Článek
V době, kdy každá třetí diskuse na internetu končí větou „Na děti prostě nemáme peníze“, přichází Karla a Tomáš. Měsíčně vydělávají skoro dvě stě tisíc čistého. A děti? Tak ty neplánují. Nikdy. A ani se nevymlouvají na strach z války nebo neochotu zatížit životní prostředí.
Karle je 41 let, Tomášovi je o pár let méně, žijí v centru Prahy, kde pronájem za skoro 40 tisíc platí asi stejně lehce jako jiní předplatné Netflixu. Pracují v marketingu, oba na seniorních pozicích, život mají vymazlený. Milují restaurace, trendy bary, a tak si nejspíš pravidelně dopřávají večeři v restauraci, kde hlavní chod stojí víc než týdenní nákupy mnohé samoživitelky. Cestují, jezdí na hory i k moři, poznávají svět. A taky investují – do akcií, krypta, zlata, nemovitostí. Glamping v Českém ráji a glamour chatu na pronájem? Mají. Budoucí dědictví v hodnotě několika desítek milionů? Čeká na každého z nich, a tak se o finanční zabezpečení budoucnosti opravdu bát nemusí.
Pro někoho, kdo si jejich měsíční příjem vydělá za půl roku (nebo třeba za dva roky na rodičovské), to může znít jako sen. Ale pro ně je to asi jednoduše takový normální život bez dětí.
Možná si říkají „Nechceme se vázat, chceme si užívat.“. Spontánnost, klid, volnost, přátele. A taky víkend v Římě, kdykoli nás to napadne, to znám sama velmi dobře…
A víte co? Mají na to právo.
Nízký příjem není zdaleka jediný důvod, proč lidé nechtějí děti
Příběh Karly a Tomáše zveřejněný na webu proženy nám podle mne krásně ukazuje, že rozhodnutí nemít děti není zdaleka vždy o penězích. Nejde o to, že by si je nemohli dovolit. Jde o to, že je prostě nechtějí. Nebo se nechtějí kvůli dětem vzdát současného života.
A to se veřejnosti těžko tráví. Protože když se přestane používat věta „Na děti teď nemáme“, zůstane už jen holá pravda: že ne každý po dětech touží. Že ne každý chce trávit každý den na dětském hřišti a večer mezi hromadou hraček. A že někdo prostě preferuje ticho, víno, svobodu. O tom, proč to tak je, by se daly napsat zdlouhavé úvahy, ale to se sem asi teď moc nehodí.
Měla jsem podobný život
Přiznám se: příběh Karly a Tomáše se mě dotkl víc, než bych čekala a chtěla.
Není to tak dlouho, co jsem žila velmi podobně. Dobře jsem vydělávala, měla svobodu, žádné závazky. Dovolené, brunch o víkendu, obědy i večery ve městě. Ten život měl lehkost a styl. A taky jsem si říkala: „Děti? Ani moc nechci, třeba jednou. Anebo taky nikdy.“
Dnes mám děti. A místo investic mám kočárek, lego, dětské nemoci, jogurt ve vlasech a ohřívané jídlo z mrazáku, protože jsem včera nestihla nakoupit. Taky mám skoro pořád slušnou dávku únavy a pocit naprostého nenaplnění. Tajně si přeju zpátky svůj dřívější život. A když čtu o Karle, trošku jí závidím. Ne proto, že má glamping. Ale proto, že si dovolila zůstat věrná tomu, co cítila. přiznám se, že se ale za ní trochu modlím, aby si to Tomáš za pár let nerozmyslel a nevyměnil ji za „novější model“…
Jsem šťastná? Někdy asi ano. Někdy ne. Nesnáším ten pocit, že jsem nezaměstnatelná. A někdy si dokonce tajně přeju zpátky ten svůj dřívější život. Klidný, dospělácký, estetický, plný ticha a možností. Život, který teď vede Karla.
A možná je v pořádku nechtít děti
Možná je prostě načase přijmout, že jsou lidé, kteří děti nechtějí. A že to není proto, že by si je nemohli dovolit. Ale proto, že si zvolili jiný životní směr. Vědomě. Bez výmluv.
A někdy si říkám, že kdybych byla upřímnější sama k sobě už tehdy, mohla jsem se možná rozhodnout jinak. Možná bych dnes byla tou Karlou. V klidu. S vínem. Nevyspaná maximálně v důsledku párty nebo dlouhého letu. S životem, který mi tehdy připadal úplně normální – a který mi dnes občas připadá jako ztracený poklad.
Neříkám, že vyloženě lituju. Ale někdy bych si ho ráda aspoň na na pár týdnů půjčila zpátky.
Zdroj: autorský text, informace o Karle a jejím partnerovi z článku Karla pracuje v marketingu: Vyděláváme dost, pronajímáme a budeme dědit. Do důchodu se chystáme v 50!
