Vyšší princip: při natáčení slavného filmu tekly hercům slzy, skutečného hrdinu zavraždilo gestapo

„Studenti. Profesorský sbor našeho ústavu se usnesl… Pověřil mě… Abych včerejší strašnou událost uvedl na pravou míru. Vaši spolužáci byli včera zastřeleni. Pro schvalování atentátu. Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Já protestuji tak, jako každý čestný člověk musí protestovat! Protestuji proti vraždě vašich kamarádů! Jejich nevinná a čistá krev ať padne na hroby jejich vrahů!“

Závěrečný monolog profesora Málka z filmu Vyšší princip (1960) dojímá k pláči další a další generace lidí, byť od vzniku syrové psychologické studie o jedné z nejtragičtějších kapitol naší země uplynulo již 66 let. Slavné okupační drama režiséra Jiřího Krejčíka (1918-2013) viděl snad každý z nás - a asi všichni si po jeho zhlédnutí položili otázku: „Jak bych se tehdy asi zachoval já?“

„Vyšší princip sleduje osudy Čechů, které neúprosné soukolí dějin postavilo do mezní situace. Je to ostrá, dechberoucí a svíravá studie mezilidských vztahů v době heydrichiády. Morálka, čest a charakter se snaží porazit přetvářku, prospěchářství i obyčejný lidský strach. Vše vyústí v tragédii antických rozměrů,“ zní jeden z mnoha popisů filmu, který je také označován jako Cesta do hlubin české duše.

„Lidství, hrdinství a laskavost versus hrubost, hloupost a lhostejnost. To je náš národ,“ glosoval svůj režijní počin i sám Jiří Krejčík. Notoricky známý příběh o profesorovi, který je až po uši zavrtán ve svém světě antických klasiků a v období heydrichiády zažije krutý střet s neméně krutou realitou, je snad jeden z nejkrásnějších a nejdojemnějších filmů v českých (československých) dějinách.

„Děj Vyššího principu nás zavádí mezi profesory a studenty reálného gymnázia v československém maloměstě v době atentátu a následné heydrichiády. V časech, kdy si nikdo nebyl jistý životem, kdy stačilo jedno slovo a člověk skončil na popravišti i s celou rodinou, provedou studenti maturitního ročníku klukovinu - počmárají Heydrichův portrét a přikreslí protektorovi knír a brýle. Prostá hloupost dostane studenty Ryšánka, Moučku a Havelku až na popraviště…“

„…a jediný, kdo se odváží postavit zlu čelem a snaží se zabránit smrti nevinných mladých kluků, je profesor Málek, člověk přísných zásad a pevného charakteru. Oroduje za své studenty na gestapu, přičemž ani na okamžik neztratí svou tvář. Sotva se dozví, že jeho studenti byli zavražděni Němci, rozhodne se dát všanc i svůj život a přednese před oktávou strhující projev o vraždě na tyranu, která není zločinem,“ zní krátké shrnutí děje Vyššího principu na americké platformě Fandom, kde má starý československý film početnou fanouškovskou základnu!

Krejčík měl nesmírně šťastnou ruku při výběru protagonistů hlavních rolí - mimo Františka Smolíka, Radovana Lukavského, Václava Lohniského, Bohuše Záhorského nebo Marie Vášové zde excelují naši mladí a začínající herci Jana Brejchová, Jiří Kodet, Petr Kostka nebo slovenský krasavec s tragickým osudem Ivan Mistrík. Natáčení Vyššího principu poznamenalo snad všechny, kteří se na něm podíleli: „To bylo uplakaný natáčení. Občas jsem nemohla ani usnout,“ vzpomínala Jana Brejchová.

Jan Skopeček do ponurého tématu zakomponoval svůj pověstný humor: „Hrál jsem esesáka, co pořád křičí zurück! Navlékli mi uniformu, ale nevychytali toho blembáka na hlavě. Helma mi byla velká. Měl jsem odhánět Vášovou. Ta na mě řvala „Vraťte mi moje dítě!“ A já ji pak měl zastřelit. Hrůza. Jenže při tom úkonu mi přepadla helma přes oči, Vášová se začala smát a Krejčíka málem odvezli!“

Jaký je příběh Vyššího principu a skutečného pozadí celé děsivé tragédie?

Excelentní výkon Františka Smolíka v závěrečné scéně Vyššího principu:

Režisér Jiří Krejčík nosil v hlavě nápad na zfilmování povídky Jana Drdy už od okamžiku, kdy si ji v roce 1945 přečetl v deníku Práce. Pětistránkové dílko s názvem Vyšší princip bylo o rok později zařazeno do knižního souboru Němá barikáda - v něm chtěl Drda ukázat hrdinství prostých Čechoslováků, kteří bojovali proti nacistické okupaci. Krejčíka povídka nesmírně zaujala. Jenže nevěděl, jak to celé pojmout. Jako krátký oslavný snímek? Součást povídkového filmu?

Dumal i nad tím, jestli má přidat rodiny studentů a profesorů, jít více do hloubky, nebo se soustředit výhradně na hlavního hrdinu Málka, kterého Drda popisoval takto: „V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou (…). „Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny,“

Nakonec si režisér, který už třikrát přepsal scénář, pozval na pomoc samotného Jana Drdu a společně konečně Vyšší princip napsali. Jiří Krejčík si v roli postaršího profesora, jemuž studenti přezdívali Vyšší princip, představoval Jindřicha Plachtu. A proč ne? Jeho Matulka z Cesty do hlubin študákovy duše byl vlastně „to samé v bleděmodrém“, jak se tak říká. Vysoký muž s ušlechtilými rysy, komik, který dovedl mistrně zahrát i vážnou roli…

Plachtu si lze v této epochální roli velice dobře představit, ač František Smolík nasadil laťku opravdu vysoko. Jenže Jindřich Plachta zemřel, a Jiří Krejčík tedy oslovil Smolíka. A dobře udělal. Své postavy se František Smolík chopil opravdu neuvěřitelně. „Jeho snaha o záchranu studentů je nesmírná, zoufalá, zbytečná. Strach a hrůza, která probleskne ve Smolíkových očích v momentě, kdy si vyslechne seznam popravených a křičí: „A já mu věřil! Vrazi! Vrazi!“ je skutečně mrazivá,“ popisuje diskutující na ČSFD.

Jiří Krejčík vzpomínal na natáčení jako na „srdcervoucí“. Všichni byli nesmírně vážní. Ani mladí herci se nijak nebavili, nepořádali žádné večírky, nesmáli se. Tíživé téma filmu na všechny dolehlo. I na Krejčíka, který zprvu nebyl se Smolíkem spokojený. Prý byl nesmírně patetický a režisér jej kvůli tomu neustále napomínal! Jenže Smolík, který se do role ponořil neskutečným způsobem, mu odsekl: „Já to jinak neumím. Buď si to zahraji po svém nebo si můžete hledat nového profesora Málka!“ „To bylo snad poprvé, co se Smolík vzbouřil,“ říkal i kameraman Jaroslav Tuzar.

Při finální scéně, kdy profesor deklamuje svůj slavný projev u tabule, se Krejčík až rozzuřil. „Řval na něj, ať ubere tu patetičnost. Ať je civilnější! Smolík mu odvětil, že na TOMHLE se nedá ubrat vůbec nic. A měl pravdu,“ říkal Tuzar. Sotva František Smolík „na první dobrou“ závěrečnou scénu dokončil, musel se odvrátit, protože se rozplakal nahlas. V tu chvíli pustil Krejčík do scény československou státní hymnu, čímž všechny herce dojal ještě víc. Studenti na samém konci filmu vstávají s očima plnýma pravých a nefalšovaných slz.

„Chtěl, abychom plakali, tak pustil Kde domov můj. To se mu povedlo,“ vzpomínala Jana Brejchová, představitelka Jany Skálové. Nakonec se mimo herců rozbrečel celý štáb i s Krejčíkem a legendární projev o vraždě na tyranu, která není zločinem, vešel do běžné hovorové mluvy. Stejně tak ona mrazivá věta Die Sache ist erledigt!, kterou ucedí cynický velitel služebny gestapa Worlitzek v podání německého herce Hannjo Hasse.

„Viděli jste to? Já už na to jdu podruhý. Já brečela! A ten profesor, to je neskutečné, jak to ten Smolík zahrál!“ šuškalo se v celém Československu po uvedení Vyššího principu do kin a film se rázem rozletěl po celé Evropě. Němci ale snímek ve své zemi zakázali, protože prý ukazoval její špatnou stránku! „To by Němci museli zakázat úplně všechno,“ vrtěl hlavou Krejčík ironicky. Jana Brejchová za roli Jany získala v roce 1960 ve švýcarském Locarnu cenu FIPRESCI, Smolík na MFF v Benátkách zase zvláštní medaili prezidenta festivalu.

Diváci také žádali přesnou definici vyššího principu mravního. Každý to pochopil, jistě, ale jak to vysvětlit „pro blbce“, jak se tak říká? „Slovo „mravy“ má kořeny v praslovanském *morvъ, které pochází z prajazyka *morwís. Toto slovo se v mnoha jazycích vyvinulo do významu „zvyk, obyčej, způsob chování“. V češtině se pak ustálilo v podobě „mravy“ pro označení souboru zvyklostí a pravidel chování v určité společnosti,“ vysvětluje Sator z ČSFD, kde má Vyšší princip 90procentní hodnocení!

A dodává: „Etymologie slova „princip“ poukazuje na jeho původní význam jako něco, co je na samém počátku, základní myšlenku nebo výchozí bod. Shrnout by se to dalo takto: Princip mravní (nebo též vyšší princip mravní) je základní, obecně uznávaná zásada, která slouží jako vodítko pro hodnocení a usměrňování lidského chování. Není právně vymahatelný, ale ovlivňuje naše svědomí a rozhodování.“

Čechy ale nejvíce zajímalo, jestli má film reálný základ. „Stalo se to? Existoval tehdy někde v Československu profesor Vyšší princip, který nasazoval kejhák pro záchranu těch nešťastných kluků? Opravdu je Němci popravili jen kvůli tomu, že namalovali Heydrichovi brejle?“ ptali se poněkud naivně lidé, kteří asi nechápali, že tehdy stačil k obvinění ze schvalování atentátu i křivý pohled! „Příběh Vyššího principu má reálný předobraz, k tragické události došlo v době heydrichiády na příbramském gymnáziu, kde před válkou maturoval i Jan Drda,“ prozrazuje web Moderní dějiny.

Jan Drda si ale celý příběh domyslel a přepsal po svém a jeho autorská licence začala žít svým vlastním životem. Jakési dovysvětlení mělo být v detektivce s názvem Případ mrtvých spolužáků, jenže kdo film viděl, uzná, že se nedozvěděl vlastně vůbec nic - děje ani jména na sebe logicky nenavazují. „A navíc v době heydrichiády bylo popravených Čechů tolik, že tragédie v příbramském gymnáziu zapadla mezi další podobné příběhy. Místní však nezapomínají a nikdy nezapomenou!“ říká web Poznejpribram. Jak to tedy bylo?

Skutečným profesorem Málkem byl rodák z Plzně, PhDr. Josef Lukeš. Byl klasickým filologem, který do Příbrami přišel po Mnichovu ze Slovenska a usadil se ve městě pod Svatou Horou, kde jej jmenovali ředitelem místního reálného gymnázia. Doktor Lukeš měl dle vzpomínek pamětníků obdivuhodné vědomosti, přirozenou autoritu, byl čestný, charakterní a laskavý. Naklonil si studenty rozhodnutím nevyřadit z knihovny knihy „rasově a politicky“ závadných autorů.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se Lukeš postavil před celou třídu a s notnou dávkou jinotaje zpestřit svůj výklad vyprávěním o zániku říší. Jako profesor řečtiny a latiny totiž studentům připomněl, že i to největší impérium (čili římská říše) zaniklo. Že se to stává, dodal ironicky před smějící se třídou. S atentátem jako takovým však nesouhlasil. Byl si vědom, že našemu národu tento čin přinese obrovské oběti a bude prolita krev nevinných.

Když nastal osudný červen roku 1942, seděl v sextě A gymnázia v Příbrami (dnes je to střední a vyšší škola zdravotnická) kluk jménem Antonín Stočes. A tento Toník, který měl pověst velkého uličníka, si jednoho rána listoval časopisem Zdroj zábavy a poučení. Synek příbramského řezníka Vojtěcha si najednou všiml, že na něj z časopisu „čumí“ v barvě vyvedená podobenka Adolfa Hitlera. „To sem nepatří!“ vykřikl Antonín Stočes, stránku s tváří německého Vůdce vytrhl, zmačkal a zahodil do koše.

Jenže si nevšiml, že za ním stojí a jeho počínání pozoruje jistý Miroslav Červenka, propadlík se slabou tělesnou konstitucí, kterého nikdo neměl rád, protože byl zlý a zákeřný. „Jeho tělesný a duševní hendikep byl důvodem, že hledal způsob, jak vyniknout, jak být důležitý. A ten způsob našel ve spojenectví se studentem oktávy, s o dva roky starším Karlem Kepkou, někdejším zapáleným skautem, nyní však horlivým a novopečeným německým občanem.“ popisuje web Poznejpribram.

Kepku samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než Stočesovo „zmuchlání Hitlera“ nahlásit svému otci, který byl pěkně čiperným udavačem. A neopomenul si také rýpnout do ředitele Lukeše. Němci zbystřili: „Ale to je pěkné! Sám pan profesor! Nu, jdeme si pro něj!“ usoudilo gestapo - a 15. června 1942 nakráčelo do školní budovy, kde zrovna vrcholily ústní maturity. Zkoušce z německého jazyka předsedal PhDr. Josef Lukeš. Když se ozvalo zaklepání na dveře, šel sám otevřít.

Na chodbě stáli muži v obávaných černých kožených kabátech, a Lukeš byl zatčen pro schvalování atentátu. V tu samou dobu si gestapo došlo i pro Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha. „Důvod zatčení otce neznáme, vzhledem k Tondově neplnoletosti se však lze domnívat, že to bylo právě proto, že rodiče zodpovídají za činy svých dětí,“ myslí si příbramský web. Profesor stanul před popravčí četou za šest dní po svém zatčení, Toník a jeho otec byli zavražděni v Táboře dne 29. června 1942.

„Dlouho se tradovalo, i zde v Příbrami, že Vojtěch Stočes byl rakvář, truhlář. Ale není to pravda, byl to řezník. Toto zmatení vzniklo kvůli filmu, jistě. Věta studenta, který stojí před popravčí četou a říká, že ty truhly dělal jeho táta, zmátla spousty lidí. Stejně tak se spousta diváků domnívala, že profesor Lukeš ve skutečnosti přežil, když filmový Málek také. Ale bohužel to není pravda. Otec a syn Stočesovi i pan profesor se stali obětí německé zlovůle. Památku Antonína Stočese si připomínáme na konci června atletickým memoriálem, který nese jeho jméno,“ říká pan Martínek z Příbrami.

Co se stalo s udavači? Zde možná částečně zafungovaly pomyslné „boží mlejny“ - Kepka byl letcem u Wehrmachtu a po válce v klidu dožil v západním Německu. Ale Červenka, kterého ještě v roce 1942 vyhodili z gymnázia, byl poválečnými soudy odsouzen k patnácti letům vězení, z nichž si odseděl osm. Červenka se pak dostal na Šumavu, kde pracoval jako lesní dělník. A jednoho krásného dne na něj spadl strom a na místě ho zabil.

Když už nyní znáte pohnuté pozadí a mrazivé okolnosti vzniku Vyššího principu, můžete si ho dnes večer pustit znovu a v tichosti zavzpomínat na skutečné, i když neprávem zapomenuté hrdiny.

Zpracováno podle:

Fandom, iDNES, Poznejpribram.cz, Moderní dějiny, Médium.cz (2), ČSFD, Vyšší princip.pdf, Hlaskyzfilmu.cz, Vyšší princip, vzpomínky herců v pořadech ČT, cyklus Neznámí hrdinové, osobní názor autorky, Jiří Krejčík, Ivysílání, pan Martínek, messenger