Muž s dírou v hlavě: Banderova bratra umučili v Osvětimi cementem, jeho osud připomíná slavná fotka

20. července 1942 přijel do Osvětimi transport politických vězňů z Krakova. Strážní SS s křikem vyháněli lidi z dobytčích vagónů na rampu a záhy stál mezi práceschopnými vězni i nevysoký muž, který se zmateně rozhlížel kolem sebe. „Tenhle! Připrav ho k registraci a fotografování! Tady jsou jeho papíry, na! No honem, co čumíš!“ křičel německý dozorce na jednoho z prominentních vězňů – polského unterkapa Franciszka Podkulského (číslo 5919). Tento rodák z Přemyšle se podíval na registrační listinu a když si přečetl jméno vězně, který do Osvětimi dorazil rovnou z krakovské věznice Montelupich, zasvítilo mu v očích.

„Připravím. Ale dám mu na uvítanou malý dáreček!“ kývl hlavou k esesákovi. Ten porozuměl a sedmadvacetiletý nováček byl záhy ztýrán do bezvědomí. „Tzv. uvítací bití se dělo poměrně často. Šlo hlavně o vyřizování starých křivd. Lidé se mnohdy znali z minulého života. A když se na svobodě nenáviděli, nenáviděli se i v Osvětimi, kde všechno násilí gradovalo do absurdna. Němci to nechávali být. Dívali se, často se také připojili,“ popisuje na svých stránkách Památník a muzeum Auschwitz-Birkenau.

Když byl o dva dny později zmlácený muž vyfotografován, jeho zkrvavená hlava se stala součástí tzv. Tváří z Osvětimi (též Osvětimská série, Osvětimské portréty), což je souhrnný název pro kolekci 38 916 fotografií lidí, kteří byli uvězněni v neblaze proslulé továrně na smrt. Němci nově příchozí vězně fotografovali kvůli registraci. Portrét se pak stal součástí táborové kartotéky a sloužil k identifikaci i kontrole vězněných lidí.

Portréty vznikaly v laboratoři identifikačního oddělení, kde pod dohledem SS pracovali uvěznění fotografové, například slavný Polák Wilhelm Brasse. Do osvětimského registru byly vytvořeny vždy tři portréty – z profilu, z ánfasu a v čepici, v případě žen v šátku. „Z tohoto ohromujícího čísla je 31 969 fotografií mužů a 6 947 žen. Od roku 1941 byl zvěčněn asi každý příchozí člověk, ovšem jen ti, kteří byli registrováni na práci, nikoliv ti, co směřovali z rampy rovnou k okamžité likvidaci v plynových komorách,“ uvádí Památník.

Díky pověstné německé preciznosti tak vznikla sbírka, která nemá v historii obdoby. Za každou tváří je příběh, za každou fotkou je člověk, který zažil nepředstavitelné utrpení. Valná část fotografovaných v Osvětimi zahynula. Mezi těmito tisíci tvářemi vyniká například i světoznámý a dnes už ikonický portrét čtrnáctileté polské dívky Czesławy Kwoky, kterou fotograf Brasse zachytil s rozseknutým rtem těsně poté, co ji zmlátila dozorkyně.

A další je právě vězeň s číslem 49721. Muž s dírou v hlavě, jak se mu občas říká, je mezi osvětimskými portréty už legendární právě pro šokující kontrast mladistvého obličeje a velké krvavé rány u čela.

„Jen málo z osvětimských portrétů zobrazuje někoho se zraněním. Němci dbali na to, aby fotografovaní vězni byli pokud možno oholeni, měli čistý mundůr, mělo to zkrátka vypadat jako běžná kartotéka. Tento snímek vyčnívá právě tím, že vězeň byl viditelně čerstvě zraněný. Ani mu neotřeli krev. Podle poválečných výpovědí víme, že tento muž byl ihned po příjezdu podroben rituálnímu zmlácení. Poláci ho totiž ihned poznali,“ uvádí Památník.

Aby ne! Jmenoval se Vasyl Bandera a byl to mladší bratr Stepana Bandery, muže, jehož jméno dnes doslova rozděluje Evropu. Stepan patřil k nejvýraznějším představitelům Organizace ukrajinských nacionalistů a vztahy mezi částí polského a ukrajinského obyvatelstva byly už před válkou mimořádně napjaté.

„A co proboha dělal Bandera v Osvětimi? Vždyť Banderovci přece byli s Němci, ne?“ otáží se možná mnozí čtenáři. „Jeho fotografie je unikátní také tím, že v sobě nese historický paradox. Mnoha lidem přijde divné vidět muže s příjmením Bandera jako oběť nacistické vyhlazovací mašinérie. Snímek vězně s číslem 49721 je přitom klíčem k pochopení toho, že vztah ukrajinských nacionalistů k nacistickému Německu prošel zvratem,“ říká Mark Oliver, autor článků o sérii Tváří z Osvětimi.

Vasyl Bandera byl umučen za šest týdnů po pořízení snímku. Jaký byl jeho osud?

Vasyl Bandera se narodil 12. února 1915 ve vesnici Staryj Uhryniv (dnes Ivano-Frankivská oblast na západní Ukrajině, po první světové válce připadla Polsku) do rodiny řeckokatolického kněze Andrije Bandery. Tento zapálený ukrajinský patriot mě dalších šest dětí: nejstarším byl právě Stepan (narozen 1909), následovali Marta, Oleksandr, Volodymyr, Oksana a Bohdan.

Otec Andrij kladl na své děti velké nároky. Všichni museli být vzdělaní, mít všeobecný přehled o víře a kultuře - a hlavně potomkům vštěpoval zásady ukrajinského národního uvědomění. Ze sourozenců se pod otcovým vlivem stali radikální vlastenci. Téměř celá rodina také na svůj až fanatický patriotismus „dojela“, jak se tak říká - Andrije později popravila sovětská NKVD, sestry skončily v gulagu na Sibiři, bratři Oleksandr a Vasyl zahynuli v Osvětimi a nejmladší Bohdan zřejmě padl jako partyzán.

Sám Vasyl byl velice inteligentní. Nejprve studoval na gymnáziu ve městě Stryj a po maturitě odešel na Lvovskou univerzitu, kde úspěšně vystudoval filozofickou fakultu. Bystrý a vzdělaný mladý muž se ale během studií skutečně mohutně zradikalizoval - a stejně jako jeho bratři i on vstoupil do ilegální Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).

„Klíčem k radikalizaci Vasyla a zejména jeho bratra Stepana byla situace na západní Ukrajině pod polskou správou ve 20. a 30. letech. Polská vláda prováděla tzv. polonizaci - tvrdě potlačovala ukrajinské národní cítění, zavírala ukrajinské školy a mnoho Ukrajinců mělo pocit, že se k nim Poláci chovají jako k občanům druhé kategorie. Stepan a Vasyl v tom vyrůstali. Viděli bezpráví, měli pocit, že se Ukrajincům děje velká křivda a došli k závěru, že s Polskem nelze vyjednávat diplomatickou cestou, ale jen pomocí násilí,“ říká Mark Oliver.

Stepan Bandera začal organizovat sabotáže a politické atentáty na polské úředníky, což vedlo k tomu, že Poláci Banderovce opravdu nenáviděli. Ta nenávist byla vzájemná a vygradovala během druhé světové války, kdy vztahy mezi Poláky a ukrajinskými nacionalisty přerostly v otevřené a opravdu šílené potyčky, masakry a hromadné popravy. Sám Vasyl Bandera jako vysoce postavený člen OUN několikrát skončil ve vězení a po vypuknutí války měl podle mnoha svědků právě on organizovat protižidovské pogromy!

Když Hitler v létě roku 1941 zaútočil na Sovětský svaz, OUN zavětřila šanci na vznik nezávislé Ukrajiny. „Žili v iluzi, že Hitler s tím bude souhlasit. 30. června 1941 vyhlásila Banderova frakce OUN v čerstvě obsazeném Lvově takzvaný Akt obnovení ukrajinského státu. Jenže nadšení Banderovci se spletli - Hitler s žádnou autonomní Ukrajinou nepočítal. Chtěl úrodnou zemi plnou otroků, která měla sloužit výhradně jako německá kolonie a zdroj surovin,“ uvádí web ATI.com

Gestapo ihned rozjelo masové zatýkání ukrajinských vůdců - jako první skončil v internaci sám Stepan Bandera, v září 1941 zatkli i Vasyla a jeho těhotnou manželku Marii (ta válku přežila i s dcerou Darjou). Vasyl Bandera byl několik měsíců vězněn v krutých podmínkách krakovské věznice Montelupich - a zmiňovaného 20. července 1942 deportován do koncentračního tábora Osvětim.

Spolu s ním přijela i skupina dalších ukrajinských nacionalistů, pro které měla táborová správa interní označení „Bandera-Gruppe“. A sotva do Osvětimi dorazil, už z ní nikdy neměl odejít. Za branami koncentračního tábora na něj totiž čekal opravdu mimořádně drsný osud. Mimořádně. Místní kápové, což byli privilegovaní vězni, kteří v táboře veleli pracovním oddílům a dohlíželi na ostatní, byli převážně Poláci. A jak bylo řečeno, mezi polskými vězni a ukrajinskými nacionalisty panovala tak nesmiřitelná a hluboká zášť, že to bylo až strašidelné!

„Všichni si moc dobře pamatovali, co se před válkou dělo v polské Ukrajině. Polští kápové okamžitě identifikovali, koho mají před sebou. Bratr nenáviděného Stepana Bandery se stal terčem hrůzné msty. Prostředí koncentračního tábora Osvětim bylo navíc mikrokosmem, kde bylo vše vyhnané do krajnosti - Vasyl Bandera tam neměl šanci přežít, ne delší dobu. Bylo jasné, že dříve nebo později zahyne. Týrali jej opravdu šíleným způsobem, což vyšlo najevo u poválečných Frankfurtských osvětimských soudů,“ uvádí Památník.

Během těchto procesů vypovídali přeživší vězni - a mezi nimi i muž jménem Zygmunt Gaudasiński: „V létě 1942 jsem byl zaměstnán v komandu ‚Neubau‘ jako pomocník písaře. Po příchodu na blok 16 nám kápo Edward Radomski ukázal vězně malého vzrůstu, který na lešení vozil zedníkům maltu. Bouchali do sebe a šeptali: Tak ho tady máme! Nevěřil jsem svým očím, ale byl to on. Vyřvávali jeho jméno, a to už věděla celá Osvětim, že je tam. Radomski na něj ukázal a prohlásil: To je ukrajinský zločinec Bandera, odpovědný za smrt mnoha Poláků!“ popisoval přeživší.

A mučení začalo vlastně ihned. Po úvodním „přijímacím bití“ a vyfotografování byl vězeň číslo 49721 Vasyl Bandera přidělen na těžkou práci do obávaného komanda s názvem Neubau, kde v tristních podmínkách tvrdě dřelo kolem tisícovky vězňů. Nacisté potřebovali navýšit kapacitu lágru, takže komando Neubau v naprosto pekelném tempu dostavovalo nová patra na stávajících cihlových budovách:

„Byla to otrocká zednická dřina za každého počasí, bez jakýchkoliv bezpečnostních prvků a pod neustálým dohledem sadistických kápů. Vězni navíc museli neustále běhat. Kdo pod tíhou materiálu padl nebo jen zpomalil, toho kápové na místě umlátili nebo shodili dolů. Vězni na lešení ručně tahali i hromady cihel a nesmyslně těžké pytle s cementem.“ popisuje osvětimský Památník. A právě cement hrál hlavní roli ve smrti Vasyla Bandery.

Podle vzpomínek vězňů, kteří přežili Osvětim, se „Mytí cementu z Bandery“ brzy stalo oblíbenou kratochvílí kápů. Jednoduše ho popadli, nasypali na něj cement a hodili ho do sudu se studenou vodou. Vzniklou řídkou kaši z něj potom „smývali“ pomocí ostrých železných rejžáků. Agresivní prach navíc vnikal přímo do otevřených ran, leptal je; Vasyl Bandera měl celé tělo jeden velký otevřený bolák - a než se stačil alespoň trochu zahojit, cementové mučení se opakovalo pořád dokola.

Vězeň Omelan Kowal během své poválečné soudní výpovědi popsal, jak žalostný byl Banderův stav. Prý byl úplně zřízený, sotva se vlekl a museli ho podpírat. Nebyl schopen plnit práci, takže po cementovém „dostaveníčku“ dostal navíc naloženo od dozorců. Měl krvavé a spálené rány v kůži, která se odchlipovala. „Když pochodoval na blok 11, už ani nesténal bolestí. Už byl bez duše, nevnímal,“ vyprávěl Kowal.

Vasylův spoluvězeň Petro Mirchuk zase vypovídal: „Táhli ho do sklepa, byl pokrytý cementem. Pak ho hodili do sudu s vodou a vydrhnuli mu obličej a hlavu ostrým kartáčem. Poté ho donutili pokračovat v práci, běhal s kolečkem a nesl cement, než ho odtáhli zpět do sklepa, aby ho znovu ‚umyli‘.“

Kowal viděl Vasyla Banderu i tři dny před jeho smrtí: „Už nebyl podoben člověku,“ utrousil jen Omelan. Vasyl zemřel pátého září 1942 na osvětimské marodce oficiálně na celkové vyčerpání způsobené průjmem. Zbyl po něm mírně řečeno rozporuplný zápis v novodobých evropských dějinách.

„Když v říjnu 1942, tedy několik týdnů po Vasylově smrti, vznikla na Ukrajině ozbrojená Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), jejíž příslušníci se na základě ideologie Stepana Bandery začali označovat jako Banderovci, Vasyl už nežil. Nikdy v ní nebojoval, přesto je jeho osud s tímto hnutím pevně spjat,“ dokončuje historik vyprávění o osudu jedné zvláštní fotografie a člověka, jehož jméno budí nesmírné kontroverze i dnes, obzvláště při současné situaci v Evropě i ve světe.

„Já jsem vůbec nevěděl, že na té fotografii je právě jeden z Banderových! A proč to nestáhnete ze stránek? Víte, co to bylo za bestii? Ale ne, nechte to tam! Vždyť on přece umřel dřív, než se zorganizovali Banderovci! Vždyť je to ostuda. Vůči těm ostatním nebožákům na fotkách to není fér! Výsměch! A není to fejk? To je určitě AI! No jasně, vždyť byli spojenci nacistů, hotovo. Všechno je to narafičené. To snad nemyslíte vážně? Vy budete zpochybňovat pravdu, i když se vám dívá přímo do obličeje! Jste normální? A vy jste normální, když nepoznáte koláž?“ perou se slovně diskutující pod osvětimskou fotografií Vasyla Bandery.

„Tahle fotka je velice zajímavá v kontextu své doby – i naší současnosti. Ukazuje, že vztah ukrajinských nacionalistů k nacistickému Německu byl mnohem složitější, než jak bývá někdy líčen. Ukazuje, že dějiny nejsou černobílé. Jmenoval se Bandera, a přesto skončil jako oběť nacistického teroru. To mnoho lidí překvapí. Mě ostatně také. Je to celé zvláštní, nemyslíte?“ napsal jeden z diskutujících pod snímkem Muže s dírou v hlavě, který byl umučen v Osvětimi, přestože nesl příjmení Bandera.

Děkuji pánům Moravčíkovi a Lhotákovi za tip na téma, pomoc a spolupráci!

Zpracováno podle:

Wprawnymokiem.pl, Vasyl Bandera (2), Tváře z Osvětimi, Бандера, Василий Андреевич, ATI.com, Ukrainer.net, Památník Osvětim, Auschwitz Erkennungsdienst, Moderní dějiny, Montelupich, Uinp.gov.ua, Reflex, pan Jan Moravčík a Ivan Lhoták, messenger a mail, USHMM.com