Článek
V době socialismu, kdy jsme spadali do východního bloku, jsme si celkem zvykli, že se dvě mocnosti přebíjejí výrobou a množstvím jaderných zbraní, kterými se vzájemně zastrašují. Přestože se jednalo o velmi nebezpečnou hru, naštěstí se ani jedna strana neodvážila stisknout pomyslné tlačítko. Obě strany naštěstí měly dostatek zdravého rozumu a dobře si uvědomovaly, jaký dopad by jaderný útok měl, a že by v něm nebylo vítěze.
Po rozpadu komunistického bloku tato hrozba částečně pominula a začalo odzbrojování. Smlouvy vedly ke snižování jaderného arzenálu a mohlo se zdát, že můžeme spát klidněji.
V současnosti se však stávají naší noční můrou různá prohlášení ruských vládních činitelů, kteří znovu promlouvají o možném jaderném útoku na členské státy NATO. Vývoj války na Ukrajině, kterou Putin nazývá „vojenskou operací“, evidentně neprobíhá podle ruských představ a Rusko ve snaze zachovat si tvář začíná přitvrzovat.
Pro ruské vůdce je vidina čehokoliv, co by mělo jen náznak prohry nepřijatelná, proto opět přistupuje k zastrašování jaderným útokem proti zemím, které Ukrajině poskytují jakoukoli pomoc.
Nezbývá než doufat v to, že všichni ruští vládní činitelé i armádní důstojníci stále mají konzumaci vodky pod kontrolou a dobře chápou důsledky takového útoku.
Pojďme se podívat do minulosti, kdy snad jaderná bomba mohla něco vyřešit.
Když za druhé světové války Američané s velkými ztrátami dobývali japonské ostrovy, postupně začali chápat tehdejší mentalitu Japonců. Japonská historie Japonce učila hrdosti, kdy raději volili smrt než porážku. Každý Japonec byl ochoten pro císaře obětovat vlastní život, bojovat do poslední chvíle a vzít s sebou co nejvíce nepřátel na smrt. Tak mu velela jeho čest a snad i strach z hanby, s jakou by byl přijat zpět, pokud by se z války vrátil s tím, že padl do zajetí. Přestože během dobývání jednotlivých ostrovů došlo k ohromným krveprolitím, zpravidla se z desítek tisíců japonských vojáků do zajetí dostávaly jen stovky, ostatní raději volili smrt, která byla v jejich pojetí smyslu života čestná.
Ke konci války se USA po vzoru Británie uchýlily ke kobercovým náletům se zápalnými bombami, jejichž cílem bylo podlomit japonský odpor, což se však minulo účinkem. I když například bombardování Tokia mělo následek, že popelem lehla větší část tehdejšího města, protože převážně dřevěné domy hořely jako papír a požár byl údajně viditelný na 200 km, Japonci ve svém odhodlání bránit císaře nepolevili. Při tom jen v Tokiu tehdy uhořelo přes 200 tisíc lidí. A Tokio nebylo jediným městem, které bylo prakticky smeteno z mapy.
Tenkrát se USA odhodlaly ukázat svou sílu s novou zbraní. Hirošima i Nagasaki se tehdy staly mementem historie lidstva.
Jen těžko můžeme zpětně soudit, nakolik bylo použití jaderné zbraně proti civilním obyvatelům oprávněné. Pravdou však je, že Japonsko konečně kapitulovalo, a tak nedocházelo k dalším zbytečným ztrátám na životech. Ovšem za jakou cenu?
Jakkoli je takový útok na civilní obyvatelstvo hrozný, prezident USA měl tehdy rozhodování v porovnání s dnešní dobou snazší. Nemusel se totiž obávat obdobné odvety.
V současnosti disponuje jaderným arzenálem několik zemí. Pokud by z jedné země vzlétly rakety, z další země se vznesou jiné dříve, než ty první najdou cíl. Taková válka nemá vítěze. Ovšem nám nezbývá nic jiného než doufat, že blábolení ruských činitelů je skutečně jen pouhé blábolení a nemají mozek úplně zatemněný vodkou.
