Utrpení malé Mary Ellen změnilo zákon. Dívenku téměř utýrali krutí pěstouni, byla zachráněna

New York, sychravé zimní ráno roku 1873. Otřískaným patrovým domem na West 41st Street se opět rozezní srdceryvný dětský křik. Drásavý zvuk vyláká z bytů sousedy, kteří znepokojeně naslouchají. „To snad není možné, už zase? Já jsem jí nedávno potkala, byla nahá a bosá… Chodila venku. Dala jsem jí deku, ale to už ji popadla Mary a odnesla ji do bytu. Prý zase utekla…“ vrtěla hlavou paní Smith. „Všimli jste si těch modřin? Vždyť vypadá jako…“ hlesla mladá irská pradlena, která si tiskla k prsům nemluvně.

„Musíme to nahlásit!“ rozzuřil se starý pan Louis, který už v životě viděl ledacos. Ale něco tak strašného ještě ne. Zbídačená maličká holčička, kterou lidé z domu slýchávali, ale viděli ji jen jednou dvakrát za celých šest let, zcela evidentně trpěla neuvěřitelným týráním. „Přitom Francis a Mary, takový hodný a spořádaný pár, já bych se do toho nepletla. Co je nám do toho,“ zněl ale nejčastější hlas všech sousedů. Není divu. V té době bylo všechno všem jedno a každý si raději hleděl svého, aby se nedostal do problémů. Přesto se pár hodných lidí našlo.

Informace o zubožené, ztýrané a polomrtvé bílé americké holčičce se dostala k misionářce Ettě Angel Wheeler , která vešla do dějin jako „zachránkyně Bílého andílka“, jak se Mary Ellen později přezdívalo. Protože její oběť byla svým způsobem velice smysluplná a přinesla naději mnoha dalším týraným dětem. Že nebudou mít hlad. Že je nebudou pálit železem, bičovat a kopat do břicha. Že nebudou muset spát ve skříni a pojídat vlastní zvratky. Že nebudou v deseti letech zakrnělé a zanedbané tak, že jejich věk bude odhadován na pět šest let - a to i mentálně.

Obrovský podíl na vyrvání Mary Ellen ze pařátů šílených sadistických tyranů měl také zakladatel a správce ligy na ochranu zvířat Henry Bergh. Příběh Mary Ellen Wilson.

Mary Ellen se narodila v roce 1864. Matka Frances byla Angličanka a otec Thomas Ir. Amerikou zmítala občanská válka, Thomas byl povolán do Irské brigády 69. newyorského pluku a padl na bojišti, když malé dceři nebyly ještě ani dva roky. Chudá vdova Frances nemohla dítě uživit, sama neměla co jíst. Vzala si tři různé práce, prala, vařila a ještě po nocích uklízela, ale padala vyčerpáním. Mary Ellen byla neustále sama doma, špinavá, hladová, až Frances najala chůvu jménem Martha Score.

Tyto ženy se staraly o vždy o několik svěřených dětí, pokud matka či rodiče platili, tak dobře. Ale jak platit přestali, přestala pečovat i chůva. Tak se stalo i v případě Frances Wilson, která mohla před neoblomnou Marthou klečet na kolenou, ale nebylo to nic platné. „Neplatíš, nebudu se starat,“ odevzdala paní Score sotva tříletou dívenku sociální službě. Matka Frances už se starat nemohla, nově založený systém pěstounské péče byl pro tyto chudé ženy jediným východiskem z bídy. „Alespoň tam bude mít teplo a jídlo,“ rozhodla zlomená Frances na úřadě o dalším osudu své maličké dcerky.

O Mary Ellen se přihlásil manželský pár - Thomas a Mary McCormackovi. Vše bylo ještě složitější, Thomas totiž tvrdil, že právě on je otcem Mary Ellen. Nic z toho se nepodařilo prokázat. Dva vykukové jednoduše ucítili šanci, protože charita spolu se založením systému pěstounské péče také inzerovala na tu dobu velice štědré odměny těm, kteří se nějakého nebožátka ujmou a dají mu domov a výchovu. Když Thomas McCormack zjistil, že mu tvrzení o otcovství Mary Ellen paradoxně uškodí, protože tím by sice získal dívku, ale ne peníze, začal tvrdit pravý opak.

Stejně to nikoho nezajímalo, všichni byli rádi, že se jedno dítě podaří udat. Mary navíc dojatě plakala: „Nám tři drobečkové umřeli, my se o ni postaráme…“ A bylo to. Thomas McCormack podepsal dohodu o převzetí Mary Ellen z péče Oddělení charity a holčička putovala do nového „domova“, kde získala nové příjmení McCormack. Sotva se tak stalo, Thomas byl zavražděn v baru, kde se připletl do opilecké rvačky. Vdova Mary se téměř okamžitě (ani ne týden) po smrti manžela provdala za Francise Connollyho a vypuklo peklo.

Mary a Francis Connollyovi se neštítili vůbec ničeho. Sotva se za maličkou holčičkou zavřely dveře jejich bytu, nastalo dlouhých šest let naprosto bezprecedentního týrání svěřené Mary Ellen Wilson, která absolutně za nic nemohla. Když vypovídala u soudu a najevo vycházely okolnosti jejího života u pěstounů, i otrlí muži zákona měli oči plné slz. Mary Ellen byla během šesti let venku jen třikrát. Poprvé ji vyhnali nahou na mráz, podruhé ji vyhnali bosou na mráz a potřetí - když ji ošetřovatelé z blízké nemocnice nesli do sanitní drožky před domem.

Neměla postel - spala buď na zemi na kusu koberce, nebo V NĚM - pěstounka ji jednoduše kvůli nějaké malichernosti do koberce zabalila a pevně ho utáhla řemenem, takže se děvče dlouhé hodiny dusilo ve vlastních zvratcích a výkalech. Ty také musela pojídat, detaily raději vynechme. Nevěděla co je chléb, neznala maso, mléko. Dostávala jen vodu, často ještě škodolibě „ochucenou“ solí. Francis se ukázal být stejným tyranem jako Mary - s oblibou nechal pro ohlodanou kost malou holčičku panáčkovat jako pejska, prosit, předvádět „vtipné“ postoje, kterým se pak smál, až se za břicho popadal, zatímco dítě pojídalo nějaké slupky od brambor.

Když měla Mary Connolly špatnou náladu (což bylo pořád), přišlo na řadu bičování. Řetězem, opaskem, pravým bičem; pálila dětské tělíčko rozžhaveným železem, hodila ji hlavou napřed do žhavých uhlíků. Když Mary Ellen měla ve vlasech vši (které přinesl otec z práce), zbila ji do bezvědomí a ostříhala doslova a do písmene na kost. Pak už nechtěla „ten malej vřed“ ani vidět, takže Mary Ellen trávila celé dny i noci zavřená ve skříni. Nejdříve křičela a prosila, ale bylo to ještě horší - dostala bití, takže se brzy naučila mlčet.

Fyzicky přestala růst, nedostatek stravy, vitamínů i denního světla si vyžádal své - byla maličká a zaostalá. Měla jen jeden pár bot, ale protože byla bita přes chodidla, nemohla se ani obout. Nevěděla, kolik je jí let, jak se jmenuje. Když se koukla z okna, následoval týden ve tmě ve skříni. Mary Ellen sice mluvila, ale uměla jen nadávky, smysluplné věty začala říkat až po své záchraně, kdy se celkově podivuhodně zotavila a byla schopna i vypovídat. Sousedé totiž nelenili a informovali výše zmíněnou Ettu Wheeler. A ta jednoho dne u Connollyových zaklepala.

Etta se doslechla, že v činžáku na 41. ulici živoří dítě. Pracovala pro charitu, byla věřící a starala se o odložené děti v klášteře. Někdo ze sousedů ji znal, potají informoval (protože se všichni báli Connollyho, který nešel pro ránu daleko) a Etta vymyslela plán: předstírala, že hledá pomocnici pro nemocnou paní, která se měla přistěhovat do patra ke Connollyovým. Po boku měla svého přítele, zakladatele Americké společnosti pro prevenci krutosti na zvířatech Henryho Bergha, který vystupoval jako syn oné fiktivní nemocné.

„Vyděláte na tom, ta paní nic nepotřebuje, jen donést jídlo, je bohatá, potřebuje jen malou výpomoc…“ zkoušela Etta volat přes zavřené dveře. A trefila se. Jediné, na co Mary Connolly slyšela, byly peníze. Dveře se otevřely. Etta vnikla dovnitř. Když spatřila Mary Ellen, omdlela. Není divu. Ztýraná dívka, která vypadala na pět let, lezla po čtyřech polonahá mezi výkaly, na tváři měla obrovskou rozšklebenou jizvu, nohy a ruce poseté modřinami tak, že „nebylo vidět bílého místa mezi modrou kůží a řeznými ranami“, jak překotně Etta vyprávěla na sociálním úřadě.

Protože oni si malou Mary Ellen neodvezli, jak by se předpokládalo, kdepak. Dítě patřilo pěstounům a nikdo neměl právo ho odebrat. Když Etta odešla, Mary a Francis začali tušit, že bude zle. Sbalili se a rychle „foukli“ k nějakým Francisovým kumpánům, kde Mary Ellen zavřeli do sklepa. To už ale tloukl na úřadě do stolu Henry Bergh a žádal, aby „někdo něco“ udělal. „I ta zvířata mají více práv než to malé dítě!“ Sousedé se sami dostavili na policejní stanici, kde sepsali petici za odebrání Mary Ellen od pěstounů.

Soudce tedy na naléhání mnoha znepokojených lidí udělal v té době naprosto bezprecedentní krok a vydal mimořádný výnos, kterým nařídil odebrání svěřeného dítěte z rodiny. Ledy se hnuly. Mary Ellen byla 21. listopadu 1873 policisty a záchranáři vytažena ze sklepa a převezena na základní ošetření do nemocnice. Přítomný reportér Jacob Riis zaznamenal srdceryvnou scénu pro noviny: „Viděl jsem, jak vynášeli dítě. Zabalené v dece - při pohledu na dítě lidé hlasitě plakali a já jsem slyšel šeptem vyprávěný příběh o malé Mary Ellen. Pohnul duší města, které zapomnělo. Podívala se na mě. Věděl jsem, že jsem tam, kde se začíná psát první kapitola s názvem Dětská práva.“

Jacob Riis měl pravdu. Prorocká slova o nové kapitole dětských práv se naplnila. Soud začal 9. dubna 1874, tři měsíce po odebrání Mary Ellen z „péče“ svých tyranů, kteří malou holčičku málem zabili. V nemocnici se sebrala, spravila, najedla se, byla venku, kde užasle mžourala do slunce přes silné tmavé brýle. Poprvé si sedla na trávu nebo si pohladila psa. Etta ji všude doprovázela, a jak na dívku neustále mluvila, Mary Ellen se nevídaně rozpovídala. Najevo vycházely otřesné věci, které Etta zapisovala. Tento zápisník byl později použit u soudu s Connollyovými, kteří velmi tvrdě odmítali veškerá obvinění.

„Co to čtete, to vám tak bude někdo věřit!“ smál se Francis, když Etta předčítala body týrání: „Pálení, bičování, kopání, dušení, odpírání jídla, vody, posměch, tělesné bití do všech partií těla, nucení pojídání zvratků a výkalů, vykonávaní těžkých prací, zlomenina nohy a ruky, nesčetné rány, škrábance a kousance, hmyz…“ Jenže pak všichni ztichli. I nabubřelí Connollyovi. Prostředkem soudní síně přicházela desetiletá Mary Ellen se zdviženou hlavou, zjizvenou tváří a opatrnou chůzí - nebyla ještě zvyklá na boty. Párkrát klopýtla, ale přesto došla před soudce. A vypovídala. Její výpověď se zachovala celá:

Můj otec i matka jsou oba mrtví. Nevím, kolik je mi let. Nevzpomínám si na dobu, kdy jsem nežila s Connollyovými. Máma má ve zvyku bičovat a bít mě téměř každý den. Bičovala mě zkrouceným bičem – surovou kůží. Bič vždy zanechal na mém těle černou a modrou stopu. Nyní mám na hlavě černé a modré skvrny, které mi udělala maminka, a také řeznou ránu na levé straně čela a tváře, kterou mi udělaly nůžky. Udeřila mě nůžkami a pořezala mě. Nevzpomínám si, že bych kdy byla někým políbena - nikdy mě maminka nepolíbila.

Nikdy mě nikdo nevzal na klín a nemazlil se se mnou. Nikdy jsem se neodvážila s nikým mluvit, protože kdybych to udělala, byla bych zbičována. Nevím, za co mě bičovali - maminka mi nikdy nic neřekla, když mě bičovala. Nechci se vrátit k mámě, protože mě tak bije. Nevzpomínám si, že bych kdy v životě byla na ulici. Jen v noci. A třikrát venku bez botiček. Byla mi zima. Maminka mě kousala, pálila a to bolelo nejvíc. Řetěz mi dávala, když měla špatnou náladu. Tatínek řekl, že ze mě bude opravdová krasavice a to maminku rozzlobilo. Pak mě zbila, až jsem se poblinkala a musela to po sobě sníst.(…)"

Porota rokovala pouhých 20 minut, než shledala Mary vinnou a poslala ji na jeden rok do vězení. Může nám to připadat málo, ale v té době byl rozsudek naprosto přelomový. Dětem se poprvé v historii USA dostalo určitých práv v tom, že hrozilo potrestání jejich tyranů. Otec Francis vyvázl bez trestu. Byl to přece dle slov poroty „muž“.

Po odsouzení Mary Connolly byla Mary Ellen nejprve umístěna do domova pro mladistvé, než ji Etta Wheeler a její příbuzní úspěšně získali do péče. Etta dívenku pozorovala a vše si zapisovala: zápisky jsou velice zajímavou sondou do „nového“ života týrané holčičky: „Dítě bylo tak dlouho uzavřeno mezi čtyřmi stěnami a nyní v novém světě. Lesy, pole, louky, voda, zeleň - to všechno jí bylo cizí, neznala to. Musela se naučit být dítětem, zkoumat. Hmyz ji doháněl k hrůze, pak si zvykla. Neuměla chodit po zemi, protože vždy chodila jen po podlaze, rovném povrchu. Souhra očí a těla Mary Ellen zprvu nešla, když měla přeskočit kopeček či nerovnost v terénu, klopýtla, upadla.“

„Učila se hrát, dýchat, milovat. Nezapomenu, jak mě prvně obejmula. Ostýchavě, choulila se, čekala ránu. Ach má drahá. Přece jen si něco pamatuješ ze své pravé maminky, po které se slehla zem. Hledala jsem ji, hledala, ale mrtvá bude, ztratila se. Tvůj otec ji musel naučit irské písně, nebo ti je dokonce v kolébce zpíval, protože ožíváš, když zaslechneš Irskou pradlenu nebo ti zanotuji Zelené louky…“ píše Etta procítěně. Mary Ellen opustila činžáky v New Yorku a přestěhovala se na předměstí Rochesteru.

V dospělosti Mary Ellen Wilson přísahala, že svým dětem poskytne dětství, které nikdy neměla. Ve svých 24 letech se provdala za Lewise Schutta, vdovce se třemi dětmi. Lewis byl milující muž, který vděčně přijal plachou a ostýchavou Mary Ellen jako náhradní matku svým potomkům. Mary Ellen se dočkala dvou vlastních dcer - Etty a Florence. A jelikož si řekla, že musí někoho také zachránit, tak s manželem adoptovali sirotka, malou holčičku Eunice. Florence na maminku vzpomínala jako na „vážnou, ale láskyplnou ženu“. Mary Ellen Wilson se dožila 92 let a zemřela 30. října 1956.

Tragický příběh Mary Ellen Wilson pomohl změnit životy bezpočtu dětí. Případ inspiroval Henryho Bergha k založení Newyorské společnosti pro prevenci krutosti na dětech (SPCC) v prosinci 1874. Během následujícího roku SPCC vyšetřovalo více než 300 případů zneužívání dětí. V roce 1876 byla také založena Newyorská společnost pro prevenci krutosti na dětech, první organizace svého druhu.

Mary Ellen Wilson: The First Recorded Child Abuse Case In The U.S., Mary Ellen Wilsonová – Wikipedie, časopis Epocha, The story of Mary Ellen, dokument Mary Ellen Wilson, Microsoft Word - John Crawford - THE CHILD WHOSE ABUSE TOUCHED THE CONSCIENCE OF AMERICA.docx, Lifee.cz – lifestylový magazín pro každou ženu, Etta Angell Wheeler - Wikipedia, Mary Ellen Wilson Schutt (1864-1956) - Find a Grave Memorial