rameny a kouknul na dívku a zeptal se, jestli půjdou pěšky.

„Jaký pěšky, mladý muži,“ říkám já. „Vy tu počkejte a připravte si občanku. Tohle musí někdo zaplatit, a já to nebudu. Já to vidím na škodu nejmíň na osmdesát tisíc!“

V každém z nás je kus Davida Copperfielda. Myslím tím kouzelníka Davida Copperfielda. Ačkoli ten od Dickense je v nás taky hodně. Ale v tomhle bylo víc kouzelníka než budoucího spisovatele, protože sotva jsem mrknul, byl pryč a s ním i jeho partnerka. Ne že utekl, on zmizel. To zmizení udělalo zvuk podobný komiksovému PUFF – a kolem sedačky, kde seděli, se objevil obláček prachu.

Každé kouzlo je trik, o tom nemám ve světě iluzí iluze. Ale rychlost, s jakou ho oba před publikem stvořili (jiné slovo mě nenapadá), byla fenomenální, a taky naznačovala, že podobný trik nedělají poprvé. Já zatleskal a pak proklepal jističe, načež se dveře zavřely a já pokračoval dál. Co se týče dvojice narkomanů, nic proti nim, ale doufám, že se nakonec objevili tam, kde nikoho neotravují a nic nikomu nezničí.

Dveře tedy, prosím, nedržet – jedinou výjimku bych dovolil, pokud by držící vážený klient viděl, že za tramvají už vytrhávají koleje. V tomto případě je možno na dobíhající posečkat. V jiném ne, neboť dříve či později pojede jiná tramvaj.

Původně kolega psal, že by pokutoval namísto nevystoupení přímo spaní ve voze, ale že si v tramvaji schrupnete, na tom není nic špatného. Já vždycky říkám, že spící člověk je známkou výborné jízdy řidiče, který nedrncá, udržuje plynulou rychlost a brzdí, jako by zpíval ukolébavku.

Že někdo na konečné nevystoupí už taková známka kvalitní jízdy být nemusí. Spíš je to známka kvality/nekvality alkoholu, omamných látek, případně vysílení z doby kolem nás. Lidé pak považují za normální, že řidič dotyčného vzbudí a z tramvaje vyhodí.

To je právě problém celé záležitosti. Řidič nemá koho co budit. Zní to nelogicky, ale předpisy a zákony jsou v tuto chvíli postavené tak, že řidič by se neměl k dotyčnému vlastně ani přibližovat, jelikož s ním stejně nic nemůže dělat. Nemůže se ho dotknout, aby ho nezranil – nebo dotyčný o možném zranění pak nemluvil. Nemá na něj zvyšovat hlas, aby dotyčnému nevznikla psychická újma. Dokonce ho nemá ani oslovit, a to proto, že řidič neví, zda-li se dotyčný spící cítí v dnešní době mužem, ženou nebo náhodně zbloudilým delfínem.

(V tom posledním si nedělám legraci. Na Žižkově jste se mohli setkat s podivným stvořením, který vypadal jako hermafrodit, a přestože měl mejkap, strniště, sukni a kalhoty současně, voněl parfémem a páchl popelnicí, začal vám vždycky strašně nadávat, když jste ho oslovili mužským rodem. Je zajímavé, že vám nadával jako chlap – ženská by takhle sprostá být neměla.)

Pokud ve voze zůstane spáč, řidič by měl postupovat zavoláním na dispečink, po němž by měla následovat zpráva službu konajícího dispečera, aby řidič zůstal stát, nijak s tramvajovým vlakem nehýbal a očekával příjezd složek policie. Celé toto zní jako logické řešení situace, kdybyste ovšem nestáli ve výstupní zastávce před smyčkou, na jejíž projetí máte okolo deseti minut, přičemž jste však na konečnou dojeli díky provozní situaci na trati o šest minut pozdě.

Než přijede policie, než dotyčného nechají vystoupit, před čímž bude jeho dlouhý monolog na téma – nesahej na mě, ty (……), já mám ty (…..) svoje práva, nemáš cigáro, ne, tak to (... .. ......, .....) – uběhne dostatek času na přijetí dalších linek, které nebudou moci pokračovat, uběhne rovněž dostatek času na další zpoždění, na nervozitu – v celku bude proto dostatek času na další nepříjemnosti při dalším provozu.

Přestože tenhle bod nemá s MHD cokoli společného, pochopil jsem, proč ho kolega do svého lístku na názory umístil. Tahle pokuta hodně souvisí s předešlým bodem a s body i jinými.

Jedním z velkých problémů v MHD jsou bezdomovci. V pohledu na ně jsou ostatní lidé za jedno, neboť se na ně nikdo nedívá rád, neboť člověk mívá o spokojeném životě jiné představy, než jaké oni prezentují. Netvrdím, že vše v jejich životě je jejich vina, to určitě ne, stejně tak, že by v mnohých případech byla vina na někom jiném než na nich samotných.

Taky vás jistě napadne, že v případě bezdomovců jsou pokuty úplně na nic. Většinou nic krom páchnoucích hadrů a krabicového vína nemají a jejich lehkost v žití hraničí až s výsměchem či drzostí k ostatním lidem. Otázku, zdali je toto daň, či privilegium za způsob jejich života, necháme na jindy. Revizoři je v mnoha případech přehlížejí, policisté s nimi moc neudělají. Můžou jim říct, aby do tramvaje nenastupovali, to je však tak z agitace všechno.

Možná vás někdy přepadla touha jim pomoci. Třeba je nasměrovat v životě jiným směrem. Skoro každý tohle občas zažije, že se v krátký moment v životě cítí se sebou natolik spokojen, že má až touhu se o takovou spokojenost s někým rozdělit. Takový pocit netrvá dlouho, ale je. Pokud však v něm nic neuděláte, nemějte to sami sobě za zlé. Jsou jiní, kteří by měli pomoci.

Není to poprvé, co takhle prezentuji myšlenku, že zatímco na válku v jiné zemi posíláme miliardy, další cpeme do výbavy armády, která nám dorazí, až bude dávno po válce a samotná technika bude zastaralá a mnohým pro smích – nemáme miliony, abychom postavili azylové domy pro potřebné a dali slovu Naděje, jímž se tak hodně ohání současný pan premiér, skutečnou podobu.

Bylo by hezké, kdyby se vlády chopil rozum, ale nějak to v následujících mnoha letech neočekávám nehledě na politické strany, které jsou a které ještě budou. To se spíš dočkám zavedení pokuty za to nevystoupení na konečné než pro druhé zavedení nějaké naděje.

Třebaže název by opět poukazoval na něco málo od pana premiéra, není tomu tak, a jedná se o signály reálné, skutečně vnímatelné, signály, které k provozu patří a vážení klienti na ně často zapomínají – a pak řidičům zbytečně nadávají nebo na ně píšou ještě zbytečnější stížnosti.

Je to jednoduché – cokoli chcete od provozu, musíte mu dát nějaký signál. Za signál lze považovat i to, že stojíte na zastávce a pravděpodobně tedy chcete nastoupit. Ne však pokaždé obyčejné stání jako signál postačí.

K potyčce mezi cestujícím a řidičem postačilo nedorozumění, neboť vážený klient na zastávce ležel, a to ne pod stříškou na lavičce, nýbrž přímo na zastávce nedaleko sloupku na dlažbě. Řidič vyhodnotil „ležáka“ jako člověka, který cestovat nechce a pouze si užívá teplé noci z polohy z boku. Proto pouze zastavil, cinkl a pokračoval. Ležící člověk však bral své přehlídnutí jako vlastní hanu, a tak si na řidiče počkal, a když se vracel v protisměru, započalo nedorozumění.

Incident se dostal k řešení až k vedoucímu, protože vážený klient si nakonec stěžoval i písemně. Vedoucí byl poměrů znalý a celou věc uzavřel, že ležák porušil předpis o nastoupení do vozu tím, že si nezmáčkl tlačítko dveří, to jest signál žádosti o otevření.

„Prostě se včas nedoplazil!“ oznámil do konečné zprávy.

Signálů je však pro spokojenou přepravu na obou stranách potřeba o něco víc. Třeba maminky s kočárky. Ne všechny vědí (nebo vědí, ale kašlou na to), že při příjezdu vozu mají dát signál zvednutím ruky, a dát tak vědět řidiči, aby na ně počkal. Znovu opakuji – při příjezdu tramvaje. Ne že si na to vzpomenout při zavírání. To pak nekončí dobře – a za „ne dobře“ považuji i to, že musím psát dalekosáhlá vysvětlení nejen na téma, že někdo neumí nastupovat.

Signál o výstupu s kočárkem – zmáčknout dvakrát znamení řidiči – taky mnohé maminky, ale i otcové opomíjejí. I tak je však škoda, že si s tlačítky naopak hrají malé děti (zatímco rodiče koukají do mobilů) a hravostí sobě vlastní prstíkem vymačkají signál k zastavení vozu pomocí všech prostředků. (Takhle zní výňatek z našich předpisů pro situace nouzového zabrzdění – zastavte všemi prostředky. Mít v kabině třeba krumpáč, vyhodím ho na laně z okna a použiju jako kotvu. Pokud tedy budu mít i to lano.)

Děti jsou roztomilé a jsou roztomilé, i když k nim dojdete přes spadaná těla cestujících, co po zastavení všemi prostředky popadali do uličky nebo na jiné cestující, jelikož většina se vůbec nedržela (a koukala do mobilu). Reakce jejich rodičů je vesměs stejná. Podívají se na vás a pak řeknou, že se omlouvají a na oko začnou hubovat dítěti, že to nemá dělat. To brzy.

Jen jednou jsem zažil, že rodiče se na omluvu vykašlali a hned začali nadávat dítěti. Nebylo malé, byl to kluk, bylo mu tak devět. Seděl, hlavu sklopenou, a pocukával hlavou, jak tak děti hlavou pocukávají krátce před tím, než se rozbrečí. To mě dostalo, ale jako že jo. Řekl jsem rodičům, že to ani není tak vina toho kluka, ale jako spíš rodičů, kteří na něj mají dávat pozor.

Oba rodičové se na mě podívali a podívali se pohledem, o kterým se říká, že je plný nenávisti. Takový pohled poznáte, zvláště když v DP pracujete delší čas. Někdy se to stává, že je člověk nátury, kdy nedokáže přiznat svoji chybu, a třeba kvůli tomu obětuje i vlastní dítě. V tomto případě obětovali, ale lidi okolo mi dali za pravdu a starší paní rodičům vynadala, že se bránit dítětem je ubohý svinstvo.

Co se týče dál znamení, mnozí nevědí, že pokud vystupujete a máte třeba hůl, hole, nebo jdete pomaleji než ostatní, jste povinni o tom informovat řidiče, a to opět dvojím zmáčknutím tlačítka znamení řidiči. Taky by vážený klient, jemuž se hůř vystupuje, měl vystupovat (a před tím nastupovat) předními dveřmi u řidiče – pokud nepoužívá plošinu, která je u některých typů vozů. Z praxe však vím, že přední dveře a plošina zase tolik tyto cestující nelákají a rádi si dokáží svoji mohoucnost právě zdoláváním schodů. Že při svých hrách bez hranic zdržují, to je tolik nezajímá.

Jsou to jenom signály, ale na rozdíl od jiných, kterým někdo pořád jenom naslouchá, my se jimi skutečně řídíme, a díky nim řidičky a řidiči dokáží jezdit bez zbytečných zdržování.

Abyste si nemysleli, že nám chybí sebekritika, jeden z řidičů napsal výše uvedenou pokutu pro své kolegy. Napsal ji řidič skutečně slušný, letitý zaměstnanec, s nímž nejsou problémy a nepotřebuje ochranu odborových organizací, do nichž se kvůli ochraně schovávají průměrní až podprůměrní řidiči, jejichž nevalné schopnosti jdou ruku v ruce s ne příliš adekvátním chováním vůči cestujícím. (Článek o odborech a jejich významu/nevýznamu pro DP si nechám na později.)

(Kolega však nemyslel pokutování řidičů, kteří dle cestujících ujíždějí lidem. Mnohokrát jsem vysvětloval, že pojem „ujel někomu“ řidič MHD nezná – ale za to je mu velmi známé spojení: „Klient nebyl na zastávce včas.“ Bližší vyjasnění zde)

I já se někdy zastydím, když jsem pouhý cestující a vidím, a hlavně slyším, jak se někteří kolegové i kolegyně ke klientům staví a nejsou schopní ze sebe vydolovat alespoň trochu taktu a zkusit se chovat poněkud víc v souladu s etiketou, nebo alespoň s prostou empatií sladěnou s tím lepším ve vlastním vychování.

Ptal jsem se jednoho kolegy (ne dlouho po jeho incidentu s cestujícím, jehož jsem byl svědkem), jaký přístup k cestujícím má – nebo jaký si alespoň myslí, že by byl vhodný. Odpověděl mi, že se k lidem chová slušně a s pochopením, ale že na hlavu si kálet nenechá. Tím na sebe řekl hodně.

Když Čech neví kudy kam s názorem, vždycky ho to k nějakému kálení dovede. Buď ho nemáte kálet vy, nebo se prostě na všechno vykálí.

Nejsem nadšený současnou náladou ve společnosti – a nejsem nadšený ani tím, že nic nenapovídá tomu, že by se v nejbližším termínu zlepšila. I přes ujištění vrcholného politika, že naděje je blízko, spíš to vypadá, že je mnohem blíž ještě větší neporozumění mezi lidmi, a hlavně uzavírání se do malých skupinek názorově stejných či podobných lidí, nebo uzavírání se do sebe sama.

Možná že za to uzavírání bychom si zasloužili pokutu my všichni, a nejen lidé propojení s MHD z mnoha stran. Protože když se nedávají pokuty, lidé budou svoje chyby opakovat dál – a za chvíli si mohou myslet, že chybné chování je dokonce správné a úplně v pořádku.

Šťastnou cestu.