Článek
Tak schválně. Kdo z vás je schopen bez zaškobrtnutí odříkat jméno onoho vytouženého motýla, kterého lord Castlepool honí po celém Divokém západě? Respektive po Jugoslávii, kde se slavný film Poklad na Stříbrném jezeře (1962) natáčel? Lord Castlepool se poprvé objevuje před saloonem v Tulse a jeho netypický vzhled vzbudí okamžitě pobavení. Když se jej barman zeptá, koho nebo co tady hledá, Castlepool odpoví: Hledám Papilio polymnestor parinda.
To je on. Papilio polymnestor parinda ze Srí Lanky
„Prostřední velikost, červená křídla, mnohdy mívá i modrá, ale to už není tak vzácný. No motýl. Já totiž sbírám motýly, víte?“ uvádí to směšný mužíček v dokonalém „prérijním“ obleku se síťkou v ruce na pravou míru. Po premiéře filmu se mimo superlativů na herecké výkony všech zúčastněných a obdivu nádherných lokací zvedla také vlna nevole ve vědeckých kruzích. Entomologové začali všude uvádět na pravou míru, že: „Na území Severní Ameriky, kde se děj odehrává, není možné tohoto otakárka hledat! Nepochopitelné. Tyto endemity nalezneme pouze na území Jižní Indie a Srí Lanky!“
Eddi Arent
Asi tak zní v kostce pobouření slovutných odborníků, které možná právem rozčílila filmová nelogičnost. Jenže normálním čili běžným divákům je to asi úplně jedno. Ti svého Motýlkáře, jak mu začali okamžitě říkat, milovali. A milují dodnes. „Lord Castlepool byl podle měřítek Divokého západu možná zelenáč, ale byl to vynikající střelec a statečný chlap, který miloval spravedlnost.“ uvádí se na webu postav světa Karla Maye, světa legendárních filmů o pokrevních bratrech, kteří vešli do dějin nejen evropské kinematografie.
Castlepool svým vzhledem budí dojem, že se na Divoký západ dostal omylem. Nosí světlý elegantní oblek a na hlavě tropickou přilbu. Jezdí na koni, kterému říká Herkules. Nesnáší nekulturní chování, kterým jej často pobuřují různí zločinci a bandité.
A nenechte se mýlit, Arent ani zdaleka nebyl jen „herec jedné role“. Postav v různých filmech ztvárnil přes sto, hlavně se stal tváří detektivek na motivy knih Edgara Wallace. Jaký byl osud muže, který svého „motýlachtivého“ lorda zahrál tak perfektně, že se na něj jednoduše nedá zapomenout?
Plakát k Pokladu na Stříbrném jezeře
Eddi Arent byl meziválečným dítětem. Generace, která se narodila po prvním světovém konfliktu, měla krásný start do života s jasnou budoucností. Jenže dějiny jsou neúprosné, druhá válka se blížila. Chlapci Gebhardovi, který se narodil 5. května 1925 v Gdaňsku, to bylo víceméně jedno. Pro zajímavost, Freie Stadt Danzig (Svobodné město Gdaňsk) byl v té době polosuverénní městský stát, který zanikl spojením s Německou říší v září 1939.
Tatínek Eddiho (herec si změnil jméno hned po válce) byl ředitel gdaňské vodárny a sliboval chlapci, že „to převezme po něm“. Malý kluk měl však jiné zájmy. Neustále zpíval a hrál divadlo sousedům ve čtvrti státních úředníků, kde rodina bydlela ve velice luxusních poměrech. Eddi studoval humanistické gymnázium, jenže vypukla druhá světová válka, takže po maturitě putoval do vojenské služby.
Byl nasazen na východní frontě, kde zažil otřesné věci. Ani o tom nikdy nemluvil. Nicméně přežil, z války se vrátil plný odhodlání začít znovu a zapomenout na hrůzy bojiště.
Nejdříve si zajedu do Washingtonu a pořídím si pro jistotu dost rezervních klobouků.
Zdecimované Německo potřebovalo nějako zábavu, Eddi Arent se tedy přidal ke kočovnému kabaretu, který objížděl rozbořenou zemi a pokoušel se spolu s kolegy bavit lidi. Zakotvil v Blumbergu, pak se dostal s kolegy do francouzské okupační zóny, kde hráli divadlo. Projel celé Německo, až skončil v Mnichově, kde se usídlil. Arent dlouho nemohl zavadit o filmovou roli - až si roce 1958 zahrál vězně východopruského tábora ve filmu Doktor ze Stalingradu.
Na recepci u Williho Brandta
„Jsem normální, užitkový herec. A v tomhle jsem hrál, protože jsem měl dolnopruský přízvuk. Jsem totiž od každé národnosti něco. A umím napodobit všechny přízvuky!“ smál se Arent.
Pak se začala psát poměrně slavná kapitola jeho hereckého života - drobného herce, který dokázal ztvárnit jakoukoliv roli (komorník, fotograf, nešikovný asistent, šatnář, poslíček, blázen) si vyhlédl Horst Wendlandt. Tento režisér a producent natáčel detektivky podle románů Edgara Wallace. V těchto komediálních rolích byl Arent velmi populární a producenti jej obsadili téměř v každém „Wallaceově“ filmu v letech 1959 až 1966.
Čtyřikrát se také objevil jako padouch, mimo jiné v detektivkách Tajemství bílé jeptišky (1966) a Zlověstný mnich (1965). Celkem hrál ve 20 Wallaceových filmových adaptacích. Zelený lučištník, Mrtvé oči Londýna, Indický šátek, Záhadný Hektor, Tajemný mnich, Největší případ komisaře Maigreta, Matka Kuráž - další filmy, ve kterých Eddi Arent hrál. A pak se objevil Vinnetou a začala se psát kapitola lorda Castlepoola.
Ve své roli nejslavnější
Eddi Arent se objevil mimo slavného Pokladu na Stříbrném jezeře ještě ve dvou dalších filmech: Vinnetou - Rudý gentleman a Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti. U setkání pokrevních bratrů nebyl - práci na natáčení snímku Vinnetou odmítl z velice zajímavého důvodu - bál se štírů, kteří byli tehdy v Jugoslávii přemnoženi. Jeho komická postava byla tudíž nahrazena reportérem Tuff-Tuffem. Ten se neustále snažil fotit indiány, neustále mu to nevycházelo, kýchal a bouchal mu fotoaparát do obličeje.
Hej, víte vy, kolik jsem za ten klobouk zaplatil? Šest dolarů!“ „A co je mě do toho, prosím tě. Já ho mám zadarmo.“ „Chtěl jsem tím jenom říct, že pro tu vaši šišatou palici je ho škoda.“ „Hele, dej si pozor na hubu, jo, nebo tě…“ „Klaním se též, pane!“
A ač byl vtipný, diváci chtěli svého Castlepoola, což jim Arent splnil. Režisér Harald Reinl ho přemluvil (asi mu vysvětlil ty štíry) a lord byl zpátky. „Navázali jsme tam krásná přátelství. Bylo to překrásné natáčení. Já dělal většinou jen studiovky, bylo to pro mě jako vypuštění zvířete z klece do divočiny. Na co vzpomínám nejvíc - když zhasla kamera a zapálil se oheň. Všichni pili, hodně jsme pili. A vyprávělo se. To nemůže být ani řečeno co!“ smál se roztomilý herec, který si svým Motýlkářem zajistil slávu po celé Evropě.
Hotel ve Schwarzwaldu mu mnoho štěstí nepřinesl. Spíše naopak
Od konce sedmdesátých let se Arent vrátil do televize, kde tvořil komické duo s Haraldem Juhnkem. Nakonec nechal herectví úplně a stal se hoteliérem. Spolu s milovanou manželkou Franziskou Ganslmeier, kterou si vzal už v roce 1959, si otevřeli (převzali) hotel Neustädter Hof v Titisee-Neustadt ve Schwarzwaldu (byl postaven v roce 1899). Franziska byla původní profesí hotelová manažerka a Eddi jí chtěl splnit sen.
„Dlouhou dobu se starala ona o mě, dělala mi zázemí, i pro našeho syna Mariuse. Bylo načase posunout se dál, a tak mám teď hotel,“ řekl v rozhovoru pro Der Spiegel z roku 1993. Nějakou dobu to šlo. Opakovaně zval do hotelu fanoušky kriminálek, detektivek, herecké kolegy. Jenže Eddi Arent byl hlavně umělec čili nebyl „do kšeftu“, jak se u nás říká. Hotel začal mít finanční problémy a stal se hotovou bezednou jámou na peníze. Stará budova potřebovala neustálé opravy - kdo má starý dům, tak velice dobře ví, že taková stavba spolyká veškeré finance.
Příjmení herce původně znělo Arendt, během kariéry si z něj vypustil „d“, ale v oficiálních úmrtních záznamech je uveden jako Gebhard Arendt
Neustädter Hof vyhlásil bankrot v roce 2004 a hotel byl uzavřen na konci února 2005. Vše bylo široce medializované, staří manželé měli dojem, že se jim všichni vysmívají a Arent upadl do hluboké deprese. Zdravotní stav Franzisky i jejího muže se začal dramaticky zhoršovat. Manželé Arentovi hotel prodali a přestěhovali se do půvabné příhraniční vesnice Waldmünchen v Bavorském lese, kousek od hraničního přechodu Lísková. V místním domově důchodců byli spokojeni, dokonce zde oslavili zlatou svatbu. Ale Franziska už byla velice nemocná. V roce 2011 zemřela ve věku 78 let.
Eddi Arent byl tak zdrcený, že přestal komunikovat. Naprosto se uzavřel do sebe. Syndrom uzamčení, navíc komplikovaný stářím a počínající Alzheimerovou nemocí. Syn Marius si tatínka z Waldmünchenu vzal do Mnichova a dva roky se o něj staral. Eddi nemluvil, museli ho krmit, nikdy neřekl ani slovo. Mechanicky vykonával všechny úkony, ale když mu ukázali fotku manželky, zavyl a opět se na měsíce stal pouhou neživou loutkou. Srdceryvný žal ho úplně pohltil a smrt byla pro Arenta vysvobozením.
Eddi Arent
Velký herec malých rolí zemřel 28. května 2013 ve věku 88 let. Jeho hrob se nachází na městském hřbitově v Hochmuttingu v okrese Oberschleissheim.
Eddi Arent navždy zůstane Motýlkářem z Vinnetoua. Až budete příště sledovat reprízu notoricky známých mayovek, už budete vědět, jak se jmenoval. A že měl velice dlouhý a plodný život plný výzev, nečekaných událostí, nemocí, žalu i radosti. Když syn Marius informoval média o smrti svého otce, objevily se na webech německých televizních stanic kondolenční věty. Jednou z nich můžeme naše vyprávění o nevšedním muži zakončit:
Mistře, vidím vás, jak si naštvaně nasazujete noční čepičku, když vám potřetí prostřelí tropický klobouček po závěrečné bitvě u Stříbrného jezera. Vidím vás, jak přibíháte k padouchovi a něžně mu saháte na rameno. A vzrušeně šeptáte: „Papilio polymnestor parinda.“ Takto si vás s láskou budu pamatovat. Fanoušek Peter.
V městečku kousíček od našich hranic prožil Arent kus stáří
Castlepool - Vinnetou - POSTAVY.cz, Eddi Arent – Wikipedia, Eddi Arent | Karl May Wiki | Fandom, Harold Castlepool | Karl May Wiki | Fandom, Eddi Arendt (1925-2013) - Find a Grave Memorial, Lord Castlepool: Motýlkáře z Vinnetoua lidé milovali, v I. díle se bál hrát - Deník.cz, .Westerns…All'Italiana!: Who Are Those Guys - Eddi Arent, Eddi Arent mit Sohn Marius, RTL-Edgar;Wallace Krimi- Serie "Die Katze… News Photo - Getty Images, Eddi Arent verlässt Waldmünchen, DER SPIEGEL | Online-Nachrichten
