Článek
Zatímco v Evropě žije pouze necelých šest desítek druhů hadů (konkrétně 57 dle údaje z roku 2022), v Africe jich najdeme zhruba desetkrát tolik, respektive přes šest set. Převážná část z nich je pro člověka neškodná, zhruba sto třicet druhů ovšem patří mezi jedovaté a některé z nich mohou člověku přivodit vážné zdravotní lapálie. Každý rok v Africe dojde k přibližně půl milionu uštknutí, při nichž had do těla člověka vpraví jed (kromě toho existují i uštknutí suchá, tedy bez vypuštění jedu), a z toho zhruba 30 000 případů skončí fatálně.
mamba zelená (Dendroaspis angusticeps), JAR
Jedním z nejproslulejších, nejobávanějších i nejpozoruhodnějších afrických jedovatých hadů je mamba černá (Dendroaspis polylepis), která svůj český či anglický název nezískala na základě zbarvení těla, jež bývá olivové, šedé či hnědé, nýbrž podle černé sliznice uvnitř tlamy. A věhlasu mamby černé, která je oblíbenou protagonistkou popularizačních článků, se nelze příliš divit. Nejenže je s délkou až čtyři a půl metru nejdelším africkým jedovatým hadem, ale uštknutí je bez poskytnutí lékařské pomoci takřka ve sto procentech případů smrtelné. Mamba se navíc neostýchá kousnout hned několikrát a umí se neuvěřitelně rychle pohybovat. Má-li však na výběr a není nadmíru podrážděná, volí v přítomnosti člověka raději ústup.
Rod Dendroaspis (čeleď korálovcovití, Elapidae) ale kromě mamby černé obsahuje tři další druhy, které se obecně označují jako zelené mamby, a i ony rozhodně zasluhují pozornost. Jedná se o mambu Jamesonovu (Dendroaspis jamesoni), která se vyskytuje převážně ve střední Africe, mambu západoafrickou (Dendroaspis viridis), jež obývá západní subsaharskou část kontinentu, jak ostatně naznačuje její jméno, a konečně mambu zelenou (Dendroaspis angusticeps), která je známá i jako mamba úzkohlavá a žije pouze na jihovýchodě kontinentu, od Keni přes Tanzanii, Mosambik a Malawi po Zimbabwe a severovýchod Jihoafrické republiky. Dodejme, že mamba zelená se někdy říká i té západoafrické. Na následujících řádcích se však budeme věnovat hlavně té „východní zelené“.
mamba zelená (Dendroaspis angusticeps), Keňa
Zajímavé je, že skoro do poloviny minulého století se věřilo, že mamba zelená a mamba černá, jejichž areál se částečně překrývá, představují dvě formy téhož druhu. Rozdíl ve zbarvení se vysvětloval různě, například tak, že mladé mamby jsou zelené a postupem času tmavnou, nebo že tmaví jsou ti jedinci, kteří žijí na místech, kde jsou více vystavení slunečnímu svitu, popřípadě že černí jedinci jsou samci, kdežto zelení samice. Jak to skutečně je, vyšlo údajně najevo až roku 1946, kdy mamba černá dostala svůj výše uvedený název, který roku 1846 poprvé použil britský zoolog Albert Günther, a mamba zelená jméno zavedené v roce 1849 jiným britským přírodozpytcem, Andrewem Smithem.
Mamba zelená (Dendroaspis angusticeps) mezi svěže zelenými listy skoro neviditelná.
I když mohou výše uvedené teorie působit trošku úsměvně, některé nebyly zase tak neopodstatněné. Mamba zelená je totiž skutečně menší než mamba černá a dorůstá maximální délky kolem dvou a půl metru, nicméně jedinci delší než dva metry jsou k vidění jen vzácně. Zbarvení jejích velkých hladkých šupin je zářivé zelené, alespoň na hřbetě a bocích, jež mohou být ta tam pokryté drobnými žlutými skvrnami. Břicho má mamba světle zelené či nažloutlé. Nedospělí jedinci bývají tmavší a do svěží zelené se „přestrojí“ teprve později.
Zbarvení leccos napovídá o tom, kde a jak tento had žije. Zelená je totiž „oblíbenou“ barvou u arboreálních hadů, tedy druhů, které tráví velkou část života na stromech, jako jsou třeba američtí škrtiči psohlavci. A měrou vrchovatou to platí i pro mambu zelenou, která ve větvích tráví většinu života a na zem slézá pouze tehdy, když se přesouvá z jednoho stromu na jiný, sluní se nebo pronásleduje kořist, byť se předpokládá, že útočí spíše ze zálohy. Že se na zem vydává víme i díky občasným nálezům hadů přejetých na silnicích.
mamba zelená (Dendroaspis angusticeps), hadi na zem slézají jen zřídka, JAR
Kořist mamby zelené tvoří nejčastěji ptáci, dále hlodavci a jiní malí savci, například netopýři, příležitostně také vejce, chameleoni či jiní stromoví ještěři. Na lov se vydává ve dne. V noci spí obtočená kolem větve nebo v různých stromových dutinách. Štíhlé tělo hadovi propůjčuje neobyčejnou rychlost i mrštnost, které mu umožňují udělat bleskový výpad, jakmile je vhodná kořist na dosah. K jejímu znehybnění či usmrcení mamba využívá velmi silný jed (viz dále).
Vzhledem z životu vázanému na stromy nepřekvapí, že mamba zelená vyhledává hlavně husté tropické lesy či lesnaté savany. Objevit se však může i na plantážích a v zemědělské krajině obecně. Na velké části svého areálu se vyskytuje relativně blízko pobřeží, a například v Jižní Africe dokonce nežije dál než tři a půl kilometru od břehu moře. Nicméně na řadě míst napříč areálem se objevuje i desítky kilometrů ve vnitrozemí. Zimbabwe i Malawi jsou konekonců vnitrozemské státy.
Mamba zelená (Dendroaspis angusticeps) loví hlavně teplokrevnou kořist, zejména ptáky, jako třeba tohoto snovače zahradního (Ploceus cucullatus). Toho ulovila na stromě, ale sežrala jej na zemi.
Značně rozdrobený areál i některé starší genetické výzkumy nadnesly otázku, zda vnitrozemské izolované populace netvoří odlišný druh, který byl provizorně pojmenován D. intermedius, avšak fylogenetická studie, která vyšla loni v časopise Zoological Journal of the Linnean Society, tento názor nepodpořila.
Rozmnožování mamb zelených probíhá od dubna do června, podle některých zdrojů až do srpna, tedy v době, kdy na jižní polokouli panuje podzim či zima. Právě ochlazení a zkrácení dne je důležitý signál pro zahájení námluv. Samci se v tomto období někdy pouštějí do rituálních soubojů, při kterých se kolem sebe obtočí těly a snaží se protivníka přitisknout na zem, čímž dokážou svou dominanci. Analogické chování známe u řady jiných hadů od pakober po chřestýše.
Páření mamby zelené probíhá na stromech.
Vítěz se pak může spářit se samicí, přičemž i samotná kopulace se odehrává ve větvích. Vejce samice klade uprostřed léta po zhruba sto šedesáti dnech od oplození. Ve studii, která rozmnožování mamby zelené zkoumala v zajetí, samice v jednadvaceti zaznamenaných případech nakladla od šesti po sedmnáct vajec, průměrně devět. Mláďata dlouhá kolem čtyřiceti centimetrů se líhnou v březnu až dubnu a rychle rostou.
Na rozdíl od mamby černé, která se občas chová krapet nevyzpytatelně, je mamba zelená opravdu velmi plachá, a pokud má jen trochu možnost, při setkání s člověkem prchne do vegetace. Uštknutí tímto hadem jsou proto neobyčejně vzácná. Pokud už ale k uštknutí dojde, je na místě okamžitě vyhledat lékařskou pomoc. Tak mimořádně potentní a smrtící jed jako mamba černá její zelená sestřenka sice nemá, ale i tak patří k silným jedům a uštknutí může z důvodu respirační selhání skočit fatálně.
mamba zelená (Dendroaspis angusticeps), mláďata mají tmavší, skoro až tyrkysové zbarvení, JAR
Ačkoli se uvádí, že jed mamby zelené je stejně jako u jejích blízkých pružných hlavně neurotoxický (byť nutno dodat, že mechanismem účinku se přece jen poněkud liší), autoři případové studie, kteří popsali uštknutí čtyřicetiletého muže nelegálně chovaným hadem do levého ukazováčku, žádné neurotoxické účinky nepozorovali. Zaznamenali zejména prudkou bolest, krvácení a silný otok postiženého místa. Právě otok po kousnutí mambou zelenou není neobvyklý a v tomto případě se v průběhu tří dnů rozšířil od prstu až po trup.
Autoři článku popisují také pacientovy potíže srážlivostí krve, které se spravily za necelý týden, a výskyt řady krvavých puchýřů na postižené paži, jež se vstřebaly zhruba za čtrnáct dní. Z nemocnice muže propustili po měsíci a půl, nicméně samotné místo, kde jedové zuby hada vnikly do masa, se hojilo dlouhých 136 dní. Doplňme, že protijed aplikován nebyl kvůli obavě z anafylaktického šoku i době, již by obstarání protijedu vyžadovalo (případ se odehrál v Japonsku).
mamba zelená (Dendroaspis angusticeps), JAR
K většině uštknutí mambou zelenou dochází při neopatrné manipulaci s hadem, kterého navíc není těžké zaměnit za některé podobné druhy žijící v téže části Afriky, například neškodné smaragdovky rodu Philothamnus, které patří mezi užovky (Colubridae). Odborník sice mambu pozná podle tvaru protáhlé hlavy, zbarvení oči či konkrétní lokality, ale vyžaduje to cvik. Základním pravidlem při spatření neznámého zeleného hada tedy logicky je na něj pokud možno nesahat. Na závěr tradičně dodejme, že podle IUCN je mamba zelená považována za málo dotčený taxon.
Zdroje:
Berg, P., et al. (2024). Snakebite envenoming in Africa remains widely neglected and demands multidisciplinary attention. Nature Communications, 15(1), 9598. https://doi.org/10.1038/s41467-024-54070-y
Di Nicola, M. R., Faraone, F. P., & Zabbia, T. (2022). An updated dichotomous key to the snakes of Europe. Basic and Applied Herpetology, 36, 47–64. https://doi.org/10.11160/bah.238
Haagner, G. V., & Morgan, D. R. (1989). The captive propagation of the Eastern green mamba Dendroaspis angusticeps. International Zoo Yearbook, 28(1), 195–199. https://doi.org/10.1111/j.1748-1090.1989.tb03280.x
Jones, L., et al. (2025). Neurotoxic Sleight of Fang: Differential Antivenom Efficacy Against Mamba (Dendroaspis spp.) Venom Spastic-Paralysis Presynaptic/Synaptic vs. Flaccid-Paralysis Postsynaptic Effects. Toxins, 17(10), 481. https://doi.org/10.3390/toxins17100481
Shirokawa, M., et al. (2011). Patient without neurotoxic symptom after being bitten by an eastern green Mamba (Dendroaspis angusticeps). Nihon Kyukyu Igakukai Zasshi Journal of Japanese Association for Acute Medicine, 22(9), 777–781. https://doi.org/10.3893/jjaam.22.777
Tolley, K. A., et al. (2025). Phylogeny and species delimitation in an iconic snake genus: the African mambas (Serpentes: Elapidae: Dendroaspis). Zoological Journal of the Linnean Society, 204(3). https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlaf062
Wagner, P., et al. (2021). Dendroaspis angusticeps. The IUCN Red List of Threatened Species 2021: e.T13265770A13265778. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2021-2.RLTS.T13265770A13265778.en. Navštíveno 26. srpna 2026
