Italskou princeznu Mafaldu zavraždili v Buchenwaldu. Hnila zaživa na holé zemi, bomba jí utrhla ruku

Poslední zářijový den roku 1943. Brána koncentračního tábora Buchenwald, rozkládajícího se na kopci Ettersberg poblíž Výmaru v německé spolkové zemi Durynsko, se otevírá. Závora se zvedá a do pekla na zemi, ve kterém našlo smrt přes 55 000 lidí, vjíždí černé osobní auto. Když zastaví před kanceláří vedení tábora smrti, dva esesáci otevřou zadní dveře a s netypickou zdrženlivostí čekají, až ven vystoupí žena.

Je jí čtyřicet let, je oblečená v černém luxusním kabátě a vysokých lodičkách, polekaně se rozhlíží a rukou si nervózně upravuje složitý účes. K noblesní ženě, která v děsivých kulisách koncentráku působí velice nepatřičně, míří zatrpkle se tvářící muž v uniformě. Velitel Buchenwaldu SS-Oberführer Hermann Pister se zastaví, posměšným gestem naznačí hlubokou úklonu a ironicky zahlaholí: „Á, Frau von Weber! No vítáme vás!“ „Ale já nejsem žádná paní Weber,“ řekne nervózně žena.

„Tady budeš Frau von Weber! Vždycky budeš Frau von Weber, pamatuj si to! Mlč a poslouchej! Teď jsi tady. Zapomeň na to, kdo jsi a čím jsi byla! Tady jsi paní von Weber. Nebo paní A-be-ba!“ naráží Pister na posměšnou přezdívku, kterou jí dal Hitler. Pak pokyne esesmanům, aby přivolali dozorkyni. „Tak pojď,“ smýká ženou robustní ženština s bičem v ruce. Důstojná paní zalapá po dechu - je jí jasné, že tady její život nebude vůbec nic znamenat.

Je to totiž Její královská Výsost princezna Mafalda Marie Alžběta Anna Romana Savojská, princezna Itálie, princezna Hesenská a Rýnská, nyní bezvýznamná Frau von Weber, která je zde pro velezradu - zatčena byla z politických důvodů za postoj její rodiny vůči nacistickému Německu. A živá z Buchenwaldu nevyjde.

Tragický osud princezny Mafaldy.

Mafalda (varianta jména Matilda) Maria Elisabetta Anna Romana se narodila 19. listopadu 1902 v Římě. Byla druhým dítětem italského krále Viktora Emanuela III. a královny Heleny (Eleny) Černohorské. Měla čtyři sourozence: Yolandu, Umberta, Giovannu a Marii Francescu. Krásné a veselé holčičce se přezdívalo Muti, svou roztomilostí a milou povahou okouzlovala celý dvůr a nejblíže měla ke své mamince. Po Heleně zdědila lásku k umění a hudbě. Italská princezna z rodu Savojských byla učenlivá a poslušná, otec si mnul ruce:

„Ta je hodná a hezká. A jak jsi ji slušně vychovala!“ kýval na svou ženu, „Teď jen musíme najít odpovídajícího muže, který si ji zaslouží!“ Vyrůstající Mafalda byla čím dál krásnější. V roce 1925 se na zahradní slavnosti seznámila s princem Filipem (Philippem) Hesenským, lankrabětem Hesensko-Kasselským, vnukem německého císaře Fridricha III. „Ten se mi líbí, tatínku,“ oslovila krále. Viktor Emanuel sice rád hlásal, že dcery provdá podle jejich vlastní vůle, ale nyní se zarazil.

„Jsi katolička, Mafaldo! Celá naše rodina už staletí ctí tradici víry! A on je luterán!“ zarazil se italský král. A navíc mezi rody panovalo jisté nepřátelství. Mafalda si postavila hlavu, Viktor Emanuel nakonec svolení k sňatku udělil a 23. září 1925 se na hradě Racconigi konala velká svatba. Princ Filip byl členem nacistické strany a Mafalda přijala německé občanství. Manželství bylo šťastné, pár měl čtyři děti – tři syny a jednu dceru. Žili převážně v Německu, přičemž si Mafalda udržovala silné vazby na rodinu v Itálii.

„Byla bouřlivá doba, v Itálii byl na vzestupu fašismus a Mafalda s ním prý sympatizovala. Stejně jako miliony dalších. Za narození jejích dětí dostala od Hitlera Záslužný kříž. A i když nacistická strana neuznávala šlechtické tituly, Filip dostal hodnost v SS! Manželé byli také častými hosty u Göringa; Mafalda chodila na večeře pořádané Hitlerem. Zatím to vypadá jako ukázková kolaborace. Jenže pak se vše změnilo. Doslova vše z minuty na minutu,“ uvádí ve své studii o Mafaldině pobytu v Buchenwaldu web Histouring.com.

Král Viktor Emanuel III. byl vnímán jako nerozhodný a slabý panovník. V krizových momentech se příliš neosvědčil, za vlády Mussoliniho dělal „mrtvého brouka“ a nechal Duceho, aby se v Itálii neomezeně roztahoval. To už s královskou rodinou nevycházel ani Hitler - změnil na ně názor. Ze spojenců se stali zrádci. Mafaldu dokonce považoval za nejčernější mrchu v italském královském domě, jak se nechal slyšet - obviňoval ji z toho, že podkopává válečné úsilí Německa.

Goebbels si také nebral servítky a princeznu nazval největší děvkou v Itálii. Nacisté ji považovali za potenciální hrozbu a také ji obviňovali z tajných kontaktů s protifašistickým odbojem. A pak se vojenská situace v Itálii začala hroutit. Král jako kdyby se najednou vzpamatoval - 25. července 1943 nechal Duceho zatknout a začal vyjednávat se spojenci o příměří. To byla pro Hitlera rána - zuřil, vztekal se, řval, že ještě nikdy nebyl tak zrazen! Němci ztratili v Itálii klíčového spojence.

Král přesunul hlavní město na jih, bylo podepsáno příměří a Mafaldin manžel Filip se otevřeně postavil proti Hitlerovi a jeho režimu. Vůdce se rozhodl, že se pomstí - následovala okupace severní a střední Itálie a odveta proti členům královské rodiny i vysoké šlechtě. Hitler prý dokonce osobně vydal rozkaz: „Mafalda musí za činy svého otce zaplatit!“ Hněv Němců byl řádný - zatykač byl vydán i na vysoce postaveného člena SS a privilegovaného německého občana prince Filipa.

Mafalda v době, kdy se nad její hlavou smrákala mračna, pobývala v Bulharsku. Pomáhala pečovat o nemocného švagra - sestřin manžel car Boris III. zcela nečekaně ochořel po návratu ze schůzky s Hitlerem. Giovanna lamentovala, že ho tam určitě někdo otrávil, všechna péče byla marná a Boris zemřel. Mafalda zůstala v Sofii na pohřeb a vůbec nevěděla, jaké změny nastaly v její rodné zemi. Chystala se k návratu k manželovi a dětem.

Mafalda se po kapitulaci Itálie (8. září 1943) vracela vlakem z Bulharska do Říma. Když souprava jela přes Rumunsko, náhle se něco stalo. Uprostřed hluboké chladné noci vlak zčistajasna zastavil na nádraží v Sinaia. Cestující se vykláněli z okének a pozorovali, jak ke speciálnímu vagonu míří drobná žena obklopená suitou strážných. Byla to rumunská královna matka Helena, která nechala zastavit vlakovou soupravu a vstoupila do Mafaldina vagónu. Ta ji překvapeně uvítala.

„Dítě, nevracej se tam.“ měla ji mateřsky upozornit laskavá královna, která za války pomohla i mnoha rumunským Židům. „Nepokračuj do Říma, je zle, zatknou tě, zabijí tě!“ Mafalda si nechala vysvětlit situaci v Itálii a zavrtěla hlavou: „Ale já tam mám děti. A manžela. To bych byla špatnou matkou, manželkou i šlechtičnou, kdybych projevila takovou zbabělost! Nic mi nehrozí. Jsem přece německá občanka!“ Královna Elena ji přemlouvala marně. Dala princezně alespoň požehnání a vlak se opět rozjel.

Nenadálý noční incident úplně rozvrátil princezninu duši. Sotva souprava 11. září 1943 dojela do Budapešti, Mafalda se vydala na místní italskou ambasádu. Tam jí diplomaté obstarali letadlo do italského Bari. Ale než nastoupila, přišel velvyslanec s telegramem od její maminky: „S otcem tě zapřísaháme - nevracej se do Říma! Ukryj se!“ vyjmenovala matka různá místa, kam byl dcera mohla jít. Mafalda ale chtěla vidět děti. Pořád nechápala, jak strašně vážná situace nastala.

Letadlo kvůli nestabilnímu počasí přistávalo na různých místech Itálie, osm dní zůstala v Čieti v paláci prefektury, když se konečně podařilo najít další letoun - jenže mezitím Němci obsadili Řím a na Mafaldu připravili léčku. Ta konečně dorazila do Říma. Cestou jí bylo sděleno, že děti dvůr ukryl ve Vatikánu pod záštitou církve. S nimi se princezna setkala 22. září 1943, ochrannou ruku nad jejími potomky držel monsignor Montini (budoucí papež Pavel VI.), takže se mimo nejstaršího Maurizia mohla s ratolestmi vidět. A pořád všichni naléhali, ať se schová.

„Ale mně se přece nemůže nic stát. Můj manžel je vysoce postavený Němec, je v SS, já jsem Němka, co mi to tady povídáte?“ hádala se nechápající Mafalda s Montinim. „Hloupá nebyla, jen se o ohromném průšvihu, který se na ni řítí, který postihl a zničil celou její rodinu, dozvídala v informacích naprosto kusých, ze kterých si nemohla udělat celkový obraz,“ konstatuje Histouring. com. Mafalda si nenechala poradit a vrátila se do svého soukromého domu v Římě. Tam spadla klec.

Ráno 23. září 1943 byla Mafalda navštívena usměvavými německými vojáky, kteří ji velice slušně vyzvali, aby šla s nimi na velitelství. „Váš manžel po vás touží, princezno,“ laškoval s Mafaldou jeden z nich. „Bude vám telefonovat z Kasselu, asi se chce domluvit, kdy dorazíte za ním. Vypravíme vám letadlo, vše se zařizuje,“ sliboval jí pohledný důstojník. Mafalda uvěřila. Na velitelství na ni ale nečekal žádný telefon od milovaného Filipa, protože ten už byl dávno v koncentračním táboře Flossenbürg.

Hitler ho nechal zatknout za velezradu s odůvodněním, že princ jako německý občan neinformoval německé úřady o tchánově úmyslu zatknout Duceho. Mafalda se zhroutila, protože konečně pochopila celou děsivou situaci. Absolvovala poměrně drsné výslechy, sadističtí vojáci už s ní nelaškovali, naopak - s Mafaldou zacházeli jako s kusem hadru. Vysmívali se jí, lili na ni vodu, smyli jí z tváře líčidla, potupně jí byl rozpleten účes, na její hlavu se sypaly sprosté nadávky. Princezna, kterou dosud všichni jen obletovali, byla najednou v pekle.

A mělo být hůř. Posadili ji do letadla, to přistálo v Berlíně, kde už čekalo další kolo výslechů, další ponižování a odpírání jídla - a pak v těch samých šatech, ve kterých vyšla v doprovodu dvou usměvavých oficírů (a které nosila celou dobu pobytu v koncentráku) byla usazena do černého osobního vozu a dovezena do Buchenwaldu, kde se s ní setkáváme 30. září 1943, když je jako Frau von Weber vlečena do svého „bydliště“ v lágru.

Barák číslo patnáct byl speciálním domem pro vězněné prominenty. Tam byla Mafalda jako Frau von Weber přivedena. V domě bylo deset místností, koupelna se záchodem i kuchyň. Před třímetrovým plotem byla dokonce zeleninová zahrádka a malý plácek s lavičkou. Mafaldu uvítala například rodina popraveného Klause von Stauffenberga (operace Valkýra), Daladier, manželky a děti vysokých členů německé sociální demokracie… Princezny se ujala jistá Marie Ruhnau.

Tato Svědkyně Jehovova z velice bohaté německé rodiny měla také speciální zacházení a Mafaldu ubytovala ve svém pokoji. Celý objekt hlídalo dvanáct po zuby ozbrojených esesáků, ale musíme uznat, že ve srovnání s „běžným“ zacházením s vězni v Buchenwaldu byla toto naprostá selanka. Frau Abeba, jak Mafaldě také posměšně říkali v narážce na Hitlerovu ironickou přezdívku, byla utrápená. Marie se jí snažila pomoct: „Máme štěstí. Máme co jíst. Máme střechu nad hlavou. Nezabijí nás,“ utěšovala zlomenou princeznu pořád dokola.

Jenže Mafalda trpěla. Od kolébky byla vychovávána v přepychu s pocitem výjimečnosti, nyní byla v Buchenwaldu, viděla hrůzy, které se tam dějí, bála se strážných. Celé dlouhé hodiny psala dopisy svým dětem a rodičům - nikdy nebyly doručeny. Vyráběla panenky pro své děti. „Chvílemi bláznila. Měla noční můry.“ popisovala Marie. Mafalda nesměla vůbec nikomu prozradit, kým ve skutečnosti je. Proto také Frau von Weber. Ale její spolubydlící ji samozřejmě poznali.

Celé večery si všichni vyprávěli o svých osudech, zatímco za plotem se ozývalo sténání umírajících vězňů, zvuky mučení a poprav. Mafalda se poté vzchopila. Opět se chovala důstojně s hlavou hrdě vztyčenou, i když zhubla na kost. „Nejede ti to, Abebo, co? Jsi zvyklá na lepší!“ smály se jí do obličeje dozorkyně, když donesly prominentům nějakou odpornou polévku. „Počkej, ty svině,“ syčela Nina von Stauffenberg, vyčkala, až ženy odtáhnou a vylepšila nechutnou kejdu vším, co rostlo na maličké zahradě.

Ženy si padly do noty. Marie popisovala, že Mafalda trpěla úpornými průjmy. „Až zemřu, vezmi si moje hodinky,“ kladla jí na srdce, protože byla přesvědčená, že má tyfus. Ale tyfus to nebyl, i když princezně se krátil čas. Bohužel. Krutá zima byla pro všechny drsná, křehká Mafalda málem třeskuté mrazy roku 1944 nepřežila. Jako sluneční paprsek ji však zahřála melodická italština, kterou zaslechla z okna svého pokoje.

Italští zajatci pracovali opodál a ona už se neudržela. Zavolala na ně. „Byla tak rozzářená. Oni ji poznali, okamžitě štěbetali. Viděla jsem princezninu pravou tvář - stala se během okamžiku tou starou hrdou Mafaldou Savojskou“ popisovala Marie. Stejně se to neutajilo. O tom, že je v Buchenwaldu dcera italského krále, věděla brzy celá Evropa. Do baráku byl tajně propašován italský lékař, aby chřadnoucí Mafaldu vyšetřil. „Musíte více jíst!“ sdělil jí doktor Fausto Pecorari.

„Nechce,“ řekl mu Édouard Daladier. „Raději se dělí s námi. Aby měly dost děti…“ pokrčil rameny. Mafalda mávla rukou: „Připomínají mi moje děti…“ rozplakala se. Princeznu také často odvedli pryč. Když se vrátila, nemluvila, jen si mnula zarudlé tváře a dívala se dlouhé hodiny z okna. „Ty výslechy. Co chtějí? Co pořád chtějí? Já nevím, co jim mám říct! A když se zeptám na děti, dají mi facku,“ naříkala. Strašně se jí stýskalo po manželovi. Těšila se na shledání.

„Přece to musíme přežít, ne?“ ptala se pořád dokola Marie Ruhnau. Ta znepokojeně sledovala oblohu. Přelety spojeneckých letadel byly čím dál častější, tu a tam spadla do prostoru tábora bomba, ozývaly se výbuchy. Až nastal 24. srpen roku 1944. O Mafaldině tragickém osudu víme z výpovědi očitých svědků, kteří přežili osvobození tábora, i z dopisů Tony Breitscheid, která obývala barák s Mafaldou.

Antonie „Tony“ Breitscheid byla manželku německého sociálnědemokratického politika Rudolfa Breitscheida. V roce 1946 od ní dostala královna Helena dopis, který byl časem uveřejněn a stal se exponátem muzea v Buchenwaldu. Tony podává cenné svědectví o konci princezny Mafaldy: „(…) Nevím, Vaše veličenstvo, zda jste si vědoma skutečnosti, že jsem žila v těsné blízkosti (mimo jiných) Vaší dcery v posledním roce jejího života,“ začíná Tony Breitscheid.

A pokračuje: „V srpnu 1944 létala americká letadla nad koncentračním táborem skoro denně. Bylo to kvůli sousedním továrnám, které vyráběly zbrojní materiál. 24. srpna 1944 bylo na obloze mnoho a mnoho letadel. Více než kdy jindy. Rozhodli jsme se jít do zákopů za barákem. Princezna byla po mé pravici, manžel po mé levici. Po několika minutách začalo bombardování,“ stojí v dopise od Tony.

„Zákopy nenabízely téměř žádnou ochranu. Tři bomby dopadly v řadě velmi blízko nás. První explodovala, druhá nás pohřbila a usmrtila mého drahého manžela, třetí zapálila barák.“ Tony popisuje, jak hořící kusy domu a přilehlých kasáren létaly kolem. Jako kdyby nic nevážily. Jeden z mohutných betonových soklů se tlakovou vlnou urval a spadl přímo na Mafaldu. Respektive na její levou ruku.

Ta byla téměř odtržená, Mafalda měla rozdrcenou dlaň a předloktí, z loktu a ramene jí trčely zlomené kosti. Zranění bylo těžké, ale s včasným lékařským zákrokem by nebylo smrtelné. Jenže Němci se rozhodli, že Mafaldin život ukončí po svém. Mafaldu přenesla Marie a dva vězni na ošetřovnu, která byla provizorně zřízena v táborovém nevěstinci. Dva italští lékaři jí chtěli popálenou a rozdrcenou ruku okamžitě amputovat, ale zůstali v úžasu stát, když jim velitel jasným gestem ukázal: NE!

Památník Buchenwald zmiňuje tzv. Opožděnou operaci. To byl běžný postup u vězňů, kteří byli prominentní, strážní je nesměli jen tak popravit nebo zabít, jak se to v táborech smrti dělalo. Tak se „nějak“ zařídilo, aby nepohodlný vězeň onemocněl -například malé škrábnutí z facky při výslechu bylo infikováno slinami nebo fekáliemi, člověka přivedli „omylem“ k těžce nemocnému nakažlivou chorobou, něco jim dali do jídla. A pak je nechali umřít - na ošetřovně, za dozoru zdravotníků.

V Mafaldině případě nemuseli Němci ani hrát divadélko - bomby spadly jako ironický dar z nebes. O tom, že princezna zemře, bylo rozhodnuto již dávno před bombardováním, z Buchenwaldu by tedy stejně s největší pravděpodobností nevyšla živá. A nyní ji ponechali v agónii s téměř utrženou rukou svému osudu. Dívali se. Italští lékaři to nemohli vydržet -zřejmě uplatili stráže. Esesáci přimhouřili oko a Mafalda byla v noci za příšerných podmínek operována. Ruku jí částečně amputovali, pak následovala amputace celková. Jenže se do toho všeho dostala infekce.

Dlouhé dny ležela italská princezna s obludně zanícenou ranou na zemi strohé cely bez jakékoliv pomoci. Německý lékař jen postál opodál a odešel. Co si musela vytrpět, to si raději nikdo nechce představovat. Konečně bylo povoleno Mafaldě operační ránu ošetřit. Při rozmotání špinavých obvazů se Bruno Praticelli, Giovanni Marcato a Dr. Fausto Pecorari zděšeně pokřižovali: Mafalda měla oteklou a hnisem doslova nacpanou celou levou část těla, od boku přes prsy až ke krku.

Měla horečku, na zádech už mokvající proleženiny, nebylo v lidských silách Mafaldu zachránit. Zubožená princezna se těsně před smrtí probrala a podle přísežného prohlášení tří lékařů a Marie řekla: „Cítím, že je konec. Vy jste mladí, vy to dokážete! Mějte štěstí a vraťte se domů, přeji vám to z celého srdce. Já už se nevrátím. Ach, moje děti! Celou Itálii. Pozdravte ji. Od Alp po Sicílii. Ach, bolí to…“ Mafalda Savojská zemřela 28. srpna 1944 ve věku 41 let.

Vězni samozřejmě dostali rozkaz Mafaldino tělo spálit v peci. Nesmělo po ní zůstat vůbec nic. Zde se na scéně objevuje statečný Čech - jistý kněz jménem Josef Tyll či Tille. Tento muž, o jehož osudu se mimo intervenci kvůli Mafaldině těle téměř nic neví, se rozhodl, že se bude ze všech sil snažit, aby italskou princeznu nespálili. „Musí existovat nějaké východisko!“ říkal si, zainteresoval do všeho početnou italskou komunitu vězňů a podařilo se mu (zřejmě opět úplatky) dosáhnout toho, že Mafalda spočinula v zemi. Nad jejím zakopaným tělem byla vztyčena prostá cedulka s nápisem: 262 eine unbekannte Frau (neznámá žena).

Koncentrační tábor Buchenwald byl osvobozen americkou armádou 11. dubna 1945. Ihned poté se skupina sedmi Italů vydala hledat Mafaldin hrob, což se podařilo, ale ostatky byly vyzvednuty až za dva roky. Mezitím se o smrti své dcery dozvěděli královští rodiče - v exilu v Egyptě se tuto zprávu dočetli v novinách dva dny po osvobození tábora Buchenwald.

Filip Hessenský válku přežil. Byl ale vězněn a obviněn z válečných zločinů: mimo angažovanosti v SS se vynořily jeho děsivé aktivity při vraždění mentálně a tělesně postižených dětí a lidí v Hesensku. Obvinění byla stažena a Filip se s obrovskou a temnou skvrnou na své pověsti stáhl do Říma, kde v roce 1980 zemřel.

Ostatky princezny Mafaldy byly pietně vyzvednuty a pochovány na malém hesenském hřbitově poblíž hradu Kronberg im Taunus u Frankfurtu nad Mohanem.

Trpký osud italské princezny se stal symbolem aristokratických režimů, které se přímo či nepřímo zapletly s nacismem (či jinými totalitními režimy).

„Její život a osud je značně kontroverzní. Lidé se rozdělili na dvě skupiny. Jedna považuje Mafaldu za hloupou kolaborantku, která dostala co zasloužila. Druzí opatrně zmiňují, že taková byla doba. A že se nesmí všichni šmahem házet do jednoho pytle. Nic to nemění na faktu, že byla snad jedinou členkou vznešeného královského rodu z Evropy, která byla zavražděna - což byla, nechali ji bez pomoci zemřít - v koncentračním táboře,“ uvádí redaktor webu Histouring.com.

Dlouhé vyprávění o osudu Mafaldy Savojské nepotřebuje žádné shrnutí. Každý čtenář si udělá názor sám. Ale připomenout časy, kdy o životě lidí rozhodovali lusknutím prstu jiní, není v kontextu dnešní doby ani zdaleka od věci!

Zpracováno podle: Histouring.com, Mafalda di Savoia, Buchenwald Memorial, Find a Grave, Princezna Mafalda Savojská, iDNES, Vražda dcery italského krále dokument