Článek
A já si zas vzpomenu na kamaráda, který už bohužel není mezi námi.
Byl učitelem nesmírně zapáleným pro své povolání. Stálo ho hodně nervů a v konečném důsledku mu ukrátilo život.
„Jo, to se zas bude všude povídat o škole hrou,“ řekl by a ušklíbl by se.
Byl to totiž vzdělaný, inteligentní člověk. Spoustu toho věděl, a proto neměl zapotřebí opakovat ideologické žvásty, vyprázdněné ideje a bohapustné nesmysly, které z úst politruků českého školství slýcháváme dnes a denně.
Přísná hodnocení a memorování dlouhých textů bez řádného porozumění
Mýtus o neexistující koncepci „školy hrou“ vznikl omylem nebo možná i záměrnou dezinterpretací Komenského geniálních myšlenek. Každopádně se jedná se o jeden z nejúspěšnějších a nejhlouběji zakořeněných hoaxů české historie.
Skutečná Škola hrou by předpokládala, že se žáci nadrtí nazpaměť dlouhé texty, kterým často ani pořádně nerozumějí. Potom je před publikem memorují a jsou velice přísně hodnoceni. To vše při výrazném zapojení rodiny, která dodá například nákladné kostýmy či rekvizity.
Ze slovního spojení ‚škola hrou‘ se stal slogan, který používají školy a výukové programy ve svých názvech či se k němu hlásí různé pedagogické proudy. Obecně se mu rozumí tak, že žáci by si měli ve škole víc hrát, že škola a výuka by měly být především zábavné. Komenský přitom usiloval o dodržování řádu ve světě i ve školním vyučování a rozhodně mu nešlo o nějakou plytkou zábavnost či podbízivost.
Při takových nárocích by dnešní rodiče nejspíš vyletěli z kůže až někam na Mars a stěžovali by si školní inspekci, ombudsmanovi, ministerstvu, vládě, prezidentovi, na lampárně, v Bruselu a v Haagu a možná ještě i na dalších místech.
Už slyším, jak volají: „Cože? Zpaměti?! To po mém Bobánkovi chtít nemůžete! Vždyť to za něj může recitovat umělá inteligence.“
Umělá inteligence taky nejspíš ušije kostýmy, přinese židle a přivede k nim diváky. Jen závěrečnou děkovačku by snad Bobánek a jeho kamarádi mohli zvládnout osobně. To je pak nejspíš z jeviště ani AI nevystrnadí.
Škola na jevišti
Schola ludus (v českém překladu Škola hrou, ještě výstižněji Škola na jevišti) je soubor latinsky psaných školních dramat Komenského.
Školní hry byly v 17. století velice oblíbené. Při nastudování se žáci procvičili v používání latiny, jazyka učenců své doby. Nácvik a provedení divadelní hry zpestřily suchopárnou atmosféru tehdejších škol a pomáhaly žáky motivovat ke studiu.
Komenský prosazoval názorné vyučování. A divadelní hry přinášely ono kýžené oživení školní praxe.
On sám tato dramata také psal. Úplně první byla komedie Diogenes cynicus redivivus (Diogenes kynik znovu naživu). Text je uspořádán do pásma krátkých scének, které jsou anekdotami čerpajícími ze života antického filozofa, jenž se dobrovolně zřekl všech hmotných statků a ponechal si jen věci nezbytné k životu.
Žáci se měli prostřednictvím hry seznámit s předním představitelem kynické školy i s dalšími antickými filozofy. Komenský se snažil dialogu starořeckých filozofů dodat napětí, jiskřivost, spád a vtip.
Hra se občas předvádí na veřejnosti dodnes. Z pohledu současného diváka rozhodně nejde o bujarou taškařici, při níž by se publikum za břicha popadalo. Průměrný žák 21. století by se k smrti uzíval nudou.
Velký Moravan, učitel národů Jan Amos Komenský
Scénické školní hry nacvičoval s žáky lešenského gymnázia také Komenského spolubratr, krajan a nástupce na postu rektora Šebestián Macer.
Velký Moravan se k tvorbě latinských školních her vrátil během svého působení v uherském Sárospataku neboli Blatném Potoce, kde pobýval na pozvání Zikmunda Rákócziho, mladšího syna sedmihradského knížete Jiřího I. Rákócziho.
Komenský: Škola bez kázně je jako mlýn bez vody
Inscenační metoda, kterou si Komenský oblíbil, se ve školství používá dodnes, především v anglosaském prostředí. Žáci a studenti studují hry klasiků, režírují, vyrábějí kostýmy, rekvizity, skládají hudbu a zajišťují produkci. V žádném případě se nejedná o prvoplánovou zábavu, ale o systematickou práci, na které se škola podílí ve spolupráci s rodinou a která podtrhuje význam vzdělání i jeho orientace pro praktický život.
Má-li se člověk skutečně stát člověkem, musí se vzdělat.
„Ze slovního spojení ‚škola hrou‘ se stal slogan, který používají školy a výukové programy ve svých názvech či se k němu hlásí různé pedagogické proudy. Obecně se mu rozumí tak, že žáci by si měli ve škole víc hrát, že škola a výuka by měly být především zábavné. Komenský přitom usiloval o dodržování řádu ve světě i ve školním vyučování a rozhodně mu nešlo o nějakou plytkou zábavnost či podbízivost,“ upozornil historik Vladimír Urbánek v rozhovoru na webu Lidovky.cz.
A sám „učitel národů“ ve své Velké didaktice napsal: „Škola bez kázně je jako mlýn bez vody.“
Škola bez kázně je jako mlýn bez vody
Kdo je skutečným člověkem?
Komenský je také autorem výroku: „Má-li se člověk skutečně stát člověkem, musí se vzdělat.“
Ano, teprve vzdělaný jedinec dokáže rozvíjet své lidství. Hra není nedůležitá. Ale hrát si dokážou i zvířata. Člověk by na sebe měl klást vyšší nároky. Pokud tak nečiní, nečeká ho rozvoj, ale degradace jeho schopností a potenciálu.
Schola ludus (Škola hrou) je soubor latinsky psaných školních dramat
Velký Moravan byl nejenom pedagogem, ale především hluboce věřícím náboženským myslitelem. Ve své literární tvorbě se vymezoval vůči renesanční nevázanosti. Jako filozof a spisovatel přináležel k barokní éře, jejímiž charakteristickými rysy jsou návrat k Bohu, odpoutání se od „labyrintu světa“ a příklon k „ráji srdce“, opravdovost citu a niternost prožitku.
Vzdělání ne a ne sestoupit shůry
Jak zásadně odlišné je současné české školství, které nemá jen jeden problém. Je celým souborem problémů. Vytvářejí je všichni, kdo se na něm spoluúčastní.
Nelze vnímat vzdělávání jako službu, která je poskytována pasivnímu příjemci, jenž sám nemá o osobní rozvoj velký zájem, a proto proces výchovy a vzdělávání sabotuje. Klientský systém je pro školství zhoubný.
Bohužel vnímání soudobé české společnosti se rozpadlo na my a oni. My jsme rodiče, kteří si platíme, a také naše milované děti, o něž má být pečováno a dokonale postaráno. Děti samozřejmě žádnou povinnost nemají. Žijí, aby si užívaly a bavily se.
Na druhé straně jsou ti zlí učitelé, kteří nedokážou pobavit, navodit pocit absolutního štěstí a zároveň zařídit, aby vědomosti samy od sebe naskákaly do hlavy, sestoupily na dítě jako duch svatý.
Vyplatí se společnosti investice?
Úplně nám z toho vypadl společenský aspekt problému. Jako společnost vydáváme na školství nemalé peníze. Co dostáváme za tuto službu?
Zástupy sobeckých individualistů, kteří mají za to, že jsou středem vesmíru a nechtějí se nikdy ničemu za žádných okolností přizpůsobit. Prostředky na ně vydané jsme mohli rovnou vyhodit z okna, protože se nám nikdy nevrátí.
Tihle lidé nebudou naši společnost budovat a rozvíjet, ale sabotovat, tunelovat ji pro své vlastní potřeby. Už jako děti se naučili „čerpat“. Neumějí dávat ani spolupodílet se.
Jako školáci vyžadují pozornost a nemalé investice. Mnozí z nich přitom zcela zbytečně blokují kapacity českého školství. Kvůli nim se pak nedostává na ty, kteří chtějí pracovat a jsou naší skutečnou budoucností.
Zlí domácí bůžkové a umetání cestiček
Pracovité a vychované děti si zaslouží rozvíjet se. V systému českého školství jsou však bohužel spíše opomíjeny a utlačovány svými méně slušnými spolužáky.
Prostředky se zbytečně vynakládají na černé pasažéry, kteří se udržují v systému jen díky agresivitě svých rodičů. Hysterická matka má pocit, že porodem potomka pro společnost vykonala velkolepou službu, za níž by měla být až do konce života velebena, obdivována a finančně hodnocena.
Hýčkaný potomek, často jedináček, zaujal místo bůžka na domácím oltáříčku. Rozmazlenému dítěti je třeba umetat cestičky, připravit mu nádhernou budoucnost plnou pohodlí a zábavy, a to bez toho, aniž by samo muselo hnout prstem.
„Nějaká mučitelka nebude našemu Bobánkovi stát v cestě za štěstím!“ domnívají se nesoudní rodiče.
Vzdělání jedině zábavně a hravě. Co na tom, že znuděnému, zážitky všeho druhu přesycenému, línému děcku, v němž rodiče dokázali důkladně udusit veškeré projevy přirozené kreativity, už nepřijde zábavné vůbec nic. Ke hře je třeba fantazie, která byla nahrazena bezbřehým konzumem. Proto si dnešní děti neumějí hrát.
Bobánkova zázračná budoucnost a koláče bez práce
Třeba Bobánka čeká budoucnost plná zázraků. Ráno se probudí, protáhne se, sotva pohne palcem u nohy a už mu na účtu v bance naskáče pár melounů. Třeba to starostliví rodiče dokážou takto zařídit. Pominu do očí bijící skutečnost, že Bobánkův život bude prázdný, a proto nudný, i když si ho jistě dokáže zpestřit výlety na nejatraktivnější destinace turistického průmyslu, večírky, nákupy a možná i nějakým zakázaným potěšením za hranicemi všedních dní.
Ale co když Bobánek bude muset pracovat, aby se uživil?
Bez práce nejsou koláče
„Tohle k životu nepotřebuji vědět. Tamto taky ne. Tím se vůbec nebudu zabývat. To mě nebaví. A toto mi řekne umělá inteligence,“ míní dnes ve škole Bobánek.
Tomu, kdo má na účtu tolik peněz, že může jen utrácet, a finanční prostředky stále přibývají, stačí pro život naučit se používat platební aplikaci v mobilu a možná ještě vědět, kde se telefony prodávají. Všechno ostatní svět zařídí za něj.
Ale kolik takových budoucích miliardářů dnešní školy navštěvuje? Ti bez neomezeného účtu v bance by měli pochopit, že budoucnost spočívá v jejich rukou. Proto víc než nesmyslné hlášky typu „škola hrou“ dětem dá moudrost našich předků.
Říkejme potomkům raději, že bez práce nejsou koláče.
