Nejznámější Maigret Bruno Cremer: rytíř francouzského filmu si střežil soukromí, zemřel na rakovinu

Bruno Cremer se nedá zařadit do žádné škatulky. Ostře řezaná tvář s jizvou na horním rtu diváky doslova fascinovala. Velice zvláštní herec měl pronikavé oči, ledově chladný pohled, bradavice na tváři a lidé se nemohli rozhodnout: „Ten je tak ošklivý! Nebo není?“ Je pravdou, že jeho fyziognomie byla opravdu nevšední. Sotva ale začal hrát, šlo vše stranou. „Nehrál, on se STAL,“ říkali jeho kolegové. Bruno Cremer si velice hlídal soukromí. Až nadmíru. Nejen svůj osobní život, manželky, rodinu. Ale i sám sebe. Neproniknutelná povaha dělala z Cremera člověka, kterého se lidé báli. „Neumí se smát. Je to divný patron, pavouk,“ říkalo se.

Měl jen pár blízkých přátel, které si pustil k tělu, například Jean-Paul Belmondo či Jacques Perrin. Ti shodně říkali: „Nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal. Bruno je člověk tak niterný, tak inteligentní, tak hloubavý a sečtělý!“ Sám Cremer dal za svůj dlouhý život jen velice málo rozhovorů a všechny se týkaly jen pracovního života. Maličko se odhalil ve své knize Un certain jeune homme, ale lovci senzací měli smůlu: nešlo o žádné drby soukromého charakteru, ale spíše o niterné prožitky a popis vztahu s otcem.

A pak tu byl samozřejmě Maigret. Spojení Cremer/Maigret je natolik vžité, že si pod svérázným komisařem (snad mimo Gabina) vybavíme jen zachmuřenou tvář Bruna Cremera. Jaký byl osud zvláštního herce, který proslul rytířským chováním, galantním vystupováním, chladnokrevným výrazem a doutníky, které ho přivedly do hrobu?

Bruno Jean-Marie Cremer (též Crémer) se narodil 6. října 1929 v Saint-Mandé nedaleko Paříže do velice zvláštní rodiny. Matka se jmenovala Jeanne Rullaert, byla belgického původu - Vlámka - a měla rozevlátou povahu pravé bohémské umělkyně. Hrála na klavír, zpívala a všechny tři své děti (Bruno byl nejmladší) vedla od malička k umění. Otec Georges byl strohý obchodník, tichý typ, který svou ráznou ženu velice miloval a poslouchal na slovo. Rodák z Lille byl sice národností Francouz, ale v době první světové války ho francouzská armáda odmítla, když chtěl narukovat. Tak se naštval, přijal belgické občanství, bojoval v belgické armádě a po válce se zase vrátil zpět do Francie.

Když bylo Brunovi sedm let, pobývala rodina na venkově. S bratrem Geoges-Alfredem (který se mimochodem stal profesorem medicíny a děkanem lékařské univerzity v Paříži) jezdili na starých kolech, dávali si závody, až Bruno nezvládl rychlost a narazil do nějaké staré zdi u prašné cesty. Přeletěl řídítka, rozmlátil si obličej, byl v bezvědomí a na horním rtu mu zůstala velká jizva, která se později stala součástí jeho hereckého výrazu. I nehody v dětství mohou být pro herce svým způsobem dobré! Cremer chodil do soukromé školy a matka v něm neomylně rozpoznala herecký talent. „Od dvanácti let jsem to věděl,“ odpověděl stroze na otázku, kdy si uvědomil, že chce být hercem.

Maminka ho velice podporovala, pomáhala mu při prvních výstupech na divadle a připravovala ho na zkoušky. Po maturitě se hlásil na věhlasnou Conservatoire national supérieur d'art dramatique. Tam exceloval a stal se členem dnes již legendární elitní třídy, která je mezi fanoušky francouzského filmu známá jako Conservatoire gang. Mezi „gangstery“ ročníku 1952 patřili například Annie Girardot, Jean-Paul Belmondo, Jean Rochefort, Claude Rich, Jean-Pierre Mariell, Michel Beaune a další. Po úspěšném absolutoriu po nevšedním herci „sáhlo“ známé divadlo Théâtre de l'Oeuvre. A tam zjistili, že Bruno Cremer klame tělem.

Navenek nepřístupný muž s ostře řezanou tváří exceloval ve všech možných velkých úlohách, jeho záběr byl obrovský. Byl schopen ztvárnit psychologické a dramatické kusy, tragické a hrůzyplné postavy, aby se vzápětí převtělil do svižné komedie. Nadmíru úspěšného mladého herce si chválili i starší kolegové. Bruno Cremer z divadla plynule přešel k filmu a byla to opravdu jízda. Počet jeho filmových a televizních rolí překračuje stovku. Cremer byl přesně typ, který francouzskému filmu chyběl: Někdo tvrdý jako kámen, nesmlouvavý, „ten, co hraje očima a pohledem,“ jak se říkalo. Byla to pravda. Bruno Cremer byl nepřehlédnutelný v jakékoliv roli.

„Je to ten typ herce, který nemá hlavní roli, ale z celého filmu si pamatujeme jen jeho,“ chrlila kritika samé superlativy. Jak bylo zmíněno, také se diváci nebyli schopni rozhodnout, jestli je Cremer ošklivý. Sám se tomu smál. „Jsem ohyzdný, ale vyhrál jsem nějakou cenu. Jsem prý nejvíc sexy herec tohoto roku, ať už to k čertu znamená co chce!“ řekl Bruno Cremer ledově klidně, jak měl ve zvyku při vzácném rozhovoru. „Raději si zapálím doutník a přečtu si Iliadu,“ vrtěl hlavou.

Mohutná postava, ocelový pohled a jistá autorita, která čišela z celé jeho osobnosti i v „civilu“ předurčovala Cremera do rolí vojáků. V roce 1965 se konečně dočkal i přízně diváků, film Četa 317, kde hrál válečného veterána, zaznamenal obrovský úspěch. No a pak už byl Cremer „zařazen“ - masový vrah, děsivý vrah, detektiv, voják, špion… Filmy jsou to krásné a našim divákům docela známé, francouzská kinematografie byla v Československu velice oblíbená.

Jen namátkou: Kdybych byl špion, Cizinec, Atentát v Paříži, Le Protecteur, Muž navíc, Zvláštní oddělení, Lovec hlav, Dobrák a zlí lidé, Mzda strachu, Docela obyčejný příběh, Černý talár pro vraha, Cena za nebezpečí, Pažbou do zubů, Sňatek bez domova, Pod pískem, Legie na Kolwezi, Zatracený otec. Velice známé jsou i seriály, kde se Cremer objevil, Chobotnice nebo Pohled do zrcadla. Bruno Cremer byl také známý odmítáním rolí. „Nelíbí se mi to. Nebudu marnit čas,“ vracel scénáře s bezvýraznou tváří. „A můžete mi říct, co se vám na tom nelíbí?“ odvážil se ho zeptat mladý scénárista. „Chlapče. Mohu odmítnout, ale nemohu radit někomu, kdo nic neumí. Kde neroste tráva, nelze zalévat,“ pokrčil rameny.

To zcela vystihuje Cremerovu zvláštní povahu. Bývá často srovnáván s Gabinem nebo Venturou, jen byl prý ještě uzavřenější než slavní bardi francouzské kinematografie. Bruno velice špatně snášel popularitu, která - ať chtěl nebo ne - přišla s rolí komisaře Maigreta.

Česká televize v glose k dokumentu Záhadný Bruno Cremer uvádí: „Bylo mu dvaašedesát, když se objevil v první epizodě nazvané Maigret a Dlouhé bidlo. A bylo mu šestasedmdesát, když dotočil poslední část. Byla to náročná práce: každý díl dosahoval celovečerní metráže, na režijní židli se vystřídalo přes třicet režisérů, mezi nimi i Juraj Herz; také za kamerou stanulo několik českých tvůrců (Vladimír Smutný, Jiří Macháně, Emil Sirotek a další). Ale seriál si udržel jednotný vypravěčský styl i integrální herecké pojetí titulní postavy: Cremerův Maigret byl trpělivý, přemýšlivý, ale dokázal se vzedmout k verbální útočnosti a postojové nesmlouvavosti. Cremera oslovila práce na Maigretovi natolik, že omezil divadelní vystupování. I hudební doprovod v Maigretovi, který znal předem, jako by jej vedl.“

A je to velice výstižné. Maigreta Cremer oživil, vdechl mu nový život, byť laťka po Gabinovi (a nejen po něm, Maigreta ztvárnilo 15 různých herců) byla nastavena vysoko. Stal se jím, což kvitovali i zarytí Simenonovci, jak si říkají fandové díla slavného spisovatele, který komisaře Maigreta stvořil. Natáčelo se i v Praze, Maigret má celkem 54 epizod, přičemž poslední je Maigret a Severní hvězda. V posledních dílech musel být Cremer dabován jiným Francouzem, bohužel. Roky kouření doutníků si vybraly svou osudovou daň.

Soukromý život nevšedního herce byl stejně tajemný jako on sám. Nevědělo se takřka nic. Nakonec se podařilo vypátrat, že se oženil velice brzy se svou spolužačkou z konzervatoře Chantal Courrier, s níž měl syna, spisovatele Stéphana Crémera. Pak se rozvedli a Bruno Cremer odešel z domu. Neměl nikoho nového, neměl totiž vůbec nic. Všechno jí nechal a patnáct dlouhých let bydlel v hotelu. Zalezlý jako pavouk žil v hotelovém pokoji, stravoval se v té jedné jediné hotelové jídelně, učil se role na malém hotelovém balkonku. Patnáct let. Přátelé ho zvali k sobě, ale Cremer něco zavrčel a mávl rukou. Jacques Perrin, kterého Bruno označoval za „bratra“, mu nabízel dům na venkově. Nic.

„Byly chvíle, kdy bylo lepší, daleko lepší, nechat ho prostě být. On se netrápil. Poradil si vždycky a se vším, poradil si i patnáct let v hotelu,“ vrtěl hlavou jeho kamarád. Pak z hotelu vylezl rovnou na radnici. Bruno Cremer se zamiloval. Psychiatrička Chantal (další Chantal) se stala paní Cremer v roce 1984. Spokojenému páru se narodily dvě dcery: Constance a Maria-Clémentine.

V roce 2004 při natáčení Maigreta začal Cremer kašlat krev. K lékaři nešel a nějak to celé „klempíroval“, jak to tak bývá. Natáčel dál, ale v roce 2005 už k lékaři musel - ztratil chuť. Odborníci herce vyšetřili a vyřkli neúprosný verdikt - rakovina krku. Bruno Cremer se léčil a neléčil, přestal kouřit, snažil se, ale našli mu další ložiska v jazyku a hltanu. 7. srpna 2010 po dlouhé a vážné nemoci Bruno Cremer zemřel v nemocnici ve 14. pařížském obvodu. Bylo mu osmdesát let.

Do detailu si naplánoval svůj pohřeb, který se konal na hřbitově Montparnasse za účasti všech hvězd nejen francouzského filmu. Hráli mu na kytary jeho milovaný song, stráž u rakve drželi jeho kamarádi: Jean-Paul Belmondo, Jean Rochefort, Pierre Vernier, Claude Rich, Jean-Pierre Marielle, Niels Arestrup, Jacques Perrin, Monique Chaumette, Pierre Schoendoerffer, Jean-Claude Brisseau, Jacques Spiesser.

Nevšední a zvláštní život zvláštního člověka Bruna Cremera, kterého mnozí označují za rytíře francouzského filmu. On vlastně rytířem byl - v roce 1988 získal rytířský řád Čestné legie. Od smrti milovaného a zároveň obávaného „křemene“, jak se mu také přezdívalo, uplyne letos již patnáct let.

Ale Maigret je dle všeho nesmrtelný a stojí za to se na něj podívat. Stejně jako na další filmy Bruna Cremera.

Děkuji správci webu Francouzský film za spolupráci při vzniku textu.

Zpracováno podle: Francouzský film: Bruno Cremer, Maigret, CSFD, The Independent, ČT art: Záhadný Bruno Cremer, iRozhlas, Bruno Cremer, Wikipedia.org, Maigret Fandom, Find a Grave: Bruno Cremer