Článek
Hvězda jihu, která poprvé vyšla roku 1884 pod názvem L'étoile du sud, patří spíše k těm středně známým verneovkám, jež mají sice v knihovnách příznivců francouzského fantasty pevné místo, širší veřejnost je však většinou míjí. Což je celkem škoda. Zajímavé na ní totiž je už jen to, že ji Verne nenapsal tak docela sám.
Autorem původního rukopisu, který zakoupil Vernův nakladatel Pierre-Jules Hetzel a Verne jej pouze upravil, aby mohl vyjít v Podivuhodných cestách (Voyages extraordinaires), je francouzský spisovatel Paschal Grousset, který jej napsal pod pseudonymem Philippe Daryl. Pokud vám to nic neříká, nevadí. Ve výčtu Groussetových pseudonymemů se ovšem skví rovněž jméno André Laurie, a to už patrně mnohým čtenářům povědomé bude (za sebe mohu zmínit jeho vynikající Magnetovou horu).
Ilustrace z románu Hvězda jihu (L'Étoile du sud). Francouzský vědec Cyprián Méré zkoumá vznik diamantů.
Hvězda jihu ale za přečtení stojí i z několika jiných důvodů, včetně zábavného a svižného děje, který se točí kolem francouzského geologa, chemika a odborníka na diamanty Cypriána Mérého. Ten sice na jih Afriky přijíždí jako vědec a ničemu jinému než vědě se zde věnovat neplánuje, jenže jak už to tak u Verna (předstírejme, že jde o čistou verneovku, protože tak stejně působí) bývá, mladý badatel se zakouká do jednoho z místních děvčat. Horší je, že jde o dceru Johna Watkinse, majitele diamantových polí, kterému se vyhlídka na zetě, jenž má hluboko do kapsy, mluví nějakou hatmatilkou a, což je vůbec nejhorší, nepije alkohol, pranic nezamlouvá.
Cyprián se však nevzdá a alespoň první z uvedených tří problémů by rád napravil. Nejprve se rozhodne, že, tak jako většina lidí kolem, zkusí štěstí a pustí se do hledání diamantů na malém pronajatém pozemku. Jenže najít jich dostatek (či dostatečně velké), aby se dřina nejen vyplatila, ale aby výnos obměkčil starého Watkinse, se zdá být nereálné. Naštěstí je tu ale Alice (onen ztělesněný anděl), která Cypriánovi, jenž je přece odborníkem na diamanty, poradí, ať si nějaký vyrobí. A světě div se, podaří se a po náročných pokusech vznikne největší a nejkrásnější diamant, jaký kdy kdo viděl. Hvězda jihu.
Ilustrace z románu Hvězda jihu (L'Étoile du sud). Hrdinové nejezdí pouze koňmo, ale i „pštrosmo“, a dokonce „žirafmo“.
Je to ale Verne, takže pohádky zdaleka není konec. Následuje série vtipných a někdy za vlasy přitažených zvratů (i to je typický Verne), díky nimž společně s hlavním hrdinou, jeho věrnými i pár padouchy poznáme část jižní Afriky (na koních i na osedlaných žirafách a pštrosech!) a její pozoruhodné fauny. Není to ale úplná idylka, občas jde o holý život a cestou uvidíme hned několik opravdu krvavých úmrtí, která v knize dnes podávané jako literatura pro děti trochu překvapí: „Stalo se to tak rychle, že poděšení svědci tohoto strašného konce neměli ani čas ho varovat. […] Za tři vteřiny z něho byla jen hromada krvavého masa.“ (str. 118) Typicky verneovské je i závěrečné rozuzlení.
Na rozdíl třeba od poměrně nevýrazného a zbytečně natahovaného Tvrdohlavého Turka, který v Podivuhodných cestách vyšel těsně před ní, nepřináší Hvězda jihu jen promyšlenější, poutavější a dobrodružnější příběh. Paradoxně (vzhledem k problematice autorství) je také mnohem verneovštější v tom smyslu, že obsahuje řadu naučných pasáží, včetně možného, tehdy patrně poměrně netradičního vysvětlení vzniku diamantů (jež Verne takřka slovo od slova převzal z jedné starší odborné publikace).
Nechybí však ani pasáže zeměpisné, historické (hlavně o kolonizaci jihu afrického kontinentu, přičemž Britové z Vernova líčení nepřekvapivě vycházejí jako strašliví ničemové) a biologické. Těch biologických, respektive skoro výhradně zoologických, sice není tolik a nezřídka se jedná jen o výčty zvířat, s nimiž se cestovatelé setkávají, ale i tak dokážou krásně evokovat představu nekonečných afrických savan. Tedy až na jednu věc. V textu se hned několikrát objeví slovo tygr, které ve spojitosti s Afrikou působí poněkud nemístně.
Ilustrace z románu Hvězda jihu (L'Étoile du sud). S pštrosy se dá užít spousty legrace.
Samozřejmě i mistr tesař se někdy utne, nicméně že by zrovna Verne zapomněl, že tygři v Africe nežijí, působí přinejmenším zvláštně. Jenže jak se tedy ten tygr do Afriky dostal? Jednou z dalších možností je, že o tam umístil původní autor rukopisu a Verne si chyby nevšiml. Nabízí se i vysvětlení, že tygr se do textu vloudil až v českém překladu. Jenže odkazy na „tygra“ se objevují i ve francouzském originálu (a jsou též v anglickém překladu), konkrétně v podobně chat-tigre, což by se ještě dalo okecat, ale najdeme tam také přímo le tigre. V případě prvního výrazu situaci ještě trochu komplikuje fakt, že ve francouzštině chat-tigre sice označuje divokou kočkovitou šelmu, specificky však hlavně jihoamerické druhy, jako jsou margay nebo ocelot.
Existuje ovšem přinejmenším ještě jedno vysvětlení, a to že nejde o žádného tygra, nýbrž kočku černonohou (Felis nigripes), která se ráda ukrývá v termitištích, což jí v afrikánštině vyneslo název miershooptier. No a to se do francouzštiny překládá jako „tigre des termitières“ a do angličtiny jako „anthill tiger“. A co je vůbec nejdůležitější, domovem této krásné šelmy je doopravdy jižní Afrika. Ačkoli je to jen spekulace, byť ne zcela nepodložená, je možné, že právě tohoto „tygříka“ měl na Verne na mysli, když v románu líčil úspěchy jednoho z lovců. Přece jen přímý odkaz na drobnou kočku černonohou, vůbec nejmenší africkou kočkovitou šelmu, by nemusel mít takový zvuk (třebaže se o téhle kočce v africkém folklóru tradovalo, že dokáže zabít žirafu.)
Ať je to, jak chce, Hvězda jihu rozhodně stojí za přečtení i skoro sto padesát let od svého prvního vydání. Charaktery jsou sice tradičně černobílé a hranice mezi dobrem a zlem jasně narýsovaná, to však na celkovém zážitku nic nezkazí, ba dokonce naopak.
Zdroje:
Jules Verne: Hvězda jihu. Albatros, 1971, 179 s.
Jules Verne: L'Étoile du Sud, online PDF.
Bollinger, J. (2022). Literature & Geosciences: Jules Verne’s geological novels, from the 19th to the 21st century. Comptes Rendus Géoscience, 354(G2), 233–253. https://doi.org/10.5802/crgeos.132
