Bruslařky ze záhrobí: podivuhodný a mrazivý příběh mrtvých sester Rosetty a Janet z Central Parku

Ačkoliv je Central Park co do rozlohy až pátý největší městský park v New Yorku (4 km × 800 m), je bezpochyby nejznámějším, nejfotografovanějším a nejnavštěvovanějším „zeleným“ místem tohoto města. Ročně jej navštíví až padesát milionů lidí, v parku lze najít zoo, vodní plochy, běžecké i vycházkové trasy, stáje, fontány, divadla, dětská hřiště, památníky, dva stadiony… Central Park se stal častým cílem filmařů - kolik slavných filmů a seriálu zde bylo natočeno, to už asi nikdo nedohledá.

Genius loci plic New Yorku je fascinující - park je vklíněn mezi výškové domy. Od otevření parku v roce 1858 jsou tyto nemovitosti nejdražší adresou ve městě - čím blíže Central Parku byt je, tím je dražší. A co teprve, když je z okna přímý výhled! To už je záležitost jen těch nejbohatších na světě.

Zmiňovaných vodních ploch (umělých) najdeme v Central Parku osm. V blízkosti jezírek a rybníků žijí divoká zvířata, o které se starají správci parku. Právě jednoho z rybníků se týká i začátek celého děsivého příběhu dvou bruslících duchů. Central Park Pond (The Pond) se nachází jen pár kroků od ruchu Páté Avenue, ale je pod úrovní ulice, takže návštěvníci doslova sestupují do čarokrásné krajiny. Je v tom jistá dramatičnost, protože sice jsou v přírodě u vody, ale sotva zvednou oči, všude kolem nich se nad skalisky a stromy tyčí obrovské mrakodrapy. Takové místo si o nějaké strašidelné povídačky přímo říká. Třeba o sestrách Rosettě a Janet, které ve svém krutém životě neměly nic jiného než jedna druhou. A bruslení.

V polovině devatenáctého století bydlela v obrovském hnědém viktoriánském domě na 14. ulici jen kousek od páté Avenue v Central Park South velice bohatá rodina holandských přistěhovalců, kteří se jmenovali Van Der Voortovi. Později bylo sídlo strženo, aby ustoupilo zástavbě nových domů. Developeři chtěli vtěsnat co nejvíce bytů do co nevyšších a nejužších domů, aby dobře prodali výhled na nově vzniklý park, takže rozlehlá přízemní rezidence zmizela z povrchu země. To už v ní nikdo nebydlel. Všichni z rodiny byli mrtví a vzdálený dědic s tím „nechtěl mít nic společného“, takže dům prodal za cenu pozemků.

A sotva se za členy rodiny Van Der Voortových zavřela pomyslná voda, začalo se něco povídat. Něco, o čem lidé jen šeptali, protože si mysleli, že blázní. Tehdy doba nepřála těm, kteří „viděli“, mohli totiž z hodiny na hodinu skončit v blázinci - a to si tehdy skutečně nikdo nepřál. Až v době první světové války se lidé rozpovídali. „To přece není možné! Viděli jste je taky? Co to měly na sobě?!“ ptaly se zmatené dámy. Pánové, kteří v zimě bruslili na zamrzlém Pondu, byli často sraženi na led, „zamotáni“ závanem větru, postrčeni neviditelnou rukou - a pak už i viditelnou.

Dvojice mladých žen ve stejných fialovočervených bruslařských trikotech vyrážela na své spanilé ledové jízdy a dala se občas i vidět. Bylo to docela děsivé, protože nikdo netušil, kdo krásné bruslařky jsou. Deník The New York Times měl tehdy velice oblíbenou rubriku se seznamovacími inzeráty. V tak obrovském městě na sebe lidé narazili, ztratili se v davu a pak se zkoušeli najít. „Hledám slečnu, která dne toho a toho v tolik a tolik hodin na tržišti poblíž Upper East Side upustila rukavičku. Pokud si vzpomene na hocha, který ji zvedl a podal, a stála by o bližší seznámení, nechť se ozve do redakce pod značkou…“ Něco na ten způsob.

A začaly se množit inzeráty, kde muži hledali kontakt na „dvě krásné bruslařky ve fialovém a červeném trikotu“. Těchto inzerátů bylo tolik, že redakce nevěděla, jestli se nejedná o nějakou legraci. Reportér se vypravil přímo na rybník Pond a ptal se bruslařů. A nestačil se divit. „Včera tady byly, projely kolem, zmizely,“ vykládala stará paní. „Bruslí krásně osmičky, pořád dokola a dokola, jsou neúnavné. Když se k nim přiblížíme, tak se vzdálí a zmizí. My nevíme, kdo to může být. Už jsme se domlouvali, že je zkusíme chytit!“ povídal malý kluk v houfu svých kamarádů. Když skončily zimní měsíce a led na Pondu roztál, utichlo i pátrání po dvou pestrobarevných krasavicích na bruslích. Jenže…

„To snad není možné! Já nejsem žádný cvok! Jdu na procházku, natrhat manželce květinu a co nevidím? Dvě holky, jak se na hladině prohánějí na bruslích! Já vím, že je léto! Ne, nepotřebuji obklad na hlavu ani žádné prášky! Já je viděl! Ve fialovém a červeném oblečení! V nějakých dresech!“ burácel drobný pán ve vycházkovém obleku na policejní patrolu. Byl z toho článek, který vyvolal obrovskou senzaci. V Central Parku straší! Palcové titulky znamenaly hotové žně a byl vyprodán celý náklad novin. Jak je to možné? Zase dvě ženy, zase ve viktoriánských šatových dresech, zase na bruslích a v parném létě? Najednou je viděl každý návštěvník parku.

Až se v roce 1925 přihlásil Timesům velmi starý pán. „Já vím, o koho jde. Znal jsem je už jako staré ženy… Můj tatík je ale znal, když byly malé holčičky. Celou rodinu znal…“ kýval hlavou. Reportéři se rozhodli udělat se starým mužem rozhovor a vznikla tak hojně citovaná legenda, která vešla do folkloru celého města. Sestry Rosetta a Janet byly dcery velice přísného Holanďana, který si splnil svůj americký sen. Caspar (někdy se uvádí Johannes Caspar) Van Der Voort po svém příjezdu do USA ohromně zbohatl spekulací s pozemky. Nechal si vystavět ono krásné sídlo a vzal si Američanku Janet. Ta porodila nejprve svou jmenovkyni a o dva roky později následovala druhá holčička, Rosetta.

Jenže tatínek nebyl zcela psychicky zdráv. Začal trpět nějakými bludy a paranoiou. Měl velký majetek a domníval se, že po něm všichni jdou. Své dcery odmítal pouštět na krok. Nesměly ani do školy, nesměly mít kamarádky, byly bity, zavírány v domě. Nešťastné sestřičky prosily otce, aby směly alespoň chodit do nově vzniklého parku poblíž jejich domu. I to jim zakázal. Samy nesměly ani na krok, ale matka nakonec manžela přesvědčila, aby jim dopřál alespoň něco. Ušila oběma dcerám dresy -jeden fialový, jeden červený, koupila brusle, a za zimních nocí je vodila na zamrzlý Pond, kde je učila bruslit. Jediná zábava Janet a Rosettu úplně pohltila, na ledě strávily neuvěřitelný počet hodin, naučily se bravurně bruslit, ale co jim to bylo platné, když je otec tak hlídal.

Dospívajícím krásným dívkám navíc zemřela maminka, jediná opora, a bylo to ještě horší. Když někoho v parku potkaly, nesměly ani odpovědět na pozdrav. „Modlíme se, aby tatínek umřel,“ měla se zmínit Rosetta mezi mládeží na rybníku Pond, kde na ně dohlížela na břehu najatá ochranka. Kruté mládí se podepsalo i na psychice obou sester. Byly plaché, nemluvily, trávily čas jen jedna s druhou. Lidé je vídali jen v zimě a jen na rybníku, jak bok po boku bruslí. Když otec zemřel, bylo na všechno pozdě. Sestry už byly obstarožní neprovdané staré panny, kterým nezbyly ani ty peníze - choromyslný tatínek vše rozdal nebo prohrál.

Rosetta i Janet dožívaly v sídle rodiny Van Der Voortových až do roku 1880, kdy v rozmezí dvou týdnu jedna po druhé zemřely. První byla Janet. Rosetta si nevěděla rady, takže nezavolala ani pohřební službu. S tělem mrtvé sestry žila v parném létě podle odhadů týden a půl. Nikdo je nepostrádal, nikdo je nehledal, všem to bylo jedno, takže až zápach upozornil sousedy, že se tam „asi“ něco děje. Když vyrazili dveře, Janet našli zastlanou v posteli a Rosettu mrtvou v kuchyni na zemi. Konec rodiny Van Der Voortových sice lidmi otřásl, ale nikdo je neznal, takže nad tím brzy mávli rukou, dědic prodal dům… A pokračování příběhu už známe - sestry se zjevují a bruslí.

Postupem let se přesunuly na slavné Wollmanovo kluziště v Central Parku, kde je vidělo bezpočet lidí. Jejich typické fialové a červené viktoriánské dresy jsou nepřehlédnutelné. „Můžete vidět dvojici přízračných dívek, které na ledě dělají osmičky, jejich brusle se podivně vznášejí těsně nad hladinou, ale nikdy se jí nedotknou. Mají na sobě fialové šaty z viktoriánské doby, které zdálky splývají v červenou barvu. Zdá se, že jsou neškodné, spokojí se s tím, že celou noc bruslí. Mají však tendenci pronásledovat přehnaně ochranitelské rodiče, kteří omezují svobodu svých dcer,“ uvádí se dokonce v oficiálním průvodci Central Parkem.

Na fóru Quora, kam lidé píší svá setkání s nadpřirozenem, je vidění Rosetty a Janet na jednom z čelných míst pomyslného žebříčku přízraků, které byly spatřeny v New Yorku. Dennis William Huack ve své knize Haunted Places popisuje svědectví několika lidí, kteří v parku sestry viděli. Patří mezi ně i docela slavné osobnosti, politici, policisté nebo celebrity. Tom Hanks, který pravidelně v Central Parku běhá, se při otázce na sestry Van Der Voort pousmál a řekl: „Červená a fialová? Ale jistě…“ pokrčil rameny mnohoznačně. „Hned věděl barvy jejich oblečení. Jak jinak by to mohl vědět, kdyby je neviděl?“ konstatuje Huack.

Inu, jak asi. Legenda o strašidelných sestrách se stala natolik rozšířenou, že ji zná každý obyvatel New Yorku. A někdy je spíš přání otcem myšlenky. Nicméně duchové na bruslích - to je něco tak netypického, že by na tom všem mohlo být i zrnko pravdy. „Už jsi viděl ducha bruslit?“ ptá se rozesmátě na fóru o paranormálních jevech uživatel s přezdívkou Nome. Odpovídá mu plejáda rozhořčených Newyorčanů, kteří na „své“ červenofialové sestry nedají dopustit: „Ano! Viděl!“

Nutno podotknout, že svérázné sestry Van Der Voort jsou snad jediná strašidla, která ze záhrobí urputně provozují nějaký sport. Je to docela osvěžující změna oproti typickému strašení, houkání, zjevování, lekání a chroptění jiných přízraků!

World mythology post 539: the Van der Voort sisters [American urban legend; ghost story]! - storytime post - Imgur, Van der Voort sisters | Ephemeral New York, Central Park Ghosts: The Van der Voort Sisters – Divabetic, The Skating Central Park Ghosts - In the late… | Things That Go Bump, de bene esse: JANET AND ROSETTA VAN DER VOORT, Central Park South, the View That Sneaked Up on the City - The New York Times, The Pond | Central Park Conservancy, Quora - A place to share knowledge and better understand the world