Článek
Normalizační! Ideologicky zabarvený titulek článků je však pojmově nesprávný.
Autor chtěl poukazovat na negativní dobu totalitního temna, ale ve skutečnosti ji zlehčoval procesem stále probíhající normalizace.
Oním titulkem strčil do stejného pytle folkaře, rockery, střední proud, taneční hudbu, zakázané i protestující zpěváky a hudebníky atd. Jenže čeština je v tomto směru nekompromisní a pop nikdy ze své podstaty nemohl být normalizační. Maximálně by šlo mluvit o „období normalizace“, ale to zase nepokrývá celé období 70. a 80. let.
Autor ani teď nepřiznal, že v sérii svých článků pochybil. Nejen souslovím „normalizační pop“, ale i v tom, že šlo o „zapomenuté tváře“. Vybral si některé umělce, jejichž písně nejsou zcela neznámé ani mladší generaci. Za všechny uvedu Petra Rezka, Michala Davida, Heidy Janků.
Normalizační pop jako pejorativní pojem a implicitně negativně hodnotící kategorie je produktem prvního porevolučního desetiletí, kdy zpěváci šedesátých až osmdesátých let prodělali přechod od naprostého mediálního vyloučení bezprostředně po roce 1989 (jako údajné „symboly bývalého režimu) až po masivní comeback v druhé polovině dekády.
Při čtení článků mi bylo čím dál víc zřejmé, že autor pohlíží na populární hudbu především očima rockera. Nemá však dobře ucelené povědomí o celém popu, ani osobní zkušenost s interprety a cit pro zásadní a podstatné detaily (viz Jiří Štědroň). Někdy tak byly články až za hanebnou hranou slušnosti (pomluvy).
Podle prvních reakcí pod články je vidět, že články kvitovali převážně čtenáři hlásící se k rockové scéně. To sice vysvětluje jejich postoj, ale rock není jediným fenoménem populární hudby.
Podíváme-li se blíže na kritiky normalizačního popu, zjistíme, že většinou vycházejí ze společného základu, jímž je rockismus a antikomunismus.
Ani dnešní mladá generace vždy neví, kdo je (byl) Michael Kocáb, Pražský výběr, Abraxas, jaký je rozdíl mezi Zdeňkem a Vladimírem Mertou či Petrem a Pavlem Novákem. Rock prostě nebyl (není) pupkem populární hudby.
Psát o zapomenutých tvářích „normalizačního popu“ vyvolává dojem jejich (aktivní) kolaborace, přestože mnozí zpěváci se snažili přežít a svobodně tvořit pod omezující tíhou bahna totality.
Kritika normalizačního popu se od svého počátku nesla v duchu zásadního zpochybňování morálních i uměleckých hodnot nositelů daného žánru, které mnohdy přecházelo do hrubých osobních invektiv.
Články „Jiřího Švehly“ však plnily předvolební funkci, možná šlo i o skrytou politickou reklamu. Měly ukázat na hrůzy procesu normalizace, bohužel však za cenu polopravd, vynechání polehčujících okolností a zahrnutí všech umělců pod pejorativní nálepku normalizačního popu.
Po široké kritice v diskusích a mojí snaze přimět autora, aby se v nich vyjádřil, co si pod „normalizačním popem“ představuje, jsem napsal některé osvětové články o správném používání hudební terminologie.
V článcích mohl autor v klidu pokračovat, kdyby ovšem přestal používat ideologicky zabarvený titulek. Ale to se mu zjevně nechce. Beru to tedy jako potvrzení, že hlavním smyslem článků bylo před volbami strašit minulostí. Šlo o politicky cílené články se zneužitím umělců.
Ovšem bylo to pojato tak pojmově nesprávně a nešťastně, že titulky vyzněly jakoby zde nebyla totalita, okupace či socialismus, ale probíhal stále jen proces normalizace. Což samozřejmě nebyla pravda. Připouštím ale, že nemuselo jít o autorův úmysl, nýbrž o omyl.
Ve své kritice jsem nejdříve vycházel z osobního pohledu na titulky článků a jejich občasné rozpory s obsahem článků. Později jsem svůj pohled podpořil i odbornou literaturou.
Pokud jde o explicitní komunistickou propagandu reprezentovanou písněmi Samovar (1974) nebo Dopis Svobodné Evropě (1976), na jejichž základě kritikové normalizačního popu typicky demonstrují charakter popu dané doby jako celku, podobný repertoár se na Albech Supraphonu nevyskytuje; v tomto smyslu lze říci, že tento typ hudby nebyl populární, netvořil jádro tehdejšího hlavního proudu a fungoval spíše na okraji jako ryze účelová hudba (podobně jako dnes hudba reklamní) určená pro specifické události, festivaly sokolovského typu apod.
Je proto dobře, že autor označující se za Jiřího Švehlu, přestal s psaním článků s pomýleným titulkem „zapomenuté tváře normalizačního popu“. Do švestek bude titulek zapomenut i celá ne moc povedená série článků. Ne však známější zpěváci v nich uvedení.
Zapomenuti budou brzy i dnešní „zpěváci“, u kterých nevím, zda své hodnotové brblání opravdu považují za zpívání.
I když se mnou nemusí každý souhlasit, jsem přesvědčen, že jsem přispěl k ukončení článků napadajících zpěváky a používání pejorativní terminologie.
V samotné podstatě si žánr (pop) zachovával typické obsahové prvky neměnné po celé zkoumané období (1969-1989).
Mgr. Jan Blüml, Ph.D., Katedra muzikologie FF UP Olomouc: Rozbor tematiky písní československého popu let 1962–1990 s přihlédnutím k problémové kategorii „normalizační pop“
Zde jsou mé články, kterými jsem reagoval na „Zapomenuté tváře normalizačního popu“:
