Utekl z konve na mléko i svěrací kazajky, zabila ho rána pěstí do břicha. Slavný mág Harry Houdini

21. září 1912. Hlediště obřího Circusu Busch v Berlíně je našlapané k prasknutí. Diváci křičí a vyvolávají jméno iluzionisty světového formátu, rodáka z Maďarska, který z Ameriky přijel na velké evropské turné. Už jsou netrpěliví a arénou se nese: „Houdini! Houdini!“ Konečně se dočkají. Když zhasnou světla, varieté se ponoří do tmy. Za svitu pochodní do manéže vkráčí navenek nenápadný podsaditý muž.

„Houdini schválně neříkal svou výšku, odhaduje se 164-166 cm. Měl křivé nohy, mohutný hrudník a tenké šlachovité ruce; velkou hlavu s ostrým profilem, tmavé oči. Chtěl mít image velkého a silného chlapa, pěstoval si kadeřavé černé vlasy, oči si podmalovával kouřovými stíny.“ popisuje mistra úniků National Geographic.

A shrnuje i jeho posedlost tělem: „Posiloval, byl mrštný a ohebný, měl kočičí pohyby - to se ostatně u kouzelníka předpokládá! Houdini ale nechtěl být zařazen do klasického klišé: Žid rovná se maličký, hubený a jaksi nedomrlý človíček. Proto se stavěl větším. Nosil boty s vycpávkami, chodil vždy narovnaný jako svíčka. Vzbuzoval ohromný respekt. Nejen svým uměním, ale i autoritou, postavou, vztyčenou hlavou, přísným vystupováním; choval se tajemně, byl podivuhodný a nepřehlédnutelný!“

To se mu splnilo i v Berlíně. Tehdy osmatřicetiletého charismatického muže nepřehlédl nikdo. Zvláště, když se za ním odhrnul těžký závěs, a diváci spatřili, co si Houdini nachystal: číslo, které vešlo do dějin jako Čínská vodní mučírna (on sám triku říkal Vzhůru nohama) vypadalo vskutku bizarně. Až strašidelně!

Harry Houdini užaslému obecenstvu vysvětlil, co udělá - nechá se hlavou dolů spustit do obří nádrže naplněné vodou - a musí se dostat ven! Houdini se vysvlékl (s oblibou se všude ukazoval téměř nahý a chlubil se tělem), zavěsili jej za nohy uzamčené v kládách hlavou dolů. Pak byl Houdini ponořen do zčásti mahagonové prosklené „krabice“ plné vody.

Berlíňané nemohli ani mluvit. Zděšeně lapali po dechu: „On se přece utopí! Podívejte, jak tam zápasí! Utopí se!“ křičeli jeden přes druhého. Řev diváků se stal hotovým koloritem Houdiniho představení: ono to nebylo nic příjemného, když se přímo před vašima očima pere o život člověk! Houdini v Berlíně nepoužil zástěnu, takže lidé mohli vidět, jak sebou trhá, zmítá se ve vodě, což bylo ale čistě pro efekt.

Vše měl precizně připravené. Houdini uměl zadržet dech na velice dlouhou dobu a některá tajemství jeho proslavených únikových čísel se prostě a jednoduše nikdy nedozvíme.

Záhy stál promočený a rozesmátý VEDLE Čínské mučírny! Jen pro zajímavost - tento artefakt si v roce 2004 koupil sám David Copperfield a je součástí jeho soukromého muzea! Nikdo to nemohl pobrat: JAK SE KRUCINÁL TEN CHLAP MOHL DOSTAT VEN? Klíčová otázka, na které si Harry Houdini založil kariéru, pověst i svou charakteristiku.

Jaký byl příběh života, soukromí a smrti světoznámého escapologa (mistra úniků) Harryho Houdiniho?

Harry Houdini se narodil jako Ehrich (Erik) Weisz 24. března 1874 v tehdejším Maďarském království. Židovská rodina byla v Budapešti velice známá, otec Mayer Sámuel Weisz byl totiž rabínem. Jeho manželka Cecília Steiner pocházela z Německa a zažila jako Židovka velké pogromy. Ty ostatně byly i v Budapešti na denním pořádku. Rabín přivítal malého Ehricha jako čtvrtého ze sedmi dětí silně věřící rodiny, i když rabín měl na svém „triku“ malinký průšvih v podobě nemanželského synka Hermana.

Ale Cecília chlapce přijala za svého a o jeho původu se „s pomocí Boha“ nikdy nepídila! Sourozenci se jmenovali Nathan, Gottfried, Theodore, Leopold a Carrie Gladys - holčička byla po nehodě z dětství slepá a všichni bratři ji nesmírně milovali a pomáhali jí. Budapešť nebyla pro Židy bezpečná. Mayer Sámuel usoudil, že by bylo nejlepší odjet pryč. Co nejdále. V naprosté tichosti zakoupil dětem, těhotné Cécilii a sobě lodní lístky. Rodina se nalodila na palubu SS Frisia.

Do USA Weiszovi dorazili 3. července 1878. Čtyřletý Ehrich se do Ameriky okamžitě zamiloval. Vše bylo tak obrovské! Těch lidí! Nikdo je nebil a nebáli se na ulicích! Rodina si ihned po připlutí změnila úředně jméno: z Weiszových se stali Weissovi, z Ehricha byl Erik… Usadili se ve státě Wisconsin, kde ve městečku Appleton působila velká evropská židovská komunita. Mayer Sámuel se stal rabínem Sionské reformní židovské kongregace. Jenže…

„Víte, rabbi, takhle jsme si to nepředstavovali. Vy jste moc konzervativní. My jsme svobodomyslní, vy nám věřící strašíte! A navíc ta maďarština, to nelze! Vždyť vám nikdo nerozumí. Anglicky umíte jen pár vět, Židé si stěžují… Musíme vás nahradit!“ Rabín Weiss se najednou ocitl bez místa, bez peněz a bez iluzí. „Tohle jsem nečekal,“ plakal zoufale vousatý muž. „Tak pojedeme do New Yorku. Tam prý je zlatý důl. Já ti pomohu, vyděláme peníze, pak maminka přijede s ostatními za námi!“ řekl mu kurážně Erik. A rabín to skutečně udělal!

Z Wisconsinu židovskou rodinu vyhodili. Weissovi se usídlili v Milwaukee, kde ale opravdu neměli co jíst. „Na co je být Židem, když se k nám naši soukmenovci obrací zády?“ ptal se Erik znechuceně. Není se co divit, že Houdini jako dospělý člověk neustále židovství jako takové odmítal. Stejně tak rodné Maďarsko. Vůbec o něm nechtěl ani slyšet, na otázky o víře často reagoval sprostou kletbou! Mělo to kořeny v dětství, kdy rodinná situace vygradovala do naprosto tristní chudoby.

Otec sebral syna a odjeli spolu sami dva do New Yorku. „Až vydělám peníze, ihned pro vás pošlu,“ sliboval Mayer Sámuel plačící Cécilii. Ubytoval se s Erikem v penzionu na Východní 79. ulici, odkud denně vycházel hledat trvalý byt a trvalou práci. A Erik nelenil. Už jako sedmiletý tvrdě pracoval. Čistil boty, dělal poslíčka, zametal u koní, sbíral z ulic koňské šišky, nosil uhlí a dřevo bohatším domácnostem. Byl hubený, udřený, ale nesmírně šikovný.

Rád si hrál s rukama, všechno otvíral. Když mu táta přinesl čokoládu, zamkl ji jako nejvzácnější pochoutku do skříně opatřené bytelným zámkem. Houdini jej prostě otevřel. Ani nevěděl jak! Do všeho se vrtal, vše ho zajímalo, miloval starožitné hračky, spravoval u židovských klenotníků hodiny! „Má šikovné prsty, z toho něco bude!“ říkali jeho otci. Od pouličního umělce se Erik naučil salta, přemety a hvězdy. Jedno si sedalo ke druhému, až debutoval jako Létající maďarský princ Ehrich v newyorském kabaretu! Bylo mu devět let a předváděl neskutečné věci.

Když zrovna nelétal na hrazdě a nenosil tátovi tučná dýška, tak běhal. Po celém velkém městě. Sílil, svaly mu rostly, miloval škvíry, tunely, kanály. Všude vlezl - čím menší trubka, tím větší výzva! To už se přistěhovala i rodina a matka lomila rukama: „Co z tebe bude, dítě?“ koupala umouněného Erika, který vylezl na most a za hecování kamarádů slanil do řeky. Nebo se vtěsnal do maličkatého koše na prádlo. Uměl si vykloubit obě ruce a vzápětí je zase „nahodit“ do ramenních kloubů!

Erik se zdokonaloval v karetních tricích a nastoupil do cirkusu. Jinou kariéru ani nechtěl. „Chci být kouzelník!“ tvrdil všem. Jenže mu to nešlo. „Tobě ty karty padají z ruky. Musíš zkusit něco jinýho!“ říkal mu direktor, když se trik nepovedl a všichni okolo se mohli smíchy potrhat. Erik se zatvrdil. Přečetl si knihu francouzského iluzionisty jménem Jean Eugène Robert-Houdin. Tento zakladatel moderní zábavné magie jej naprosto uchvátil. Na jeho počest si změnil jméno: už nebyl Erik Weiss, ale Harry Houdini.

Jean Houdin se stal vzorem budoucích Houdiniho čísel. Francouz propagoval sofistikovanost, ne kabaret a různá přehnaná kouzla. Jeho stylem byl minimalismus, moderna, tajemno, rekvizity, chlad, elegance, pronikavé oči… Tuto sexy magii dovedl k dokonalosti David Copperfield - i když tomu bohatě stačilo podívat se dámě do očí a mohl si s ní dělat co chtěl. I bez kouzlení, řečeno ironicky! Jenže Harry Houdini na to „prostě neměl ten ksicht“, jak se přeneseně shodovali jeho současníci. Byl zkrátka moc zemitý, moc rázný, moc… obyčejný.

A svárlivý. Houdini se rád hádal. Vybudoval si impérium a aureolu své magie od nuly, sám, bez pomoci. A hrdě si to vše bránil. Pokud jej někdo nařkl z podvodu (což se dělo velice často), strašlivě se hádal, byl naštvaný, soudil se - jednou dal k soudu dokonce i policistu! Hněval se, když obecenstvo dostatečně „neáchalo“ - to ho nutilo dělat stále riskantnější kousky, často na hraně života a smrti. Jeho proslavené úniky byly ale ještě hudbou budoucnosti. Coby Harry Houdini debutoval v roce 1891.

Jenže bez valného úspěchu. Když se snažil působit tajemně a nechávat mizet předměty, bylo to spíše směšné. I jeho řeč byla divná. Houdini měl hluboký hrdelní a krásný hlas, jenže pořád mluvil se silným evropským přízvukem. Impresário ho raději nahnal do manéže, kde žertovně zápasil. Houdini dokonce běhal v cirkuse jako „divý muž z Evropy, dámy a pánové!“, byl skoro nahý, vydával skřeky a děsil přítomné dámy. Pak si sám řekl: „Tak tohle ani náhodou!“

Ostatní kouzelníci nicméně Houdiniho chválili. Co na tom, že neměl vysokou postavu, hbité prsty a sexy šarm. „Něco v něm bylo. Nebyl nijak zvlášť vyjímečný, postrádal půvab a jemnost, nemohl nikdy dosáhnout dokonalosti, která v tomto řemesle být musí. Iluzionista zkrátka musí vypadat jako iluzionista. Houdini vypadal jako sedlák.“ usmíval se jeho první učitel, slavný kouzelník Joseph Francis Rinn.

Harry se jako obvykle urazil a vzpomněl si na své umění „nacpat“ se kamkoliv a dostat se odkudkoliv. Začal experimentovat s úniky. A to bylo to pravé! Po neslavném vystupování se svým bratrem Theodorem (říkalo se mu Dash) jako The Brothers Houdini nastal v jeho životě zlom. Dash většinu triků kazil, Harry už měl nacvičené úniky z pout a Dash se jen motal okolo jako slon v porcelánu. „Takhle to nejde. Musíme mít nějakou asistentku. Ty mi to kazíš!“ okřikoval bratra.

Dash zavětřil: již dlouho se mu líbila krásná Wilhelmina Beatrice Rahner, které se říkalo Bess. Dívka asistovala slavným kouzelníkům, nechávala se přeříznout (pilou), proskakovala ohněm, zavírali ji do kufrů a bodali do ní meč, půlili… Bess se Dashovi velice líbila. Dvořil se jí. „Tak já zkusím někoho najít,“ řekl Theodor navztekanému bratrovi, „Je šikovná a moc se mi líbí. Rád bych si ji vzal.“ svěřil se. Dopadlo to samozřejmě úplně naopak.

Když Bess v roce 1894 spatřila Harryho a Harry ji, zrodila se láska. Velká, jako z románu. Od té chvíle ti dva bez sebe neudělali ani krok. Vzali se ještě týž rok a jejich manželství trvalo až do předčasné smrti slavného eskamotéra. V roce 1899 se Houdiniho kariéra konečně rozjela. A bylo to skutečně ohromující. Lidé nevěřili svým očím. Úniky z pout byly něčím nevídaným.

„Jak to ten člověk dělá?“ vrtěli hlavou na policejních stanicích v celých USA, do kterých Houdini jezdil a nechával se tam spoutat a zavřít do cely - aby vzápětí stál vedle hlídajících policistů, kteří si jen zděšeně odplivli! Triky se rozrůstaly, Houdini byl čím dál odvážnější a dělal doslovné psí kusy. (Popis jeho nejznámějších úniků a majstrštyků najdete na konci textu).

Se vzrůstající popularitou přišlo náhlé zbohatnutí. Houdini zakoupil mnoho domů a lukrativních pozemků, snad v každém americkém státě měl nějakou nemovitost, kde s Bess pobývali při jeho turné. Jen jim chybělo jedno - dítě. Bess nikdy nepočala. Čí to byla chyba, to se samozřejmě nedozvíme, ale pro Harryho to bylo tak bolavé místo, že rtuťovitý a vzteklý muž každou otázku na případné mateřství sprostě odpálkoval - div se nepral! Čest své ženy ostatně hájil vždy a všude, byl tím pověstný.

Pověstné se staly i jeho úniky a agent zavětřil velkou příležitost. Houdini se stal tváří Vaudevillu (varietní umění na způsob divadelního představení) a to zaznamenávalo rozmach hlavně v Evropě. „Uděláme evropské turné. Vrátíš se domů, na chvíli, a ukážeš jim!“ říkal Harrymu manažer Martin Beck. „Domů? Moje doma je tady. V Americe. Jsem patriot. Maďarsko je prokleté, celá Evropa mi může vlízt na záda!“ řval na něj, ale nakonec kývl. Už ho všichni znali - stačilo počkat, až se vyvzteká!

Turné odstartovalo roku 1900 a trvalo až do roku 1920, kdy se střídavě vracel do Ameriky „si odpočinout“ nebo do Austrálie, kde pilotoval letadlo - Houdini miloval létání a stal se hotovým průkopníkem aviatiky! Projel celou Evropu - V Británii strávil několik let, následovalo Německo, Nizozemí, Francie, Rusko - tam málem přišel o život! V Moskvě se totiž nechal nahý zavřít do vězeňského transportního vozu bez jakéhokoliv klíče - a vůz se rozjel až na Sibiř. A málem tam dojel - než se mu podařilo dveře otevřít, byl napůl zmrzlý.

Na začátku dvacátého století byl Houdini tak slavný, že mu to „vlezlo do hlavy“. Byl nesnesitelný. Jistě, uměl, byl skvělý a jeho čísla byla dechberoucí. Ale každý mu šel raději z cesty. Všichni jej museli chválit, pokud ne, bylo zle. Dokonce si vydal svůj vlastní časopis, ve kterém byly články jen o něm. Historik magie John Steinmeyer poznamenal: „Houdini nemohl odolat a používal bulletin ke svým vlastním křížovým výpravám, útočil na své soupeře, chválil svůj vlastní vzhled a nenápadně přepisoval historii ve prospěch svého pohledu na magii.“

A hlavně nenáviděl spiritisty, duchy, seance a všechny tyto salónní triky jako třeba fotografie duchů, klepání stolkem, média… Tohle vše používali i tehdejší kouzelníci. „Pomáhá mi duch, nyní vidíte, jak pohnul skleničkou…“ vyvolával iluzionista, zatímco Houdini se kroutil v publiku jako had a často křičel: „Lháři! Takhle se to nedělá! To není pravda, je to podvod, žádný astrál neexistuje!“ No, asi není divu, že ho jeho kolegové moc nemuseli! A ani on je.

Do spiritistů tepal neskutečným způsobem. V přestrojení chodil na seance, měl tam záchvaty smíchu i vzteku; díky tomu, že byl profesionál, uměl odhalovat různé podvody a podvůdky. Dokonce nabídl peněžní odměnu každému médiu, které by mohlo úspěšně prokázat nadpřirozené schopnosti. Tučná finanční částka nebyla nikdy vyzvednuta! Když Harry Houdini někoho odhalil, s velkou slávou to rozmázl, takže po něm zůstávala spousta zničených existencí i lidí.

Jeho velký přítel sir Arthur Conan Doyle, který patřil k vyznavačům „druhé strany“, se s Houdinim tak strašně moc rozhádal, že mu do smrti nemohl přijít na jméno. „Určitě byl (Houdini) mocným spiritistickým médiem. Vše prováděl pomocí duchů. Měl paranormální schopnosti!“ hřímal Conan Doyle, který mu nikdy neodpustil, že odhalil pár podvodných jasnovidců a vyvolávačů, co jen tahali ze zoufalých lidí peníze.

Houdiniho kariéra byla na vrcholu zhruba od roku 1920. On sám se poněkud uklidnil. Byl nejlepších letech, hrál ve spoustě němých filmů, létal ve svém francouzském dvouplošníku Voisin, stal se prezidentem asociace kouzelníků, psal knihy - a hlavně vystupoval. Nahrál svůj hlas na voskový váleček, existuje i několik krátkých filmů s jeho únikovým číslem. Bess jej milovala jako nikdy dříve.

„Nerozdělili se ani na jednu noc. Milovali se. Ona vždy stála opodál. Když ho hodili do řeky svázaného v kleci, usmívala se. Věděla, že to vše dobře dopadne!“ uvádí National Geographic. Houdini nasazoval přívětivější tvář: už nebyl tak navztekaný. Jenže když mu všechno tolikrát prošlo a mnohdy se kvůli svým nebezpečným trikům díval smrti přímo do očí, usoudil, že se mu nemůže nic stát. Harry začal frajeřit, rád hecoval lidi k tomu, aby mu různě ubližovali a bouchali do něj.

„Mám břicho z oceli. Vůbec nic se nestane!“ tvrdil i mužům v hledišti. Tak si bouchli! Proč by ne! Když je k tomu sám vybízel? A kvůli jedné této ráně s největší pravděpodobností také zemřel. Svědků incidentu, který vedl ke kouzelníkově bolestivému skonu, existuje mnoho. Vše začalo v jeho šatně 22. října 1926. Houdini ležel na gauči, protože si před pár dny zlomil při vystoupení kotník, ale čísla prováděl i se zlomeninou. Rád se kasal, že se mu nikdy nic nestane a nic ho nebolí.

V šatně měl společnost studentů a ctitelů. K ležícímu mágovi přistoupil boxer Jocelyn Gordon Whitehead. „Věříš v Boha? Je pravda, že tě rány nebolí?“ zeptal se ho silák. Houdini mu dle přítomných blazeovaně odvětil: „Můj žaludek toho vydrží hodně. Jen si bouchni!“ Whitehead si tedy bouchl. Zasadil mu několik velice silných ran do oblasti pasu, břicha i podbřišku. Chtěl pokračovat, ale Harry zvedl ruku v odmítavém gestu.

„Nejsem na to připraven. Můžeme to zopakovat, až se budu moci postavit do obranné pózy a pevně zatnout svaly,“ řekl boxerovi Houdini, „Nečekal jsem, že budou tak prudké!“ obrátil se na boxerova agenta. Ten pokrčil rameny a všichni odešli pryč, protože se blížila druhá část Houdiniho vystoupení. A vůbec to nebylo dobré. Přemáhal se, ale očividně trpěl šílenými bolestmi.

Dokončil jen trik dostání se z pout na ruce, jako grande finale měl být únik z konve na mléko (viz seznam triků), ale Houdini nemohl. Chytal se za břicho a zvracel. Jenže si nepřipustil, že je něco špatně. Druhý den měl skoro čtyřicítky, přesto nešel k lékaři. Bess doktora zavolala k nim domů, ale Houdini ho vyhnal. Šel zase vystupovat. Pak se zhroutil a lékaři v nemocnici konstatovali, že má pravděpodobně zánět slepého střeva. Vše tomu nasvědčovalo: horečka, prudké bolesti břicha.

„Dejte se operovat. Okamžitě!“ Ale byl to přece „nesmrtelný“ Houdini, takže utekl i z nemocnice a opět šel na scénu. Tam jej museli křísit, v horečkách blouznil, diváci znepokojeně zírali, jak jejich hrdinu odnášejí na nosítkách do sanitního vozu, který ho převezl do nemocnice Grace Hospital v Detroitu. Břicho otevřeli, ale hned zavřeli: bylo plné krve. Mistr úniků, velký a slavný iluzionista, eskamotér, šoumen a kouzelník - umíral. Po týdnu strašných bolestí zašeptal bratrovi: „Už mě nebaví bojovat… Asi mě to dostane.“

31. října 1926, na svátek Všech svatých, Houdini zemřel. Bylo mu 52 let. Po jeho smrti nastala hádka: „Někteří se domnívají, že trpěl apendicitidou, bolesti ignoroval a rány do břicha mohly zapříčinit zhoršení stavu, který se stal fatálním. Další lékaři přisuzují ranám od boxera Whiteheada proděravění střeva, následný otok břicha, krevní výron. Závěrečný verdikt soudní a pojišťovací komise je, že Harry Houdini zemřel na komplikace peritonitidy (zánět pobřišnice), který s největší pravděpodobností vyvolaly ony rány,“ popisuje článek v National Geographic.

Houdiniho pohřeb se konal 4. listopadu 1926 v New Yorku za účasti více než 2 000 truchlících. Byl pohřben na hřbitově Machpelah v Glendale v Queensu. Zdrcená Bess ale měla přece jen malou naději. Těsně před smrtí se totiž i takový skeptik jako Houdini začal ptát: „Co když jsem se mýlil a něco na druhé straně je? Co když jsem je všechny očernil zbytečně?“ šeptal. Pak dostal nápad. Domluvil si se svou ženou šifru. „Jestli existuje posmrtný život a já tam někde budu, najdu tě. Pomocí té šifry budeš vědět, že jsem to já!“ kladl Bess na srdce umírající kouzelník.

Jejich osobní znamení znělo: Rosabelle, believe! - podle názvu oblíbené písně manželského páru. Bess pořádala na Halloween seance každý rok po dobu následujících deseti let. A nic. Žádná Rosabelle. Pak to někde prozradila, takže si šifra žila vlastním životem a lákala spousty podvodníků.

V roce 1936, po poslední neúspěšné seanci na střeše hotelu Knickerbocker, uhasila svíčku, která od Houdiniho smrti stále hořela vedle jeho fotografie. „Deset let by mě čekat nenechal A je to dlouhá doba, abych čekala na muže!“ řekla. A je to asi pravda.

Ale tradice pořádání seancí na výročí smrti Harryho Houdiniho pokračuje dodnes. Jestli někdy zazní Rosabelle, believe? Možná. Manželé měli ještě jednu, utajenější šifru - svou vlastní abecedu, kterou opravdu nikdo neznal - a nic. Bess zemřela 11. února 1943 ve věku 67 let. Dostala masivní infarkt při cestě vlakem přímo ve vagonu. Je pochována na hřbitově Nebeská brána v New Yorku.

Neleží po boku svého manžela, rozdělila je víra - je to až neskutečné, ale jako katolička NESMĚLA být uložena na židovský hřbitov. Židé se skřípěním zubů také povolili na Machpelach kouzelníkovu bustu, což se neslučovalo s bigotní vírou. Stejně ji někdo ukradl. Harry Houdini neměl mít klid ani po smrti - 22. března 2007 Houdiniho prasynovec (vnuk jeho bratra Thea) George Hardeen oznámil, že požádá soud o povolení k exhumaci kouzelníkova těla.

Prý existuje možnost, že byl zavražděn pomstychtivými spiritisty. Soudce vyzdvižení těla z hrobu nepovolil. Možná je to dobře. Možná by se totiž ukázalo, že tam Harry není, jak konstatuje uživatel fóra Quora: „Udělal svůj poslední únik? Jak epochální! Ze své vlastní rakve!“

V případě Harryho Houdiniho je možné opravdu všechno!

A jaké jsou jeho nejslavnější úniky?

Zpracováno podle: Harry Houdini, National Geographic (1), National Geographic (2), iDNES, Quora, Find a Grave ;další zdroje informací pomocí prokliků v textu