Vymřela mu celá rodina, tak si ji vystavil na hrobě. Náhrobek bláznivého plukovníka tvoří 18 postav

6. června 1892 umírá v Mayfieldu ve státě Kentucky třiaosmdesátiletá paní Narcissa Wooldridge Berryman. K její smrtelné posteli by se ráda probojovala ošetřovatelka, která chce paní Narcisse dát utišující lék. Marně! V cestě jí stojí mohutná postava plukovníka Henryho G. Wooldridge. „Blázen jeden!“ zavrtí hlavou pečovatelka, která bratra své paní velice dobře zná. Dětina, podivín, excentrik, pomatenec, pošahaný magor, cvok… I tak se „veleslavnému“ plukovníkovi mezi lidmi přezdívá! Každý mu jde radši z cesty!

Henry Wooldridge je opravdu velice zvláštní muž. Ani umírající sestru nenechá na pokoji, neustále ji zvedá, pusinkuje… Až ho Narcissa sama odstrčí: „Nech mě alespoň v klidu umřít, však ses mě natrápil dost!“ řekne nemocná žena kupodivu jasným hlasem. „Ale já zůstanu úplně sám!“ uvědomí si sedmdesátiletý Henry, vykulí oči a začne si drásat tvář! Narcissa se odvrátí, zavrtí hlavou a zavře oči. Její hruď se zvedá čím dál pomaleji, následuje poslední výdech…

„Jděte pryč!“ odstrčí Henryho komorná, zatímco ten stojí uprostřed pokoje jako spadlý z višně a cosi počítá na prstech. Najednou překvapeně vyjekne, rozbrečí se - a uteče! „Patří do ústavu! Dávno tě tam měli zavřít, blázne stará! Paní jsi utrápil!“ křičí za ním uplakaná služka a připravuje si vodu, aby zesnulou ženu omyla, oblékla a připravila ji na poslední cestu. Ví, co má dělat. Narcissa jí pečlivě nakázala:

„Až umřu, drahá Celestýno, v žádném případě se organizace mého pohřbu nesmí chopit Henry! Výslovně ti to nakazuji! Zde jsem napsala pokyny a těch se řiď! Vše je zaplacené. Jestli se můj bratr dostane k mému tělu, je schopen si je vystavit doma u stolu! Nebo mě pověsit na lustr!“ Narcissa určitě přeháněla, ale v koutku duše zůstávala nejistota. Co kdyby náhodou! Netypické přání se staré ženě naštěstí splnilo.

Než se Henry stačil rozkoukat, byla jeho poslední přímá příbuzná, nejstarší sestra Narcissa, v tichosti pochována na starém rodinném hřbitově Old Bethlehem Cemetery v Graves County v Kentucky. Tam ostatně spočívali všichni členové rodiny plukovníka Wooldridge. Zdrcený Henry jako vždy, když bylo po nějakém průšvihu, utekl do Evropy. Toulal se po Francii a Itálii, vymetal vykřičené domy a procházel se po hřbitovech, kde si povídal s náhrobky i sám se sebou. A najednou ho něco napadlo.

Kde vzal inspiraci ke svému Průvodu, který se nikdy nepohybuje (The Strange Procession That Never Moves), to už se asi nedozvíme, ale výsledek skutečně stojí za to!

Jaký je příběh bláznivého plukovníka a jeho neméně bláznivého náhrobku?

Malebné město Mayfield v americkém státě Kentucky dostalo jméno po bizarní události - jistý bookmaker James Mayfield podváděl na dostizích, až ho naštvaní sázející unesli a chtěli z něj vymlátit peníze. Zajatec jim utekl, ale utopil se v řece. A neméně bizarní je i místní hřbitov jménem Maplewood, kde mimo „běžných“ náhrobků nalezneme i sousoší, které vešlo do lidového folkloru státu Kentucky i celé Ameriky jako Průvod mrtvých, Čekající zástup, Bláznova zahrádka, Strašidelná rodina, Šílený plukovník a jeho sochy… Za ohromujícím souborem náhrobních soch míří celá procesí zvědavých lidí. Není divu!

„Někoho to vystraší, někdo se začne smát. Ty figury jsou zvláštní, až dětinské. Děsivé, ale roztomilé. To musel postavit cvok, říkají lidé. A mají pravdu. Henry Wooldridge byl, řečeno dnešní terminologií, padlý na hlavu. Rozhodně nebyl zlý, díky kšeftování s koňmi nesmírně zbohatl. Jeho život zahalují mnohá tajemství. Prameny zmiňují, že se jednalo o skutečně pohledného muže. Krasavec, který jezdil na koni a miloval mladé dívky. I ty, co patřily do rodiny!“ popisuje „rozervaného“ plukovníka Henryho G. Wooldridge historik Ken Stanhoff.

A doplňuje: „Během let nechal postavit náhrobek, na němž je osmnáct soch, postav. Je to celá jeho rodina - kromě otce. Na něj byl Henry naštvaný, protože si dovolil umřít, když mu byly tři roky, tak ho ze strašidelného sousoší jednoduše vyškrtl. Pod monumentem odpočívá jen jediný Wooldridge - Henry. Zřejmě se snažil zastavit čas. Nedokázal se smířit se smrtí příbuzných, tak si je všechny nastavěl alespoň na hrob. A také se snažil vzkřísit i zašlou slávu svého společenského postavení.“

To je pravda. Wooldridgeovi byli velice slavní, bohatí a respektovaní vlastníci mnoha farem, plantáží i otroků. Když si vysoký a noblesní Josiah Wooldridge (1778-1825) bral za ženu bohatou krasavici z Tennessee jménem Keziah Nichols (1799–1846), lidé říkali: „To se zase spojí dva velké rody. Takový majetek!“ Josiah nelenil a na pustých pláních okresu Williamson expandoval. Skupoval půdu, stavěl farmy, nakupoval otroky… Typická jižanská kráska Keziah pro změnu rodila jedno dítě za druhým. Josiah vládl pevnou rukou, svůj majetek neustále rozmnožoval…

A k tomu potřeboval co nejvíce potomků! Keziah věděla, kde je její místo. „Ve společnosti, v domě, v posteli. Mlčet, rodit, reprezentovat, to se říkalo o jižanských dcerách, takové měly být.“ usmívá se historik. Keziah se do rození skutečně obula, jak se tak říká, o čemž svědčí úctyhodný počet potomků - 10. Osm jich přežilo dětství - od nejstaršího Johna přes Narcissu, Williama, Alfreda, Minervu, Susan, Henryho; poslední byl malý Josiah.

Henry Gardner Wooldridge se narodil 29. ledna 1822 na pustých pláních okresu Williamson ve státě Tennessee v krytém voze. Takový boháč a Keziah jej porodila jako ta nejprostší osadnice! S manželem totiž skutečně jeli do nového domova - v Kentucky měl Josiah koupenou půdu, vozy doprovázeli otroci a starší sourozenci už byli různě „rozstrkání“ po plantážích a farmách v celém Tennessee. Starý Wooldridge expandoval do dalšího státu a měl se čím dál lépe. Otroků i plantáží přibývalo, k tomu si zavedl ještě obchod z koňmi.

Skupoval plemeníky, odchovával hříbata, gentlemani z Jihu měli ve svých stájích vždy nějakého oře z Wooldridgeových stájí. A když byly Henrymu tři roky, bum, otec Josiah zemřel. Keziah porodila nejmladšího syna a zůstala sama. „Jak se na správnou jižanskou vdovu slušelo, nikdy se neprovdala. Dokonce do smrti nosila přísný smutek. Henry neměl otcovské vedení, Josiah byl známý tím, že pro ránu nešel daleko. Keziah si synka hýčkala, měla ho prý ze všech dětí nejraději. A už v útlém věku se u Henryho projevovaly určité známky toho, že je tak trochu jiný.“ stojí v blogu o Wooldridgeově náhrobku.

Trochu jiný, to je ještě slabé slovo. Excentrický mladík vyrůstal v Kentucky, kam se matka uchýlila, když zabezpečila všechen ostatní majetek v Tennessee. Henryho si nechala u sebe v Mayfieldu, kde se rozkládalo hlavní sídlo rodu, obrovská rezidence se stájemi, loveckým revírem i zámeckým parkem, který Keziah „obšlehla“ z architektury francouzských zámků na Loiře. Sotva se Henry naučil chodit, už jezdil na koni.

Vyrůstal v nádherného mladíka s ostrými rysy a blond vlasy; byl svalnatý, měl krásné tělo a místní dámy věděly, že v něm roste ženich pro jejich dcery. Jenže pak už mu ctihodné matróny přestaly nevěsty nabízet, protože se v okolí rozkřiklo, že je Henry Wooldridge blázen. Choval se totiž jako šílenec. Vášnivě rád pořádal hony, neustále po všem střílel, jezdil na koni skoro nahý, běhal po lesích jako divý muž - a sotva pohlavně vyspěl, začal pronásledovat mladé dívky.

Spal s každou, která před bohatým „andílkem“ neutekla na strom, jak se tak říká! Matka mu domlouvala, ať propánaboha vynechá ty chudé, aby nenastal malér… Henry byl ale podle všeho neplodný, protože za celou jeho bohatou kariéru milovníka se neobjevil žádný levoboček. Ani legitimní potomek - Henry se nikdy neoženil. Jeho bláznění už nebylo roztomilé, už ho nedoprovázely shovívané úsměvy a lákání dívek, které přece jen chtěly s krásným Henrym prožít románek. Začal být pervezní. Divný.

„Sebral například skupinu chudých dětí a ubytoval si je u sebe v rezidenci. Oblékl je do kostýmů a hrál si s nimi jako s panenkami. Když na dveře tloukly matky a volaly, ať jim okamžitě vrátí jejich maličké, Keziah vůbec o ničem nevěděla. Povídalo se o všem možném. Že má doma soukromý pokoj plný nahých dívek. Byl postrachem otrokyň. Neustále se smál jako pominutý. Všechna dobrodružství dotahoval až do absurdna. V největších záchvatech ho museli zamykat.“ dočteme se v pamětech jeho vzdálené příbuzné Julie.

Henry navíc vůbec nechápal, proč se na něj všichni zlobí. Dětinsky se rozčiloval, že nikomu nic nedělá. Ať ho nechají být! A pak se zamiloval. Velká láska k dívence Minnie skončila tragicky - čtrnáctiletá Minnie spadla z koně a srazila si vaz. Zdrcený Henry se pomátl úplně. Má to ještě jedno rozuzlení, na které se přišlo až nedávno - ona Minnie nebyla žádná cizí mladá slečna, nevěsta, kterou si chtěl Henry vzít, jak se povídalo. Byla to jeho neteř!

Do rodiny ostatně „sáhl“ několikrát. Dcery svých sester a bratrů nenechal na pokoji, neteře si bral i domů, po Minnie hlavně malou Maud, která pak zemřela na záškrt. . Nakonec se proti Henrymu Wooldridgeovi obrátila celá rodina zády. „On si to vůbec neuvědomoval. Zajímalo by mě, jakou diagnózu by mu přidělil psychiatr v dnešní době. On byl velice inteligentní, měl obchodního ducha. A pak dělal takovéto skandály. Narcis, psychopat, dětina… Nevím.“ krčí rameny Ken Steinhoff.

Ale abychom Henrymu jen nekřivdili: genealogové a badatelé upozorňují, že zvěsti o incestu a jeho perverzním chování mohou být značně zveličené lidskou zlobou a závistí. Henry byl úspěšný, dobrá partie, byl pošetilý a lehkomyslný, ale také uměl vydělat obří peníze. A jelikož se nechtěl ženit, plno sousedů s dcerami na vdávání k němu cítilo zášť - a právě tam možná vznikly fámy o jeho odporném jednání. Jak to bylo doopravdy, to se už nikdo nedozví.

Když vypukla občanská válka, bylo Henrymu Wolldridgeovi 39 let, byl v plné síle a okamžitě se hnal do bojů. Mayfield v Kentucky byl během občanské války (1861–1865) tak silně nakloněn Jihu, že se celé oblasti přezdívalo „Jižní Karolína Kentucky“. Místní obyvatelé byli natolik pro-konfederační, že se v roce 1861 v Mayfieldu dokonce konal sjezd, který navrhoval odtržení regionu od Kentucky a jeho připojení k Tennessee, aby se mohli oficiálně přidat k Jihu!

O Henryho vojenské kariéře se odborníkům nepodařilo dohledat vůbec nic, i když on sám se hrdě chlubil, kolik zabil lidí, jak všechno vyhrál, jak se před ním klaněli… Byl to takový Baron Prášil. Jeho titul Plukovník je pravděpodobně ceremoniální, tzv. Kentucky Colonel - čestné společenské označení, které bylo typické pro jižanského džentlmena a bohatého obchodníka.

Po válce začal osamělý Henry ve velkém prodávat koně. Zbohatl tak moc, že peníze rozhazoval mezi lidi. Nebo naopak - když měl své období bláznění, lakotil až neuvěřitelně. Téměř nejedl, k hladovění nutil i personál, žil jako asketický poustevník… A pak se zase vzpamatoval a postavil například školu. Nebo chudobinec. Žil zprvu sám, pak se za ním začali stěhovat stárnoucí sourozenci. A jeden po druhém umírali. Henry tyto ztráty nesl nesmírně těžce - například když v roce 1846 zemřela matka Keziah, tak na deset dní utekl do lesů. Museli ho hledat v rojnici.

Nyní každého sourozence pozoroval: „A už umřeš? A kdy umřeš?“ Rozvinul se u něj zlozvyk - počítal na prstech. Neustále počítal, kdo ještě zbývá. Kolik mu zbývá. Psal si sáhodlouhé seznamy zbylých příbuzných. Když mu bylo sedmdesát let, umírala poslední zbylá sestra, Narcissa. Ta měla velký strach: „Co s ním bude!“ naříkala v Mayfieldu z posledních sil vyčerpaná stará žena. „Já ho ještě nějak držím při smyslech, ale až umřu, on se zblázní docela. Zapálí to tady. Nebo vyvede ještě něco horšího, uvidíš, Celestýno!“ bědovala a napsala komorné instrukce ke svému pohřbu.

Ty byly do puntíku dodrženy, takže Narcissa spočinula vedle svých blízkých na velkém rodinném pohřebišti Old Bethlehem Cemetery. Henry utekl, jak bylo zmíněno v úvodu, do Evropy. Když se vrátil, měl v hlavě epochální myšlenku: „Když mi všichni umřeli, tak já brzo umřu taky. To je jasné. A abych nebyl sám, tak mi budou stát na hrobě!“ usoudil. Ani na chvíli neuvažoval o tom, že by byl pochován mezi nimi, kdepak! Musel mít něco extra. A extra to tedy skutečně bylo.

Ještě na konci roku 1892 zakoupil obrovskou hrobovou parcelu na hřbitově Maplewood. Správce si rozpačitě drbal hlavu: „A na co tolik? Tak velké? To je pro vás? Jenom pro vás? To tam chcete bydlet? Copak jste blázen?“ krokoval neuvěřitelných 52 metrů čtverečních zakoupeného plácku zaměstnanec. Henry Wooldridge se jen zvonivě smál na celé kolo. Trávil na pozemku celé noci, svítil tam lucernou, čmáral si do bloku a telegrafoval do Itálie.

A zatímco kameník William Lydon z nedalekého města pracoval na zakázce sedmnácti pískovcových soch lidí a zvířat v životních velikostech, v italské Carraře se připravoval nejluxusnější kus z celého „pošahaného“ Henryho aranžmá - mramorová figura protagonisty samotného! Do náhrobku v podobě rodinného shromáždění Henry vrazil na tu dobu závratných 6 000 dolarů (dnes přes 4 miliony Kč). A děly se věci.

Když připlula socha z Evropy do New Orleansu, přeložili ji z lodi do speciálního vagonu; v Kentucky pro ni vypravili celý speciální vlak! „Já to všechno platím!“ rozhazoval Henry Wooldridge peníze jako náš Bohuš Stejskal. A jeho „krokování“, měření a rozhazování rukama kolem svého budoucího hrobu zase připomíná pana hostinského z Vesničky! Ono je asi jedno, v jaké době a kde člověk žije - některé situace a momenty jsou všude stejné!

Občané Mayfieldu se chodili dívat na zaplňující se náhrobek a nestačili se divit. Henry asistoval u všeho, jako první „uvítal“ sochu své matky, následovala Narcissa. „Poslechněte, kolik jich ještě bude?“ smáli se lidé. „Copak? Chcete tam být taky?“ hulákal Henry. „Že se nestydí! Kdyby tak ty peníze radši vrazil do něčeho jiného, co by bylo ku prospěchu všech. Lakomec!“ reptali obyvatelé, když soch přibývalo. V rychlém sledu do rodinného zástupu přibyly sestry Susan a Minerva, neteře Millie a Maud, bratři John, William, Alfred a Josiah; další příbuzní…

Henry nezapomněl ani na svá milovaná zvířata. Během let instaloval své dva pejsky: Tow-Heada a Boba, kteří v jakési lovecké scenérii honí lišku a jelena. Vrcholným číslem záhrobního aranžmá byl kůň Fop. Na něj Henry posadil sochu sebe samého. A usoudil, že ničemu nevadí, když bude na náhrobku dvakrát: poprvé jedoucí na koni; druhá socha Henryho Wooldridge je ona nejdražší, mramorová, italská, „přes vodu nesená“. Strašidelný zástup nedal spát znepokojeným věřícím. „Je to tak bezbožné!“ dohadovali se lidé a poslali za Henrym kněze, aby mu domluvil.

Kněz letěl ze dveří rodinného sídla jako namydlený blesk, Henry za mužem víry ještě naházel nějaké odpadky a řval: „To je moje zahrádka! To tak, opravit kostel! Padej odsud!“ Henryho zahrádka se plnila, vrcholným číslem grandiózního a morbidního monumentu byl převoz jezdecké sochy, který skončil strašnou ostudou. V kronice města Mayfield se dočteme:

„Srpen 1894. Společnost Illinois Central Railroad poskytla speciální plošinový vůz, který převážel sochu koně z Paducah. Cestu lemovaly davy zvědavých lidí, sám strůjce nevšední figury se vezl za vlakem na drezíně a kynul. Když souprava zpomalila, objevil se nám známý opilec J. H. Smekl děravý klobouk a obluzen alkoholem usoudil, že udělá artistické číslo ku pobavení přítomných. Naskočil na koně za sedící sochu plukovníka Wooldridge a za jásotu vjel do Mayfield. Tu náhle stržen z monumentu rozzuřeným colonelem! Pleskaly facky, majitel sochy plný rozhořčení smýkal s opilcem tak, až tento pozvracel kolejiště a přítomnou dámu.“

Chudák Henry, takový nápad, taková práce, takových peněz - a ještě se mu všichni smějí! Také už bylo hotovo a Henry usoudil, že je nejvyšší čas umřít. „Nikoho nemám, ti zbylí na mě kašlou, závěť nenapíšu, protože neteře a synovci jsou nenažranci. Tak si to vezmu do hrobu!“ oznámil jen tak mezi řečí, když se ploužil ze hřbitova, kde byl jako vždy na obhlídce svých statických rodinných příslušníků. V ten moment vznikla pověra, že se Henry nechal pohřbít s celým svým peněžním majetkem, což bohužel vedlo k mnoha pokusům o vykradení (otevření) hrobu.

Henry to naštěstí nemohl tušit, takže zesnul v klidu a pokoji 30. května 1899 ve věku 77 let. Byl pochován za přítomnosti celého Kentucky, protože tohle chtěl každý vidět. Málem se do svého opulentního posmrtného rodinného sídla skutečně nevešel - rakev s jeho tělem je v nadzemní kryptě, protože se mezi natěsnanými sochami nedalo kopat. Wooldridgeův pomník (monument) se během let a desetiletí stal cílem neskutečných davů lidí. Všichni si chtěli na sochy sáhnout. A jak to bývá, rozšířily se povídačky, že členové rodiny v noci ožívají a běhají po Mayfieldu.

Zjitřená fantazie lidí také dala vzniknout pověrám o Fopovi, který za jasných nocí kluše s Henrym v sedle kolem jejich domů. Strašidelný zástup musel být obehnán železnou zdí - turisté lezli mezi sochy, hladili je nebo ničili. Bohužel. V roce 2009 na monument spadl strom a několika sochám urazil hlavy; příroda se ale „vytáhla“ v roce 2021. Tehdy přišlo do Mayfieldu ničivé tornádo (stupeň EF4), které srovnalo se zemí velkou část města, ale Wooldridge Monuments zůstaly jako zázrakem naprosto netknuté.

„Připadá mi to jako důkaz Henryho posmrtné síly. Zatímco centrum Mayfieldu tehdy lehlo popelem, jeho kamenný průvod přežil bez jediného škrábance. Sochy tam stojí namířené opačným směrem než ostatní náhrobky, dívají se do dáli, lidé za nimi chodí - je to fascinující závěr k příběhu o jednom bláznivém excentrikovi, který chtěl být nesmrtelný - i se svou rodinou.“ uzavírá Ken vyprávění o neuvěřitelném náhrobku a ještě neuvěřitelnějším životním příběhu jednoho potrhlého muže, který se rozhodl zvěčnit svou památku skutečně prazvláštním způsobem!

Zpracováno podle:

Find a Grave, Wooldridge Monuments, Ken Steinhoff blog, Facebook, Visitmayfieldgrave.com, Tripadvisor, Julia Wooldridge, Mayfield Civil War muzeum