Zaživa pohřbená Barbara Mackle přežila 83 hodin zakopaná pod zemí, její únos vešel do dějin zločinu

Takové manévry na území dvou států snad Amerika ještě nezažila. Psal se 20. prosinec 1968, lidé se připravovali na Vánoce, ale bezpečnostní složky z Georgie a Floridy byly už tři dny na nohou. Muži z FBI, hasiči, policisté i dobrovolníci nejedli, nespali, hledali. Koho? Zaživa pohřbenou Barbaru Jane Mackle. Ve vzduchu bylo doslova slyšet tikání pomyslných hodin, které odměřovaly dívčin čas. Vědělo se, že je někde pod zemí. Vědělo se, kde přibližně, ale zalesněná oblast byla obrovská.

Zoufalá rodina se přátelila s prezidentem Nixonem, ale to nebylo nikomu nic platné - na řadu přišli prostí pátrači, kteří museli prolézt borový porost v oblasti South Berkeley Lake Road v Gwinnett County poblíž Duluthu v Georgii. Všímat si úplně všeho, poslouchat, ani na vteřinu nepolevit v pozornosti. Dvacetiletá Barbara byla pod zemí už 83 hodin, když se ozvalo volání agenta FBI, který klečel na zablácené zemi uprostřed pichlavého křoví, a zuřivě holýma rukama hrabal ve změklé půdě. Ze země trčela jakási trubka a z ní se ozýval zpěv. Barbara zpívala koledy.

První slova pohublé Barbary směrem k jejímu zachránci, agentu FBI ve středních letech, zněla: „Vy jste asi to nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděla!“ Strašidelný únos dědičky nábytkářského impéria vešel do historie nejen amerického zločinu a ikonická překližková rakev se stala kultovní záležitostí pro tvůrce dobrých i nekvalitních hororových filmů. Co se stalo Barbaře Mackle?

Bratři Mackleovi dominovali floridskému developerskému světu jako vlastníci impéria Deltona Corporation v hodnotě 65 milionů dolarů. Barbara Jane byla dcerou Roberta Mackleho, narodila se v roce 1948, čtyři roky po svém bráškovi Robertovi Jr. Byla to princeznička, od kolébky nejlepší partie na Floridě a v celém širokém okolí. Inteligentní děvčátko ale nemělo žádné hvězdné manýry.

Bohatství své rodiny brala jako fakt a snažila se spíše pracovat na svém vzdělání. „Peníze nám můžou vzít, můžeme o ně přijít, zkrachovat. Já chci mít vědomosti, budu studovat.“ řekla před nástupem na univerzitu nadmíru skromná, pokorná a odvážná Barbara. Jak moc byla tato dívka odvážná, to se ukázalo sedmnáctého prosince 1968.

Studentka Emory University v Atlantě onemocněla hongkongskou chřipkou, která řádila v univerzitním kampusu. Už od začátku prosince byla škola uzavřená a Barbara s prudkou horečkou a kašlem ležela ve svém pokoji na koleji. Maminka Jane Mackle pro dceru dojela autem s tím, že zotavující se Barbaru odveze na Vánoce osobně domů do Coral Gables na Floridě. Barbara byla zesláblá nemocí, matka Jane nechtěla jet na noc a rozhodla se, že s dcerou přenocují v motelu Rodeway Inn. Ženy netušily, že po mladší z nich už delší dobou „pasou“ dva únosci, jejichž drzost neznala mezí.

Jmenovali se Ruth Eisemann-Schier (26), rodačka z Hondurasu, a Američan Gary Steven Krist (23). Byli to milenci a kupodivu nad poměry inteligentní lidé. Krist měl ohromující IQ, ale také neustálé problémy se zákonem, v době únosu ho hledali za útěk z vězení. Zvláštní je osoba Ruth Schier - bystrá postgraduální studentka univerzity v Miami, mořská bioložka s našlápnutou kariérou - rozhodně asi nikdy netušila, že skončí jako první žena v historii na seznamu deseti nejhledanějších zločinců v celosvětovém hledáčku FBI!

Večer 16. prosince Barbaru v motelovém pokoji číslo 137 navštívil její kamarád a spolužák (a budoucí manžel) Stewart Hunt Woodward. Když odjel, matka s dcerou ulehly ke spánku, ze kterého je sedmnáctého ve čtyři ráno vyburcovalo bouchání na dveře. „Jsem detektiv! Otevřete! Bílý Ford, který odsud vyjížděl, měl tragickou autonehodu! Honem!“ ozývalo se naléhavé volání. Stewart měl bílý Ford! „Proboha!“ řekla Jane, „Chudák Stewart, snad se mu nic nestalo, Barbaro, honem, vstávej!“ pobídla dceru a otevřela dveře dokořán.

Na prahu stál maskovaný chlap s brokovnicí v ruce a někdo, koho šokovaná Jane později označila za malého chlapce v lyžařské kukle. Dvojice vtrhla dovnitř, Barbara se snažila ve své červenobílé noční košili utéct, ale přemohli ji, svázali a totéž udělali i s Jane. Barbaru navíc omámili chloroformem, muž bezvládnou dívku naložil do auta a odjeli. Jane se dokázala z pout rychle vymanit a zavolala polici.

Barbaru mezitím odvezli severovýchodně od Atlanty do zalesněného území, kde nebylo vůbec nic, jen borovice a křoví. Když se v autě probrala, začala se vyptávat, kam ji vezou. „Mlč a neptej se pořád!“ štěkl na ni únosce. Auto zastavilo, Barbaru vyvlekli ven a když viděla, co si pro ni nachystali, začala úpěnlivě prosit a plakat. „Budu hodná, tohle ne, budu hodná!“ „Nechovej se jako dítě!“ opáčil únosce a dosmýkal ji k jámě, kde ve hloubce cca metru a půl čekala rakev. Jinak se to totiž říct nedá. Překližková bedna měla rozměry cca dva na jeden metr, uvnitř byl polštářek, okolo hromada vykopané zeminy, lopata k jejímu zaházení a víko.

„Já tam nejdu. Já udělám cokoliv, ale dovnitř nejdu. To mě radši zabijte!“ ječela Barbara nepříčetně. „Když budeš spolupracovat, budeš žít!“ docházela už Kristovi trpělivost. Kopající Barbaru položil do rakve, vyfotil ji polaroidem, na krku měla ceduli s nápisem UNESENA, obdržela instrukce ve formě strojopisu (byli opravdu připraveni!) a během několika minut byla zaživa pohřbená. „Slyšela jsem jen vrzání šroubů, když mě zavírali do rakve. A pak jen padání zeminy. Myslela jsem, že se zblázním,“ popisovala Barbara později ve své knize. Instrukce jsou zajímavým čtením, protože vymyšlené to skutečně měli dobře, leč „podělalo“ se jim snad úplně všechno.

„Nelekejte se, jste v bezpečí. Nyní se nacházíte uvnitř překližkové kapsle, která je vyztužena skelnými vlákny. Jste pohřbena pod zemí poblíž domu, ve kterém dlí vaši únosci. Váš stav bude jimi kontrolován každé dvě hodiny. Kapsle je silná, nerozbijete ji. Mějte na paměti, že se nacházíte pod hladinou podzemní vody. Kdyby se kapsle poškodila, utopíte se. Vaše hrobka obsahuje čidlo. To nás (únosce) upozorní, že jste v nebezpečí utopení. Váš život závisí na vzduchu, který je přiváděn do komory ventilátorem. Ten je napájen olověnou akumulátorovou baterií, která má životnost 270 hodin. Můžete používat světlo, šetřete však, každým rozsvícením žárovky spotřebujete část baterie, která je potřebná k pohonu ventilátoru. Pokud bude vzduchu mnoho, zablokujte přívod pomocí kusu papírku. Jakýkoliv hluk, který budete vydávat, nebude slyšet ven - vývod je opatřen tlumičem zvuků.“

„Šetřete i energií svého těla. Pokud zjistíme, že děláte velký rozruch, pustíme do vaší rakve éter, který vás uspí.(…) Pokud budete světlo používat nepřetržitě, vaše očekávaná délka života se zkrátí. Vaše kapsle obsahuje džbán (nádobu) s vodou, kterou budete pít hadičkou. Truhla obsahuje též kbelík na produkty vašeho vyprazdňování. Víko pevně těsní, pokud ho ale převrhnete, budete v tom všem ležet a dýchat to. Stolici odstraňte do kbelíku voskovým papírem. V případě potřeby je k dispozici balení tamponů zn. Kotex. Přikrývky, krabička bonbónů, léky na bázi sedativ (sedativa jsou rozpuštěna i ve vodě), to vše je přiloženo. Bonbony jsou na osvěžení, sedativa vás zklidní. Jsme si jisti, že otec zaplatí výkupné. Až se tak stane, dostane souřadnice vašeho hrobu. Pokud ne, pustíme vás také, buďte proto naprosto klidná a odpočívejte!“

Mohli jí rovnou popřát hezký pobyt v jejich rekreačním středisku, dá se říct s ironií! Barbara nebyla hloupá a velice dobře si uvědomovala, že ta poslední věta je nesmysl. Pokud se něco nepovede, zcela jistě ve svém hrobě zemře. A jak již bylo zmíněno, „dobře“ míněná opatření únosců se začala kazit téměř okamžitě. Žárovka nesvítila, baterie ventilátoru chvíli šla a chvíli ne, ventilátor se točil a netočil, voda se nedala pít… Zatímco Barbara trávila první hodiny zaživa pohřbená ve své příšerné „kapsli“, vyděšeně tloukla, křičela a bušila do stěn, únosci požádali o výkupné v hodnotě 500 000 dolarů s tím, že po obdržení částky sdělí, kde Barbara je.

Sám J. Edgar Hoover se jako šéf FBI a blízký přítel otce Roberta ujal vyšetřování, takže žádost o půl milionu ve starých bankovkách přišla dokonce přímo jemu. Jane už byla přítomná u manžela a sotva Robert vyzvedl peníze, přesně podle pokynů únosců je nechal na opuštěném pozemku poblíž Biscayne Bay jižně od Miami. Jenže milenecká dvojice vykutálených únosců předání výkupného absolutně nezvládla. Robert Mackle dal peníze do kufru na určené místo. Jeden z obyvatelů slyšel hluk motoru (Krist ukradl malou loď), zvedl telefon, zavolal pobřežní stráž, která o nějakém únosu dědičky obrovského impéria neměla v pět ráno vůbec žádné ponětí, a řekl: „Ten lump, co tady krade lodě, zase úřaduje! Honem!“

Tak tedy honem. Hlídka byla shodou okolností nedaleko, zahlédla jen dvě utíkající osoby, volně se pohupující člun Boston Whaler, odhozený kufr s 500 000 dolary, potápěčské vybavení. A opodál zaparkované Volvo, kde už naštvaná FBI našla intimní fotky povedeného páru, kde bylo vidět všechno (i obličeje) plus onen polaroid Barbary v rakvi s cedulí kolem krku. „Takový průšvih!“ řval Hoover, protože bylo jasné, že únosci zpanikaří, budou to považovat za podraz a Barbaru zabijí. Mackle tedy dal inzerát do Miami Herald, v němž se omlouval za nedorozumění a navrhl nové místo předání. Vyzval únosce své dcery, aby ho znovu kontaktovali. Zabralo to. Volali ihned a bylo domluveno jiné místo. Shoz peněz z mostu provedl Mackle sám a dlouho se nic nedělo.

Nikdo nevolal, nikdo neřekl, kde Barbara je. Musely to být strašné hodiny, ale daleko strašnější chvíle samozřejmě prožívala nebohá Barbara Mackle. Světla už dávno zhasla, na vodu dosáhla jen jednou, pak se ucpalo plastové brčko, takže měla žízeň, hlad, byla obluzená; snědla bonbony, ale na sedativa ani nesáhla:

„Bylo velmi lákavé je spolykat a třeba usnout. Nebo umřít. Jenže já měla tak suchou pusu, že bych je stejně nemohla spolknout. Světlo nesvítilo, o tom lhali. Naprostá tma. Cítila jsem pulzující bolest v konečcích prstů, měla jsem sedřené nehty. Rozhodla jsem se, že přestanu škrábat a tlouct. Někde jsem četla, že se tím vydýchává vzduch. Ta zasr… baterie také vynechávala, větrák nebyl chvíli slyšet. Byla jsem obluzená hladem, zpívala jsem si, přemýšlela o Stewartovi (snoubenec), představovala si, jak spolu bruslíme… A říkala si: Teď tady umřu a nikdy mě nenajdou. A až si někdo bude chtít postavit dům, tak mu zkazím celou stavbu, vykopou mě a ten farmář se domu nedočká, budou to tady překopávat… Takové blbiny mě napadaly!“

Ruth Schier nastoupila do autobusu směřujícího na západ do Austinu v Texasu - tam se chtěla znovu spojit s Kristem, který měl přijet na lodi. A pak únosci plánovali utéct do Evropy. Jenže FBI už v době odjezdu Ruthina autobusu věděla, s kým má tu čest. Člun Boston Whaler byl identifikován jako majetek Institutu mořských věd univerzity v Miami, nahatá fotka mořské bioložky zaměstnané tamtéž byla nalezena ve starém Volvu, na snímku s ní taktéž nahatý Gary Steven Krist, známá to firma ve věznicích po celých Spojených státech - únosci dostali jména a tváře.

Krist zavolal až po dlouhých patnácti hodinách od obdržení peněž, když už tomu nikdo nevěřil. Dodržel, co slíbil: dal velice mlhavé instrukce k nalezení Barbary. Určil pouze oblast a podotkl: „Nedívejte se nahoru ani před sebe, ale pod sebe!“ Dobrák. Více než 100 agentů FBI okamžitě vyrazilo na únoscem zmíněné místo. Krist odjel na sever do West Palm Beach. Za použití falešného jména a 2 240 dolarů ve dvacetidolarových bankovkách koupil motorový člun a chtěl zamířit na západ přes Floridu, pak přeplout Mexický záliv, aby se dostal do Texasu na plánované setkání se svou Ruth.

Majitel přístavu byl ale bdělý, na muže s falešným plnovousem, který se mu neustále odlepoval, se díval více než podezřívavě, a sotva odplul, zavolal policii. Ta upozornila obsluhu zdymadel a rozjela se za ním. Krist s lodí ujel obrovskou vzdálenost, až do Charlotte Bay u ústí řeky Peace. To už měl v patách čluny i helikoptéry, pak jako z nějakého dobrodružného filmu utekl na ostrůvek Hog Island, kde se schovával v křoví. Když ho konečně našli, na lodi bylo nalezeno výkupné, ve kterém chyběla jen částka za loď. Ruth Schier ale nikde. Ta ujela a stala se první ženou v historii, která se dostala na onen neblahý seznam deseti nejhledanějších osob.

Mezitím pátrací týmy pročesávaly les. Až jeden z agentů konečně spatřil ventilační trubici, která trčela ze země. Tlumený zpěv a klepání se rozléhal po okolí, muži zařvali a holýma rukama hrabali v měkké hlíně. Když narazili na víko rakve, křičeli: „Barbaro!“ „Tady jsem!“ odpověděla jasně a čistě dívka. Pozdě odpoledne 20. prosince byla zachráněna. Po 83 hodinách strávených v temné a studené izolaci byla Barbara v pozoruhodně dobré náladě. Konečně byla osvobozena: dehydratovaná, ztuhlá a o cca 5-7 kilo lehčí. V krátkém rozhovoru pro tisk řekla: „Cítím se nad poměry úžasně, co vám mám říct? Zacházeli se mnou lidsky? To jistě, lidé se běžně zaživa pohřbívají!“

Barbara měla ostrý jazyk a s ničím se nepárala! Každý by se zbláznil, byl by na psychiatrii, ona ze sebe smetla špínu z rakve a nastoupila se vztyčenou hlavou do soukromého tryskáče svého otce, aby se setkala se svou rodinou. S nevšedně statečnou Barbarou Mackle se setkal pár dní po jejím „vzkříšení“ i Richard Nixon, který ji přesvědčil, ať napíše knihu, „dokud to má vše v živé paměti.“ Barbara prezidentovi odsekla: „Myslím, pane, že tohle mi v živé paměti zůstane do smrti!“

Zatímco Gary Steven Krist seděl ve vězení a připravoval se na proces, Ruth nikde. Až sedmdesát devět dní po únosu byla v Normanu v Oklahomě zatčena strádající žena identifikovaná jako Ruth Schier. Už nevypadala jako bystrá postgraduální studentka univerzity v Miami, která studovala mořskou vědu, místo toho byla špinavá, zanedbaná, zavšivená a na mizině. Kradla někde jídlo, když ji chytili a ztotožnili. Byla převezena zpět do Georgie k soudu.

Když byla Barbara Mackle v bezpečí, pozornost se okamžitě obrátila k únoscům. Každý chtěl vědět: kdo jsou ti lidé? Proč spáchali tento ohavný zločin? Krist kradl od devíti let, ve čtrnácti poprvé seděl, pak ještě mnohokrát. Oženil se, měl syna, chyběly mu ale peníze, tak díky své velké inteligenci naplánoval dokonalý zločin - unést bohatou dědičku. Proč na to jedna z nejlepších studentek tak těžkého oboru kývla? Proč Ruth do hrůzného plánu šla s ním? Ženskou duši zřejmě nikdo plně nepochopí…

U soudu se choval jako blázen. Rozhodl se, že se prohlásí za „nadřazeného lidem“ a pokoušel se přesvědčit psychiatra, že pochází z jiné planety. Ruth zase neustále plakala a proklínala den, kdy Krista potkala. Bylo jí jasné, že tímto dobrodružstvím si zcela, ale zcela a definitivně zničila život. „Sexuálně mě přitahoval, okouzlil, dělala jsem pod jeho vlivem věci, které se mi příčily, ale on mě ovládal,“ vypovídala tiše. Byla odsouzena na sedm let, po čtyřech letech byla podmínečně propuštěna a deportována do Hondurasu.

Krist měl dostat trest smrti, protože pohřbení zaživa bylo nelidským skutkem, skutečně děsivým. Všichni předpokládali, že bude popraven, nebýt Barbary Mackle. Ta chodila k soudu pravidelně, seděla na čestném místě a vše důkladně poslouchala. Pachatel byl s největší pravděpodobností ušetřen a dostal doživotí jen díky její přímluvě. Později ve svých slavných pamětech napsala: „Nechtěla jsem, aby kvůli mně zemřel člověk. Z jednoho jediného důvodu - Krist mě sice unesl, ale také řekl, kde jsem, on zavolal FBI a ta mě našla. A také si myslím, že by to měl moc jednoduché. Pěkně umřít, čistě a lehce! Kdepak!“ Zvláštní a nevšední žena musí být Barbara Mackle, to bezpochyby!

Vězeňská kariéra Garyho Stevena Krista netrvala dlouho - byl to hráč a začal si hrát i s lidmi okolo sebe jako s figurkami na šachovnici. Napsal knihu Život: Muž, který unesl Barbaru Mackle, pokusil se utéct v popelářském autě, ale když byl chycen, spíše mu jen přátelsky zahrozili - před útěkem už totiž stačil navázat přátelství s bachaři, byl vzorný vězeň a dokonce se vloudil do přízně předsedy komise pro podmínečná propuštění. „Byl jako had, některým uměl lichotit a brali ho jako sobě rovného,“ konstatoval bývalý bachař. Nakonec Krist prohlásil, že se dal na víru, bude misionářem a požádal o propuštění. A oni ho pustili. Ve věku 33 let vyšel z vězení 14. května 1979 – deset let a pět měsíců po únosu Barbary Mackle.

A místo aby se rozjel někam do Afriky obracet na křesťanství domorodce, přihlásil se na vysokou školu a stal se lékařem. Jako opravdu. A velice dobrým. Byl praktik, působil doslova po celých Státech, oblíbený a hezký pan doktor se znovu oženil s mladou Joan, pacienti ho milovali, dokud někdo nezjistil, že je to ten, co zaživa pohřbil Barbaru Mackle. Když se to provalilo, Krist měl vždy připravený únikový plán, jiné město, jiný dům, jiná ordinace… A když už to vypadalo jako balada o polepšeném hříšníkovi, chytili ho s lodí plnou kokainu. Takže pan doktor putoval zpět do kriminálu. 19. ledna 2007 byl Krist ve věku 61 let odsouzen k pěti letům vězení.

V roce 2012 byl propuštěn a jeho stopa mizí. Nyní mu je 79 let. Ruth také ještě žije, dvaaosmdesátiletá stará paní žije v utajení na Hondurasu. Barbara si vzala svou životní lásku, onoho Stewarta Woodwarda (zemřel v roce 2012), má rodinu a žije na Floridě. O únosu nechce vůbec nic říkat, prý to „hodila za hlavu“, žádosti o rozhovory odmítá s tím, že vše napsala ve své knize 83 Hours ́Til Dawn . Na motivy jejího únosu vzniklo množství filmů a dokumentů, napsáno nepřeberně knih i článků.

Bohužel také inspiroval další únosce a dopadlo to více než hrozně - oběť byla opravdu zaživa pohřbena - udusila se. Barbara Mackle měla velké štěstí. A její únos vešel do dějin světové kriminalistiky jako jeden z nejbizarnějších zločinů v historii.

The Kidnapping of Barbara Mackle | News | coastalbreezenews.com, Who Dunnit: Anatomy of an Egomaniacal Con Artist – Part 3 of 3 | Coastal History | coastalbreezenews.com, The Nerve-Wracking Rescue of Kidnapped Heiress Barbara Mackle – Part 2 of 3 | Coastal History | coastalbreezenews.com, Crime: The Girl in the Box | TIME, 83 Hours 'Til Dawn | Made For TV Movie Wiki | Fandom, El caso de Barbara Jane Mackle: sobrevivió tres días bajo tierra enterrada en un cajón | Sociedad | BioBioChile