„Doktore, pacient umírá. Zase.“ Transfuze mléka místo krve se neujaly

Krevní transfuze má za sebou dlouhou historii plnou pozoruhodných, chtělo by se říct notně krvavých experimentů. Pokusy s přenosem krve mezi různými živočichy odstartovaly v sedmnáctém století a po ověření metody na psech se v roce 1667 první transfuze dočkal také člověk, nicméně i v případě lidí se používala výhradně krev zvířecí. Zatímco někdy příjemci přežili, a dokonce tvrdili, že se po proceduře cítí lépe, jindy dopadli o poznání hůř. (Pro zevrubnější pojednání o raných dějinách transfuze viz odkaz na konci článku.)

Právě to byl důvod, proč se od krevních transfuzí na přibližně sto padesát let upustilo. Lékaři se k pokusům s krevními transfuzemi vrátili teprve na počátku devatenáctého století a někteří důrazně doporučovali, aby se při nich lidem podávala pouze krev lidská. Kvůli přetrvávajícím problémům, jež pramenily z rychlého srážení krve či neznalosti krevních skupin, které byly objeveny až ve století dvacátém (mimo jiné Janem Janským), ale zůstaly snahy na tomto poli omezené a řada lékařů se, byť bez valného úspěchu, vrátila ke krvi zvířecí.

Co kdyby ale bylo možné krev nahradit nějakou jinou látkou, jejíž aplikace by se obešla bez těch otravných vedlejších účinků od horečky po smrt? Samozřejmě i o tom lékaři dumali a právě tak se zrodila myšlenka, že by stejně dobře při transfuzích mohlo posloužit mléko. Ačkoli to na první pohled zní bláznivě, za nápadem, alespoň zpočátku, stála představa, že drobné tukové a olejnaté částečky obsažené v mléce se mohou přeměnit v bílé krvinky a že bílé krvinky jsou jen červené krvinky v procesu přeměny (funkce bílých krvinek tehdy ještě nebyla známá). To přece musí fungovat.

Jako první vyzkoušeli vstřikování mléka do krevního oběhu pacientů v červenci 1854 během epidemie cholery lékaři James Bovell a Edwin Hodder, kteří tehdy působili v kanadském Torontu. (Ačkoli před nimi už podobné pokusy na psech a králících uskutečnil francouzský bakteriolog a lékař Alfred François Donné.) Asi čtyřicetiletému muži intravenózně podali kolem 350 mililitrů (12 uncí) kravského mléka nadojeného přímo v nemocnici přes gázu do misky zahřívané teplou vodou na necelých 38 °C (100 °F).

Výsledek byl povzbudivý a lékaři o pár dní později totéž vyzkoušeli na dalším pacientovi, kterému se s mlékem v žilách rovněž dařilo dobře. Kolik pacientů proceduru poté ještě podstoupilo, není vzhledem k rozdílným výpovědím obou lékařů zcela zřejmé. Podle tragičtější (Bovellovy) verze zemřeli oba pacienti, kterým „mléčnou transfuzi“ provedli o týden později, a následně ještě tři jiní, jež si do péče vzal John MacKenzie, jeden z Bovellových žáků. [Terminologická poznámka: Použití slova transfuze v souvislosti s mlékem není zcela korektní, jelikož za transfuzní přípravky se přísně vzato považují pouze krev či její zpracované složky. Proto napoprvé ty uvozovky.]

Další pokusy s nahrazením krve mlékem se odehrály až o skoro dvacet let později (v roce 1873), kdy se do nich pustil newyorský lékař Joseph Howe. U pacienta, který trpěl pokročilou tuberkulózou, se po podání asi pětačtyřiceti mililitrů (1,5 unce) kozího mléka projevila závrať, bolest na prsou a mimovolné záškuby očí. Totéž se opakovalo po injekčním podání dvojnásobné dávky později téhož dne. I když se pacient subjektivně cítil o něco lépe, lékař žádnou změnu stavu nepozoroval a pacient den nato zemřel.

Stejné příznaky ještě doplněné o bolest v bedrech a dušnost popisoval i druhý pokusný králík (opět pacient v terminálním stádiu tuberkulózy). Po ukončení transfuze symptomy zmizely, nicméně po několika hodinách pacient zemřel. Výsledky byly příliš nejednoznačné, proto se Howe pustil do experimentování se psy. Celkem devíti psům pustil žilou natolik, aby ztratili vědomí. Sedmi z nich poté vpravil do krevního oběhu mléko a dva nechal na pokoji. Zatímco oba „neléčení“ psi se zotavili, všech sedm chlupáčů, kteří dostali mléčnou transfuzi, uhynulo.

Howe nicméně dospěl k závěru, že příčinou smrti nebylo samotné mléko, ale to, že ho psům do těla napumpoval příliš mnoho. V roce 1878 se tak v New Yorku odhodlal ještě k dalšímu pokusu, tentokrát opět na člověku a rovnou před publikem. Žena trpící pokročilou plicní tuberkulózou dostala přibližně 120 mililitrů (4 unce) kozího mléka nadojeného přímo na místě přes sterilizovanou gázu, a i když během samotné transfuze vykazovala dechové obtíže, po skončení procedury se cítila dobře.

Z New Yorku pocházel také Theodore Gaillard Thomas, který roku 1875 injikoval ženě, která utrpěla silné děložní krvácení, necelých 180 mililitrů (6 uncí) kravského mléka. Kromě intenzivní bolesti hlavy se u pacientky objevila též tachykardie a silná horečka. Během týdne se však stav ženy značně zlepšil. V několika následujících letech Thomas mléko při transfuzi využil u dalších sedmi pacientů a stal se hlasitým stoupencem této procedury a upřednostňoval ji před krevní transfuzí.

Thomas měl řadu následovníků, jejichž pacienti po mléce rovněž trpěli bolestmi hlavy, horečkou a tachykardií, ale v očích mnohých se to stále jevilo jako nejlepší ze všech dostupných možností. Bylo však co pilovat. Experimenty se zvířaty ukázaly, že když se do těla dostane příliš velké množství mléka, vede to pokaždé k plicní embolii, proto se doporučovalo nepodávat lidským subjektům více než 8 uncí (to jest přibližně 235 ml) mléka naráz.

Zajímavou perličkou je, že jeden z Thomasových pokračovatelů a taktéž newyorský lékař J. S. Prout spekuloval, jestli by se pomocí mléčné transfuze nedaly udržet při životě o chvilku déle oběti násilných trestných činů, aby před smrtí stihly prozradit jméno pachatele. Nepochybně by se jednalo o hodnotné svědectví.

V sedmdesátých letech devatenáctého století pokusničili s nahrazováním krve mlékem i jiní američtí lékaři, a dokonce též někteří evropští: nejaktivnější byl zřejmě Ir Austin George Meldon, který intravenóznímu podání kozího mléka podrobil asi dvacítku pacientů. Bylo ale stále jasnější, že nežádoucí účinky procedury převažují nad těmi příznivými, byly-li jaké, a z odborných kruhů se ozývalo stále více hlasů, jež před touto praxí varovaly. I sám Howe později prohlásil, že jde o nebezpečný zákrok, který nemůže nahradit krevní transfuzi.

To mu ovšem nezabránilo v posledním pokusu, který se uskutečnil roku 1880. Tehdy se rozhodl místo zvířecího mléka použít lidské, získané od ženy, která nedlouho předtím porodila. Co kdyby problém spočíval právě v nekompatibilitě kozího či kravského mléka s lidskou krví? Asi 90 mililitrů odsátého mléka vstříkl do krve pacientce, která trpěla plicní chorobou. Žena si záhy začala stěžovat na bolest na hrudi a nedlouho po zákroku přestala dýchat. Pomocí umělého dýchání a injekce morfia s whiskey (když už jsme v té Americe) se ji naštěstí podařilo zachránit.

Každopádně ale bylo jasné, že ani lidské mléko není řešením. Od té doby pokusy s intravenózním podáním mléka začaly ustupovat ze scény (navíc se zaváděly fyziologické roztoky) a dnes už jsou jen veselou historkou z dějin medicíny, po které alespoň nezůstalo tolik obětí jako třeba po lobotomii.

Learoyd, P. (2012). The history of blood transfusion prior to the 20th century–part 2. Transfusion Medicine, 22(6), 372–376. https://doi.org/10.1111/j.1365-3148.2012.01189.x

Oberman, H. A. (1969). Early history of blood substitutes: transfusion of milk. Transfusion, 9(2), 74–77. https://doi.org/10.1111/j.1537-2995.1969.tb04920.x

Pickover, C. A. (2022) Kniha o medicíně: Od šamanů k robotické chirurgii. 250 milníků v historii lékařství. Dokořán, Argo, 536 s.