Článek
Na první pohled připomínají malé štíry a stejně jako oni patří spolu s dalšími pavoukovci (Arachnida), tedy například pavouky, sekáči, roztoči, bičnatci nebo solifugami, mezi klepítkatce (Chelicerata), kteří jsou druhým největším podkmenem členovců (Arthropoda). Od svých větších vzdálených příbuzných se však štírci (Pseudoscorpiones) v mnoha ohledech liší, třeba tím, že jedový aparát, který využívají k usmrcení kořist, nemají umístěný na konci zadečku, nýbrž na prstech výrazně zvětšených makadel zakončených „klepety“.
štírek domácí (Chelifer cancroides)
Pokud říkáme, že jsou štírci malí, myslíme tím opravdu malí. Délka těla, jež se dělí na hlavohruď a zadeček, se u nich pohybuje od jednoho milimetru po jeden centimetr, většinou jsou však menší než půl centimetru, průměrně dokonce měří jen asi tři milimetry, což je méně než polovina délky zrnka rýže (dlouhozrnné). Malé rozměry, vyhýbání se přímému slunečnému světlu a skrytý způsob života jsou důvodem, proč se štírci na rozdíl od štírů nestávají hvězdami přírodopisných dokumentů ani populárně naučných článků nebo proč je mnozí z nás nikdy neviděli, respektive spíše je nepoznali, když už na ně náhodou narazili.
Přitom se jedná skupinu, jejíž zástupci jsou rozšířeni po celém světě, obývají skoro všechny suchozemské biotopy, patří k důležitým predátorům ekosystémů a není jich zrovna málo. Ještě před pár lety se počet popsaných druhů pohyboval kolem 3 700, dnes už přesahuje 4 000 a stále přibývají druhy nové. Se štírky se lze samozřejmě setkat i na území České republiky, kde jich žije kolem čtyř desítek druhů. Jmenovat můžeme štírka mechového (Neobisium carcinoides), který je nejběžnějším středoevropským zástupcem skupiny a měří kolem dvou až tří milimetrů, nebo droboučkého štírka Preysslerova (Chthonius tetrachelatus), který měří jeden až dva milimetry a našli bychom ho v půdní hrabance nebo pod kameny.
štírek knihový (Cheiridium museorum)
K vůbec nejznámějším ovšem, alespoň v jistém ohledu, patří štírek knihový (Cheiridium museorum) a štírek domácí, někdy také uváděný pod názvem štírek obecný (Chelifer cancroides). Právě tyto druhy totiž vykazují synantropní chování, jinak řečeno se s nimi lze setkat v blízkosti nebo přímo uvnitř lidských sídel. Tím větším z nich je štírek domácí, který měří od zhruba tří po čtyři a půl milimetru. Jedná se o druh rozšířený po celém světě (zaznamenán byl v 58 státech) a od druhého jmenovaného jej odlišíme podle dlouhých a štíhlých makadel.
Setkat se s ním můžeme v různých například pod kůrou stromů nebo v ptačích hnízdech, ale také ve stodolách, mezi starým dřevem, ve sklepech, v různých štěrbinách, ba i ve včelích úlech. Stejně jako většina ostatních štírků se živí dravě a žere například roztoče, pisivky, různý hmyz, a všelijakou jinou drobotinu, včetně larev, a to podle všeho i larev štěnic. Právě v hnízdech včel by mohl likvidovat různé nežádoucí organismy, včetně kleštíka včelího (Varroa destructor), původce obávané varroázy. Ukazuje se totiž, že kleštíky skutečně žere, zatímco včelám nijak neškodí a ani jim nevadí. Nepřekvapivě se proto uvažuje o jeho využití v rámci biologického boje pro varroáze.
štírek domácí (Chelifer cancroides)
Také robustnějšího, výrazně menšího a rovněž kosmopolitního štírka knihového můžeme zkusit najít i ve volné přírodě, například v parcích, sušších listnatých lesích, mezi dřevem a podobně. S větší pravděpodobností si jej však všimneme doma, opět třeba ve stájích, na půdách nebo v ubikacích domácího ptactva. Vzhledem k tomu, že měří jen asi 1,3 až 1,5 milimetru, to ovšem nebude nic snadného, protože se může ukrýt do kdejaké skulinky. Nejlepší tak bude hledat ho na místě, na něž odkazuje jeho druhové jméno, tedy v knihách, kam ho lákají třeba již zmíněné pisivky. Dodnes si vzpomínám, že mě kdysi takto štírek po otevření nějakého dlouho zastrčeného svazku docela překvapil.
Štírci jsou také zdatné cestovatelé. Na svých krátkých nožičkách by sice daleko nedocupkali, využívají však delších nohou, nebo dokonce křídel větších živočichů, na něž mohou vylézt a nechat se dopravit někam, kde bude třeba tráva zelenější.
štírek knihový (Cheiridium museorum)
Zajímavé je, že drobné rozměry u nich vedly k různým adaptacím, například k tomu, že dýchají pouze trachejemi neboli vzdušnicemi (chybí jim plicní vaky), nebo, že samičky kladou vajíčka do jakéhosi váčku, který mají přichycený k tělu a v němž zárodky až do vylíhnutí vyživují (obecně se tomu říká matrotrofie). Přizpůsobením miniaturizaci je rovněž to, že nemají párové pohlavní žlázy. Ještě dodejme, že oplození u štírků probíhá tak, že samec samičce předává spermatofor, tedy váček obsahující pohlavní buňky.
A jen tak pro zajímavost na závěr, štírky popsal už Aristoteles (384–322 př. n. l.) v díle Historia animalium(Zkoumání živočichů). Je docela dobře možné, že i on se s nimi setkal v knihovně, kde se krmili na pisivkách a jiných drobných bezobratlých tvorech.
Zdroje:
Harvey, M. S. (2025). All genera of the world: Order Pseudoscorpiones (Animalia: Arthropoda: Arachnida). Megataxa, 18(2), 349–391. https://doi.org/10.11646/megataxa.18.2.1
Christophoryová, J., & Červená, M. (2020). Apocheiridium ferum (Simon, 1879) (Arachnida, Pseudoscorpiones, Cheiridiidae), a newly recorded genus and species of pseudoscorpion for Hungary. Check List, 16(2), 223–228. https://doi.org/10.15560/16.2.223
Jędrzejowska, I., Christophoryová, J., & Garbiec, A. (2021b). Small body size of pseudoscorpions and a distinct architecture of the ovary: A step to miniaturization? Journal of Anatomy, 239(5), 1182–1195. https://doi.org/10.1111/joa.13485
Kolibáč, J., Hudec, K., Laštůvka, Z., Peňáz, M. et al. (2019) Příroda České republiky: průvodce faunou. Academia, 466 s. ISBN: 978-80-200-2993-5
Smrž, J. (2013). Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 192 s. ISBN: 978-80-246-2990-2
Van Toor, R. F., et al. (2026). Predation behaviour of the pseudoscorpion, Chelifer cancroides, against Varroa destructorin the presence and absence of alternative prey and Apis mellifera. Journal of Apicultural Research, 1–14. https://doi.org/10.1080/00218839.2025.2582286
