Král z Angeliky: elegán Jacques Toja hrál Ludvíka XIV. Po smrti se stal terčem skandálu

Kdo by si nevybavil „angelikychtivého“ krále Slunce a Francie, slovutného Ludvíka XIV., který pro polapení své vyhlédnuté markýzy andělů udělal všechno na světě. I vraždil. Tedy spíše nechal vraždit - sám si své napudrované ruce špinit nechtěl. Sága filmů o Angelice je pořád velice populární. Nenajdeme snad filmovou sérii, ve které je taková plejáda populárních (nejen) francouzských herců ve vrcholné formě. Hossein, Rochefort, Gemma, Trintignant, Lefebvre, Galabru, Giraud, Castelot, Pascal, Frey, Martino…

Z dam samozřejmě nutno jmenovat Michèle Mercier nebo Estellu Blain jako Madame de Montespan. Ale někdo nám tady chybí. Král Ludvík XIV. byl v Angelice ztělesněn hotovým rytířem francouzského filmu, o jehož životě se velice málo ví. Který měl velkou smůlu v osobním životě. Který umíral dlouhých a bolestných šest let, až podlehl rakovině plic. A který byl po smrti vláčen bahnem díky autobiografické knize jedné spisovatelky. Jacques Toja.

Jacques-Camille Toja se narodil prvního září 1929 v Nice. Rodina byla plná obchodníků, otec pilně vedl svůj krámek a čekalo se, že Jacques převezme řemeslo. Jenže měl dědu, který byl sice také obchodník, ale zároveň snílek a amatérský básník. Starý pán miloval divadlo a ukázal maličkému vnukovi všechna velká díla těch nejznámějších dramatiků.

„Můj dědeček miloval divadlo. Miloval ho. Vyprávěl mi, svým vlastním způsobem, o tragédiích, které ale přikrášloval pro moje uši, takže všechno končilo dobře. Miloval Chorégies d'Orange (festival opery, hudby a divadla, který se koná každý rok ve Francii za účasti mnoha slavných herců a umělců) Byla to jeho Mekka, Lurdy a Ganga zároveň. Jeho hrdinové se jmenovali Oidipus, Rodrigue, Nero nebo Macbeth…“ popisoval Toja dědečkovu vášeň v jednom z velice vzácných rozhovorů.

Jacques se vzepřel otci a rozhodl se pro kariéru herce a umělce. Když dokončil v roce 1947 střední školu, Francie se ještě zmítala v poválečném napětí, duchaplný Jacques pochopil, že by měl své zemi pomoct tím, že se stane raději právníkem. Nastoupil do kursu, po večerech si ještě udělal účetnické zkoušky a byl připraven na kariéru úplně jinou. Jenže se konala herecká soutěž v Nice, kterou jen tak bokem vyhrál. Rodiče už synovi v ničem nebránili. „Jdi si za svým snem,“ řekl mu prý otec a poslal Jacquese do Paříže.

Tam se dostal na proslavenou Conservatoire National Supérieur d'Art Dramatique. Byl to hvězdný ročník, skutečně našlapaný, mezi jeho spolužáky byli například Annie Girardot, Claude Rich, Jean-Paul Belmondo, Jean-Pierre Marielle nebo budoucí Maigret Bruno Crémer. V roce 1953 absolvoval na výbornou s cenou pro nejlepšího studenta a odešel přímo do Comédie-Française. Toja tam však nebyl spokojený - vadila mu řevnivost mezi kolegy, kradení rolí, vzájemná nevraživost. „Nemohl jsem v těchto podmínkách pracovat. To jsem se snažil napravit, když jsem se stal generálním správcem. To se mi snad povedlo.“ kýval hlavou na otázku deníku Le Figaro.

Po dočasném odchodu z proslavené francouzské divadelní scény se s herečkou Elvire Popesco dal na „volnou nohu“ - odehráli spolu neuvěřitelných 740 repríz hry La Mamma. „Bylo to pořád dokola. Potřeboval jsem jistou pestrost a změnu. Musel jsem tedy odejít a navázat tam, kde jsem začal. Nerad jsem nechával nedokončenou práci.“ řekl francouzský krasavec, který svým ušlechtilým vystupováním a obličejem představoval skutečného šlechtice a rytíře. „Z rodiny malých živnostníků,“ smál se, „Kdepak. Šlechtic nejsem ani náhodou. To byste mého otce urazili!“ zodpověděl v rozhovoru pro filmový magazín v roce 1960. 

Tehdy se totiž vrátil do Comédie-Française. Ta mu 20. května 1959 nabídla nové angažmá a 15. září 1960 byl povýšen na člena. Celkem ztvárnil více než 130 rolí a už si nestěžoval. Byl víceméně hlavní hvězdou a nějaké kradení rolí neměl zapotřebí. Jacques Toja se stal předsedou svazu francouzských herců a získal prestižní funkci generálního administrátora Comédie-Française v letech 1979 až 1983. Během svého mandátu oživil některé z velkých klasiků dvacátého století, ale vyhledával i mladé a začínající talenty, autory i herce.

Za jeho „vlády“ se toto francouzské uskupení stalo natolik významné, že byl Toja za své zásluhy několikrát oceněn i od prezidenta, v roce 1991 byl jmenován rytířem Řádu Čestné legie.„Comédie-Française nesmí být jen konzervátorem děl minulosti. Hlavní myšlenkou je mít soubor, který je zkušený ve všech stylech a je schopen hrát Molièra, ale také Ionesca nebo Becketta.“ řekl při předávání ceny Toja.

Svůj filmový debut si střihl ve filmu Věž Nesleská už v roce 1955. Pohledný elegán s hrdým držením těla byl na filmovém plátně stále více populárnější. Největší šanci dostal v roce 1961. 

Do světa hvězd vykročil rovnou tím nejlepším, co francouzská kinematografie skrývá - v roce 1961 se ve slavné adaptaci Tří mušketýrů zhostil role Aramise. Následoval dobrodružný film Kapitán Fracasse - a pak už přišla Angelika a sexuchtivý Ludvík XIV. byl na světě.

Jenže po natočení třech dílů Angeliky začala Jacquesova filmová kariéra stagnovat. Objevoval se pouze v televizních adaptacích velkých dramatických děl. Jednoduše prý neměl čas, plně ho pohltila práce v Comédie-Française. Jacquese Toja jsme mohli vidět ještě v seriálu Navarro z roku 1989. Vrátil se na jeviště. Mezi roky 1988-1990 hrál jako o život. No, on vlastně o život hrál, jen to ještě nevěděl.

O soukromém životě tohoto nevšedního a charismatického herce se dlouhá léta jen spekulovalo. „Nemám rodinu,“ řekl jen na přímou otázku všetečného redaktora: „Co vy a ženy? Existuje nějaká paní Toja?“ Byl spojován se svou tehdejší divadelní partnerkou Elvire Popescu (1894- 1993!) , jenže ta byla přece jen o hodně starší. Takže se začalo spekulovat, že je orientován na muže. Měl jisté zženštilé způsoby, oblékal se tak elegantně a pečlivě, že to až nebylo „normální“, voněl se, pudroval. Tehdejší archetyp onoho mužného drsného chlapa Toja nebyl. Ale nebyl ani homosexuálem.

Když začal v roce 1990 kašlat krev, byl na vše úplně sám. Odebral se k lékaři, který mu po sérii vyšetření diagnostikoval rakovinu plic. „Pravděpodobně se nedožijete ani roku. Je mi to líto,“ měl mu sdělit profesor pařížské kliniky. Jacques Toja se však rozhodl, že to nevzdá. Léčil se, podstupoval příšerně drastické kůry, chemoterapie i operace, až mu museli říct, že má metastázy úplně všude. Přesto žil od diagnostikování rakoviny ještě šest dlouhých let plných bolesti a utrpení. A na vše byl s největší pravděpodobností sám, chodili za ním jen jeho herečtí kolegové.

Jacques Toja zemřel 23. března 1996 ve svém domě v Neuilly-sur-seine ve věku 66 let. Odpočívá na hřbitově v Nice nedaleko náměstí, které nyní nese jeho jméno, na rohu Monoprix poblíž Place Garibaldi. Nad jeho rakví měl smuteční řeč Jean-Claude Brialy: „Věděl, jak před námi skrýt své utrpení s odvahou a důstojností. Odešel s lehkým úsměvem těch, kteří přesvědčují ostatní, že život je jen radostný a bezstarostný. A že potěšení z dávání a předstírání štěstí je nejlepší maskou, kterou si může člověk nasadit.“

Mohl by to být důstojný konec jednoho důstojného herce, který Francii v hereckém oboru dal tolik, jako nikdo jiný - jeho řízení a pozvednutí slavné Comédie-Française znamenalo pro divadelní scénu opravdu něco velkolepého. To by se ale nesměla objevit spisovatelka jménem Nathalie Rheims, která je velice slavná a známá. Nevyhýbá se kontroverzním tématům, píše velice čtivé knihy, jenže… V roce 2015 vydala autobiografickou knihu Place Collete, ve které popisuje (poměrně velice drsně) své dětství a dospívání. Jsou to spíše pornografické střípky všeho možného i nemožného.

A celým dílem se jako leitmotiv nese postava herce jménem Pierre, který tuto Nathalii ve třinácti letech jaksi - zasvětil. Kniha je plná indicií - o třicet let starší ředitel Comédie-Française, slavný divadelní herec, který v životě neměl žádnou ženu, protože? Nathalie Rheims na přímou otázku moderátora francouzské televize odpověděla cynicky, že to každému musí být jasné. A že ona nic neřekne. V knize popisuje velice explicitní sexuální scény, které ale herce (pokud to byl skutečně Toja) ukazují zprvu v dobrém smyslu. Sváděla ho totiž sama.

„Bál se mi sáhnout mezi nohy,“ píše například její knižní alter ego. „Musela jsem ho svádět sama. Dalo mi to práci. Pak jsem se mu ..... a ukázala ..... a neodolal. To už nešlo odolat, řekl mi. Pak si mě ..... a ...... a byla jsem jeho. Navždy!“ píše Rheims. Vztah s „Pierrem“ se však stával čím dál toxičtějším, protože dle vlastních slov rychle zestárla (cca v 18 letech).

Ve finále to všechno vyznělo tak, že byl Jacques Toja latentní pedofil. Nathalie je obdivovaná a dokonce byla pochválena za to, že šla s „pravdou ven“. Na to konto se rozběsnili zbývající (žijící) kolegové Jacquese, kteří kontrovali velice logickým: „Je mrtvý a nemůže se bránit!“ Nakonec skandál vyšuměl, ale Nathalie Rheims z toho vyšla čistá jako lilie. Někdy jsou lidé opravdu prazvláštního charakteru.

Jakého charakteru byl Jacques Toja, muž, který za celý život konal jen dobro, se od vydání knihy stalo předmětem veřejných spekulací. A velká většina Francouzů tvrdí, že byl pošpiněn zcela nezaslouženě.

Na pocitech diváků, kteří svého představitele elegantního a zákeřného Ludvíka XIV. milovali a milují, žádná spisovatelka nic nezměnila. Naštěstí.

Jacques Toja, l’homme de théâtre – Sorties06, Jacques Toja, horoscope for birth date 1 September 1929, born in Nice, with Astrodatabank biography, „Entre mes 18 ans et ses 55“ : Nathalie Rheims et sa folle histoire avec un célèbre chanteur marié et beaucoup plus âgé, Nathalie Rheims : A 13 ans, sa liaison torride avec un célèbre acteur plus âgé… - Purepeople, Jacques Toja – Francouzský film, Jacques Camille Toja (1929-1996) - Find a Grave Memorial, Jacques Toja – Wikipedie, Jacques Toja | Biografie | ČSFD.cz, Le Figaro - Actualité en direct et informations en continu, La meravigliosa Angelica | Cinema e Televisione Wiki | Fandom