Jsem důchodce s příjmem přes 30 tisíc Kč. Živořím, ale z Prahy se nehnu

Web prozeny.cz vytváří sérii článků o domácích rozpočtech reálných domácností. Většinu z nich jsem četla. Nejnovější článek na toto téma zachycující situaci paní Adély s celkovým příjmem přesahujícím 30 tisíc Kč měsíčně, která i přes tento nemalý příjem nepřímo tvrdí, že živoří, mě přiměl k zamyšlení a napsání tohoto příspěvku. A věřte mi, mám k této diskusi co říci.

Titulek „Jak žije osamělá důchodkyně? Z důchodu jí zbyde 3315 Kč“ původního článku o paní Adéle mi přijde značně zavádějící. Ano, tato malá částka jí zůstává, ale to až po zaplacení pražského nájmu a před připočítáním osmitisícového příspěvku na bydlení.

Paní Adéla o sobě uvedla následující:

Příjmy:

Měsíční náklady:

Moje shrnutí situace:

Důchod a příspěvek na bydlení ve výši 30 tisíc, měsíční náklady kolem 26 tisíc. Zbývají tak 4 tisíce na další, blíže nepopsané, potřeby.*

Nejprve mi dovolte poukázat na fakt, že život v Praze není finančně srovnatelný s životem v ostatních částech naší země. I když se rozdíly ztenčují, Praha je stále s přehledem nejdražší. Náklady na bydlení, které paní Adélu vyjdou skoro na 19 tisíc korun měsíčně, tak vyvolávají zásadní otázku: Není načase přehodnotit, kde a jak si může ve stáří dovolit žít? Starší generace ráda zmiňuje (nejen) před mladšími lidmi věty ve stylu „nekupuji si, na co nemám“ a „žiju dle svých prostředků, byl jsem tak vychován“. Přijde mi, že to ale není případ paní Adély.

Přestože napsala, že nemá žádný finanční zlozvyk, myslím, že pocit, že musí/chce žít v Praze je vlastně její špatný zvyk, který způsobuje její finanční problémy. Je skutečně nutné udržet si nájem v bytě v hlavním městě, když do práce už chodit nemusíte a kvůli tomu musíte dle vašeho pohledu živořit? Tedy když na to v podstatě nemáte finance?

Také nevíme, v jaké části Prahy přesně žije a jak velký je byt, který si pronajímá. Budí to ale ve mne otázky, zda by se nemohla přestěhovat alespoň v rámci Prahy do nějakého menšího a levnějšího bytu.

Případně volit i jiné, do Prahy dobře dostupné, místo. Neříkám, že by hned měla jít bydlet někam na Ústecko (které má nejnižší nájem za metr čtvereční). Je mi jasné, že má třeba v Praze vnoučata a kamarády, kterým chce být na blízku, ale prostě z čísel je jasné, že současný stav není udržitelný.

Dle Rent indexu od poradenské společnosti Deloitte byla v posledním čtvrtletí minulého roku průměrná cena měsíčního nájmu bytu v ČR 292 Kč za metr čtvereční. V Praze dokonce 395 Kč za metr čtvereční, tedy o 35 % vyšší. Ve Středočeském kraji, který se jeví jako rozumná alternativa Praze, je cena dokonce menší než celorepublikový průměr, a to 266 Kč za metr čtvereční, tady o jednu třetinu nižší než v Praze. Zjednodušeně se tak dá říct, že má šanci na získání značné úspory na nájmu. Z článku bohužel není zřejmé, kolik z celkové částky činí nájem paní Adély a kolik jsou další náklady spojené s bydlením. Známe jen celkovou částku a absolutní zdražení jednotlivých položek.

Když si představím paní Adélu s celkovým příjmem ze státní pokladny skoro 30,5 tisíc Kč, nemohu se ubránit srovnání s mediánovým příjmem ze zaměstnání v České republice.

Medián (hrubých) mezd byl na konci roku 2023 bezmála 40 tisíc Kč, což odpovídá zhruba 31 tisíc Kč čistého (pro člověka bez vyživovaných dětí). Medián mezd žen z roku 2023 jsem nenašla, ale v roce 2022 byl o zhruba 10 % nižší než celkový medián (viz tabulka 10A-4 Statistické ročenky ČR 2023).

Takže se v podstatě dá říct, že paní Adéla má vyšší (nebo plus mínus stejný) příjem, než jakou má mzdu polovina pracujících lidí. A kdybychom ji porovnávali jen s ženami, tak na tom bude nejspíše i lépe než většina zaměstnaných žen. Tady se už nebavíme o pár set lidech, ale spíše o milionech lidí, co mají nižší čistou mzdu než je celkový příjem paní Adély! (V ČR je dle Statistické ročenky kolem 4 milionů zaměstnanců)

Ano, i někteří z těch, kteří pobírají čistou mzdu pod mediánem, pobírají různé příspěvky, a tak je jejich finální příjem vyšší, než jen činí jejich čistá mzda. K tomuto ale bohužel nejdou dohledat data. Ale i tak mi to nedalo dam sem tento výpočet pro porovnání a otevřením očím všem, co na tom jsou podobně jako paní Adéla.

Ano, každý máme různé potřeby a životní situace, ale zdůraznění toho, že paní Adéla je na tom z příjmové stránky finančně lépe než polovina pracujících, přináší důležitou perspektivu do debaty o jejím příjmu a důchodech celkově.

Průměrný důchod je v současné době 20,7 tisíc Kč. Paní Adéla tak má důchod o 10 % vyšší než je průměr. Kdybychom ji porovnávaly jen s ženami, bude to ještě o několik procent více. Například v roce 2022 byly důchody žen zhruba o 10 % nižší než celkový průměr. Takže i v porovnání se svými vrstevníky má příjem nadprůměrný. To také nepřímo vypovídá o tom, že i když její mzda během života asi nešplhala do závratných výšek, měla ji nejspíše lehce nadprůměrnou.

A o tom, že paní Adéla ani není z příjmové stránky chudá, svědčí fakt, že hranice příjmové chudoby vyjádřená pomocí čistého měsíčního příjmu domácnosti byla pro samostatně žijící osobu (v roce 2022, novější data budou až za rok) 16 774 Kč. A ta se počítá ze všech příjmů, včetně příspěvků na bydlení a dalších sociálních dávek.

Nemohu přejít otázku dlouhodobého plánování a osobní odpovědnosti. Je zarážející, že v dnešní době, kdy máme k dispozici takové množství informací a nástrojů pro finanční plánování, existují lidé, kteří nechávají svou budoucnost na náhodě nebo státní podpoře.

Zhruba od roku 1990 se dle mého porozumění situace u nás objevilo větší množství příležitostí, jak zlepšit svou situaci. Kolem roku 2000 si rozumnou hypotéku na rozumný byt mohlo dovolit velké množství lidí. Paní Adéle bylo v roce 1990 pouhých 40 let, a tak opravdu ještě měla dost času na to se hmotně a/nebo finančně zabezpečit na důchod a ideálně si i pořídit vlastní bydleni. V té době bylo opravdu dostupné. (Článek na webu Proženy nezmiňuje žádné zdravotní problémy apod.). Kdyby to byla nějaká paní, které je teď 90 let, tak je to už trošku jiná situace, ale to není případ paní Adély.

Tak trochu mi přijde, že paní Adéla v mladších letech razila takový ten přístup, že „stát se o mne postará, tak já radši budu utrácet“. Jinak se to neumím moc vysvětlit, tedy ještě kromě problémům s exmanželem.

Paní Adéla je rozvedená, avšak nevíme, jak dlouho. Z dostupných informací je zřejmé, že z rozvodu si neodnesla žádné významné jmění. Pokud se v průběhu rozvodu rozhodla nebojovat o svůj spravedlivý díl majetku, a to buď z důvodu zachování vlastní hrdosti nebo z jiných osobních důvodů, a společný majetek tak zůstal celý bývalému manželovi, je třeba si uvědomit, že takové rozhodnutí s sebou nese jisté důsledky. V kontextu jejího nadprůměrného důchodu by se dalo předpokládat, že i během manželství disponovala rozumnou mzdou. Pokud měl její manžel podobné příjmy a společně vychovávali jen jedno dítě, měli by mít dostatečný prostor pro tvorbu úspor a vlastního bydlení.

Jednou z možných vysvětlení finanční situace paní Adély by mohly být důsledky jejího rozvodu. Pokud by se její bývalý manžel během manželství zadlužil a ona se po rozvodu zavázala tyto dluhy splácet, situace by získala jasnější kontury.

Dále je zde otázka rodinné podpory. V našem občanském zákoníku nejsou výživné povinnosti zahrnuty jen tak pro nic za nic. Nejen finanční podpora v rámci rodiny by měly být samozřejmostí, nikoli tabu. Paní Adéla si stěžuje, že nemůže dospělé dceři přispět na dárky. Neměla by ale dcera být ta, kdo paní Adéle pomůže?

Kromě výše zmíněného přestěhování bych jí doporučila prodej případných starožitností, starých mincí apod.

Možná by paní Adéla měla zvážit alternativy jako spolubydlení, což by jí umožnilo snížit náklady na bydlení a zároveň nabídlo společnost v dnešní často izolované době.

Paní Adéla uvádí, že náklady na jídlo, drogerii, oblečení a další potřeby se vyšplhaly na 6500 Kč měsíčně. Tady vidím prostor pro optimalizaci. Netvrdím, že to bude snadné, ale věřím, že tam prostor je. Paní Adéla si vede záznamy o tom, kolik a za co utratila, a tak má dobrý základ pro to hledat úspory. Bohužel vést si náklady nestačí. Je potřeba si i připravit rozpočet. V tomto případě se mi i jeví jako dobrý nápad klasická obálková metoda.

Nevíme, jaká je přesná struktura těchto nákladů. Kolik z toho je jídlo a kolik „ostatní”? Paní Adéla by si to měla rozdělit například na nutné jídlo, nenutné potraviny (například alkohol, sladkosti), oblečení, obuv a řešit, co je v „ostatních“ položkách. Na „nenutné“ jídlo si pak dát pevný měsíční limit a ten nepřekročit, na nutné se snažit ho nepřekročit. Pro lepší pochopení (a následné snížení) nákladů na potraviny by mohla hledat úspory v položce potraviny skrze prozkoumání nákladů po menších kategoriích potravin. Tedy například ovoce, zelenina, maso, trvanlivé apod.

Paní platí 850 Kč za internet a telefon. Paní by se měla zamyslet, zda potřebuje obojí. Myslím, že v dnešní době by jí mohl stačit tarif v telefonu s neomezenými daty a ten lze sehnat levněji. Jestli to umožňuje její mobilní telefon, na počítač se pak může připojit skrze tzv. hotspot z mobilu.

Nemá-li dostatečně „chytrý“ telefon, tak by naopak mohla ušetřit na mobilním tarifu. Doporučila bych jí také zjistit další nabídky pro internet do bytu. Vlivem boje poskytovatelů o zákazníky získávají noví zákazníci výhodné nabídky. Původní poskytovatel také může nabídnout nižší slevu například po předložení nabídky od konkurence. Ano, bude jí to stát čas a energii, ale věřím, že by mohla celkem snadno dosáhnout roční úspory kolem dvou tisíc ročně.

Jestli má paní například lednici či pračku např. starší pěti let, měla by si zkusit spočítat, kolik jí ročně stojí provoz tohoto spotřebiče. Je velmi pravděpodobné, že by se jí vyplatilo koupit spotřebič nový, který bude mít (výrazně) nižší spotřebu.

Podobně bych přistupovala i k menším domácím spotřebičům jako je varná konvice, toustovač nebo vysavač. Zde by se asi vyplatilo zamyslet nad tím, který z nich používá nejčastěji a zda by to mělo smysl.

Nabízí se také možnost poprosit rodinu o nový spotřebič (nebo příspěvek na něj) jako dar k narozeninám, Vánocům apod.

A jestli má paní Adéla tiskárnu, doporučila bych jí, aby ji vypojila ze zásuvky, když ji nepoužívá. Snížené pohodlí se jí může finančně vyplatit. Zrovna tiskárny jsou celkem žrouti energie.

S dnešními cenami elektřiny mohou být celkové roční úspory překvapivé. Jejich výše se ale bez bližších informací nedá vyčíslit.

Paní Adéla tvrdí, že musela oželet všechno kromě nutných výdajů, že nemůže jít do restaurace nebo na kávu, ale ani za kulturou a že dovolenou si nemůže dopřát. To je ale v kontrastu s tím, že by jí dle údajů v článku mělo zbýt kolem čtyř tisíc měsíčně (22,3+8,1-18,9-6,5-0,9≈4). Jedná se o skoro 20 % jejího důchodu, a tak to rozhodně není zanedbatelná částka. Jestli si je šetří (což si dle původního článku nemyslím), doporučila bych jí alespoň spořící účet.

Velké zdražení nákladů na bydlení ji postihlo až letos, a tedy měla prostor pro úspory v minulých letech (i při nižším důchodu před valorizacemi). Jestli všechny tyto peníze utrácí, měla by se zamyslet nad tím jak a kde končí.

Dle mého porozumění pravidel pro příspěvek na bydlení může žadatel v případě zamlčení části příjmů nejen přijít o celý příspěvek, ale ještě mu může být uložena povinnost vrátit ten již vyplacený. Přestože je chvályhodné a i obdivuhodné, že si paní Adéla i přes svůj pokročilý věk našla brigádu formou dohody o provedení práce, rozhodně by tento příjem neměla úřadům zatajovat.

Ze článku to ale působí, že svůj malý přivýdělek Adéla tají před Úřadem práce. To v jejím případě určitě nelze považovat za rozumné řešení! Také by se mohla velmi rychle dostat do stavu, kdy bude opravdu mít jen ty tři tisíce na měsíc a ještě k tomu bude dlužníkem státu!

Mé zamyšlení nad příběhem paní Adély a její finanční situací by mělo sloužit jako důležité varování. Případ paní Adély by měl být odstrašujícím příkladem nejen pro mladší generace, které možná považují život v nájmu za řešení bytové krize, ale i pro politiky, kteří se snaží přesvědčit veřejnost, že standardem by mělo být žít v nájmu celý život.

Jasně to ukazuje, že život ve větším pohodlí bez zajištění na stará léta není udržitelný. Měli bychom brát tento příběh jako varování a inspiraci k tomu, abychom začali jednat nyní, než bude pozdě. Budoucnost je nejistá, ale s promyšleným plánováním a finanční disciplínou můžeme ovlivnit svou finanční stabilitu a zajistit si alespoň poněkud důstojné a bezpečné stáří.

Přijde mi, že článek na webu Proženy o paní důchodkyni Adéle, co má příjem přes 30 000 Kč měsíčně a i tak nepřímo tvrdí, že živoří, je přesně jednou z věcí, která štve mladou generaci proti důchodcům.

Vždyť kolik je tu studentů, co mají výrazně menší příjem a tržní nájmy také musí platit? Kolik je tu samoživitelek, které mají podobný příjem, ale na rozdíl od Adély neživí jen samy sebe, ale také i jedno, dvě děti? Kolik je tu prodavaček v obchodě, co mají méně než 30 tisíc a i tak to zvládají? Kolik je tu lidí, co sice mají vyšší příjem, ale po zaplacení hypotéky jim zbyde i méně než paní Adéle po zaplacení nájmu? Zajisté několik set tisíc.

* zaokrouhleno, článek na webu Proženy uvádí „náklady na jídlo, oblečení, drogerii a ostatní potřeby k životu jí loni stály v průměru šest a půl tisíce měsíčně, a když k tomu připočte ještě 850 Kč za internet a telefon, pak 7 250 Kč“ poněvadž ale 6500 + 850 = 7350 Kč a tedy ≠ 7250 Kč, ve svém článku budu pro zjednodušení počítat s částkou dle psaného textu, tedy 6500 Kč za jídlo apod. a 850 Kč za telefon a internet

Zdroj: vlastní výpočty a závěry

Článek Jak žije osamělá důchodkyně? Z důchodu jí zbyde 3315 Kč. Pohled do peněženek českých žen z webu prozeny.cz

Rent index:

https://www2.deloitte.com/content/dam/Deloitte/cz/Documents/real-estate/rent-index-Q4_2023.pdf

Statistická ročenka České republiky - 2023: https://www.czso.cz/csu/czso/statisticka-rocenka-ceske-republiky-2023

Hranice příjmové chudoby:

https://www.czso.cz/documents/10180/218351672/16002124kc.pdf/a1a5157f-fd32-4f6b-8e7a-525fbee3162b?version=1.0