Nepostavíme-li nové Dukovany včas, připravme se na „španělskou siestu“

Spor Westinghousu s KHNP. Boj o českých šedesát procent. Hledání odpovědi na neodbytnou a čím dál palčivější otázku, kdo a jak to zaplatí. Renesanční tance kolem unijní notifikace veřejné podpory. Žaloba EDF. Předběžné opatření krajského soudu v Brně. Odklad podpisu smlouvy. Dopis místopředsedy Evropské komise Stéphana Séjourné…

Ani se nechce věřit, že tohle všechno jsme stihli za pouhých pár měsíců.

Abych vám však nezkazil den (či noc), dovolte mi po vzoru sira Humphreyho zcela změnit téma. Trpíte-li stejnou diagnózou jako já, po večerech nečtete Dana Browna ani Svět motorů, ale Hodnocení zdrojové přiměřenosti ES ČR. Jestli jsou někde k dispozici důvěryhodná data o současnosti a budoucnosti české energetiky, pak právě v tomto precizním dokumentu, který každoročně vydává ČEPS a kterému se v energetických kruzích přezdívá familiárně „MAFka“. Pozor, neplést s ukrajinsko-anglickým animovaným filmem „Mavka: Strážkyně lesa“, toto je spíš „MAFka: Strážkyně zdrojové přiměřenosti“.

Zalistujme posledním vydáním této analýzy a podívejme se na výsledky v progresivní variantě. Proč zrovna v této? Protože přece pořád počítáme s tím, že budeme dekarbonizovat, ne? Nebo už jste zapomněli? Klíčové výstupní ukazatelé jsou tři: LOLE, EENS a saldo.

No dobře, vsuvka. To první, co vypadá jako kamarád Bolka z poněkud fousatějšího animáku než Mavka, je zkratka pro Lost of Load Expectation a stanovuje ztrátu zatížení, přesněji řečeno předpokládaný počet hodin v roce, kdy výroba nebude schopná žádným způsobem pokrýt spotřebu (ani dovozem, akumulací, modlitbami, prostě ničím). To samozřejmě neznamená, že na tuto dobu půjdeme rovnou do tmy, ale že bude potřeba provést opatření na straně spotřeby nad rámec běžného obchodu, což je takový eufemismus pro odpojování zákazníků či regulační stupně. Napřed provozovatel sítě ustřihne pochopitelně třeba průmyslové závody, které s tím stejně tak napůl počítají a nechají si za to dobře zaplatit. V pokročilejší fázi však může přistoupit i k opatření zvanému rolling blackout. To už spočívá v řízeném střídavém zhasínání jednotlivých oblastí tak, aby si čas bez proudu užili všichni stejně.

Druhý divnovýraz zkracuje Expected Energy Not Served, tedy odhad nedodané elektřiny v GWh za rok. A konečně to třetí, tedy saldo (nikoliv salto), je rozdíl mezi tím, co země za rok vyveze a doveze, tedy buď čistý export nebo čistý import.

Zatímco se saldem se i kvůli jeho mediální srozumitelnosti pracuje ve veřejné diskuzi o energetice už dlouho, LOLE a EENS byly až dosud pro Česko asi stejně relevantní parametry jako třeba výskyt klokanů v šumavských lesích či tsunami na Lipnu. Ostatně i pro letošní rok k nim autoři do analýzy namalovali dvě krásné nuly (a je to i důvod, proč hodnocení zdrojové přiměřenosti dlouhá léta nikdo nevěnoval pozornost). Jenomže konec uhlí, který nastane nejpozději ve 30. letech, tyto nuly odešle do místa, které se kdysi dávno právě dvěma nulami označovalo…

Otočme hlavu doprava a dobře si prohlédněme data za rok 2040. Ztráta zatížení ve výši 13,7 hodin reprezentuje více než dvojnásobné překročení normy spolehlivosti a svědčí o významné zdrojové nepřiměřenosti soustavy. V kombinaci s nedodávkou ve výši 25 GWh to lze pak interpretovat tak, že v průběhu celého roku se vyskytne 13,7 hodin, kdy bude české soustavě chybět průměrně 1 825 MW, což téměř odpovídá výkonu celého Temelína!

To však platí pouze při normálním počasí. ČEPS v citlivostní analýze zohledňuje i situaci, kdy přijdou podobné mrazy jako v roce 1985 (to jsem se zrovna narodil a cvakají mi z toho zuby dodnes). Nastanou-li i v roce 2040, počítejme s tím, že 74 hodin v roce nám bude sházet k pokrytí spotřeby průměrně 2 307 MW, což už výkon celého Temelína dokonce převyšuje.

Jen pro úplnost: Samozřejmě si uvědomuji, že od jara už je k dispozici evropské hodnocení zdrojové přiměřenosti ERAA, které oproti MAFce obsahuje řadu aktualizovaných vstupů. Jakkoliv jsou jeho závěry pozoruhodné a mnohem lépe ilustrují problémy hrozící již v nadcházejících letech, na rovinu přiznávám, že se mi v tomto případě do krámu nehodí, protože horizont vidí jen na rok 2035. A modří již vědí, proč mi to nestačí.

O čem že jsem to původně chtěl psát? O Dukovanech! Progresivní scénář nejnovější MAFky počítá v roce 2040 jak s těmi starými, tak s těmi novými. A protože zohledňuje dokonce i spuštění prvního malého modulárního reaktoru v Temelíně, prorokuje, že v tu dobu budeme mít v jádru již fantastických 6380 MW! A přesto jasně říká, že se budeme potýkat s obrovskými deficity a ztrátami zatížení, protože konec uhlí a protože nárůst spotřeby v důsledku dekarbonizace, čti elektrifikace všehomíra.

Ale to ještě není všechno. Progresivní scénář dále predikuje, že v roce 2040 už budeme mít také 3 765 MW v zemním plynu, 3 792 MW v bateriích (!), 14 297 MW ve fotovoltaice (!!) a 2 931 MW ve větru (!!!). Přesto budeme hrát 13,7 až 74 hodin v roce (podle počasí) „na vypínanou“.

Nicméně zpět k jádru tohoto článku, tedy… k jádru. Asi budu vypadat jako škarohlíd či specialista na čertovské motivy v omítkové výmalbě, ale… Výstavba dvou nových jaderných bloků, udržení čtyř starých bloků v Dukovanech (long-term operation), technické vyřešení souběžného provozu (hlavně pokud jde o chladicí vodu a vyvedení výkonu), a ještě k tomu výstavba malého modulárního reaktoru, který až dosud svět doslova neviděl – to má jako fakt všechno klapnout? V příštích patnácti letech?? V Česku???

Navrhuji doplnit analýzu o dva nové scénáře. Říkejme jim pro mě za mě třeba… supermegakritické.

(to není odkaz na německou stavební společnost ani štěkajícího německého psa, ale zkratka „business as usual“)

Je rok 2040 a česká jaderná flotila se pořád skládá ze dvou bloků v Temelíně a čtyř původních bloků v Dukovanech, takže dohromady disponuje netto instalovaným výkonem 4 099 MW jako v roce 2025. Nové bloky v Dukovanech jsou pořád teprve ve výstavbě. Chcete-li protestovat, doporučuji podívat se, jak dlouho se stavělo finské Olkiluoto 3 nebo francouzský Flamanville 3. Pokud by nové Dukovany dopadly stejně, otevíraly by se nejdříve v roce 2043. Nový SMR v Temelíně by stejně nic neřešil, tak ho zanedbáme.

Když tedy v progresivním scénáři MAF 2023 zredukujeme instalovaný výkon v jádru na dnešní úroveň (a podle něj odpovídajícím způsobem i výrobu) a produkci zemního plynu dramaticky navýšíme, dospějeme k následující roční bilanci. Klíčová je kategorie s příznačným názvem „Velikost našeho problému“ a v tomto případě činí 19 170 GWh. Kolik z toho tvoří nedodávka a kolik dovoz ze zahraničí, to se neodvážím spekulovat.

Zastavím se ale ještě u toho plynu. V původním konceptu to měl být takový „hodinový manžel“, vzpomínáte? Prostě šikula, který přijde jen na chvilku, když je potřeba. V tomto případě je to ale udřený ženáč, který na podzim a v zimě maká od nevidím do nevidím a kterého navíc manželka na jaře a v létě vykopne z domu kvůli frajírkovi ze solárka a svalovci ze spinningu.

Jen doplním, že k specifikaci onoho „dramatického navýšení“ u zemního plynu jsem použil limitní koeficient ročního využití definovaný Bank of America na 57 %. Čili žádný flexibilní či špičkový zdroj, ale prachsprostý baseload, který po značnou část roku fajruje jako cisterny u Hustopečí a který bude desítky let čekat na vodíkového Godota… Prostě Ústí není Praha a paroplynka není jádro, jehož koeficient ročního využití může dosáhnout až 93 %. Asi netřeba zdůrazňovat, že pokud bychom v těch plynových zdrojích spalovali LNG z druhého konce planety, s ochranou klimatu by to nemělo moc společného a s nějakou surovinovou soběstačností už vůbec nic.

Ještě mnohem zajímavější disciplínou je však náš oblíbený „betl“ výkon proti zatížení. Když vysčítáme všechny stabilní zdroje včetně vody, která je vždy trochu s otazníkem, ani při teoretickém (v praxi nerealizovatelném) maximálním provozu nepokryjeme běžné zatížení a o pokrytí toho maximálního si můžeme nechat zdát. Vynecháme-li vodu, do pokrytí běžného zatížení už nám chybí jeden celý Temelín.

Dlužím vám ještě dovysvětlení, jak jsem dospěl k hodnotám těch zatížení. Prostě jsem vzal předpokládanou spotřebu v roce 2040 a odvodil z ní průměr, tedy běžné zatížení, a z toho pak prostou extrapolací proti dosud historicky nejvyšší spotřebě i maximální zatížení.

(v tomto případě nejde o nějakou kryptickou zkratku, ale o prosté citoslovce)

Je rok 2040 a česká jaderná flotila už se skládá pouze ze dvou bloků v Temelíně. Čtyři původní bloky v Dukovanech šly totiž do důchodu a ty nové jsou pořád teprve ve výstavbě. Chcete-li protestovat proti prvnímu tvrzení, doporučuji podívat se, po jak dlouhé době se odstavovaly některé jaderky ve Španělsku či v Belgii. Nový SMR v Temelíně opět vynecháme, stejně by nic neřešil.

Když tedy v progresivním scénáři MAF 2023 zredukujeme instalovaný výkon v jádru na 2 138 MW (a podle něj odpovídajícím způsobem i výrobu) a produkci zemního plynu opět dramaticky navýšíme, dospějeme k následující roční bilanci. Klíčová kategorie „Velikost našeho problému“ v tomto případě činí 32 790 GWh, tedy třetinu spotřeby! I kdyby nic z toho nečinila nedodávka (což si úplně nedovedu představit), takové množství elektřiny už převyšuje i teoretickou přeshraniční kapacitu sítí. Prostě i kdyby bylo odkud, nedovezeme, není kudy.

Oblíbený „betl“ výkon proti zatížení pak v tomto scénáři vyhazuje už naprosto tristní výsledky. O pokrytí běžného zatížení si můžeme nechat zdát dokonce i při plné disponibilitě vodních zdrojů a k dosažení výroby odpovídající maximálnímu zatížení bychom potřebovali ještě jednu českou energetiku navíc…

Jaké hodnoty LOLE a EENS by vygeneroval každý z výše uvedených supermegakritických scénářů, to vám spočítat neumím, ale asi to není ani důležité. I z laického pohledu je zřejmé, že bez nových Dukovan by byla česká soustava dokonce i při zachování těch starých tak katastrofálně nepřiměřená, že by pravidelně vyvolávala riziko skutečného blackoutu, a to celoročně. Na podzim a v zimě kvůli kritickému nedostatku výkonu a nemožnosti dovozu, na jaře a v létě kvůli kriticky nízkému podílu točivých zdrojů, které dodávají síti setrvačnost.

Budu se opakovat. Nepostavíme-li nové Dukovany včas, připravme se na „španělskou siestu“.

Nestraším, nespekuluji, nevyhrožuji, jen počítám. A doufám, že ta hrozivá čísla poslouží jako dostatečný argument pro to, aby kamsi mezi Třebíč a Brno začaly co nejdřív najíždět domíchávače s betonem…