Článek
„Inkluze rychlejší žáky nebrzdí,“ dočetla jsem se v pondělním článku na Seznam Zprávy, které si na toto téma nechaly provést průzkum (odkaz na článek najdete pod textem).
Jsem matkou dvou dětí – jedno potřebovalo specializovanou péči (těžká vada řeči - expresivní vývojová dysfázie), druhé chodilo do běžné školy s inkludovaným spolužákem, jehož impulzivní pohyby a hlasité projevy - coby součásti neurovývojové odlišnosti (za kterou dítě nemůže) - dokázaly proměnit školní dny v… řekněme v náročné chvíle – dětem i paní učitelce.
Viděla jsem obě strany. A tak si říkám, kdo jiný by na to mohl mít pohled čistější křišťálu, když ne já – matka dětí na obou stranách hřiště. A tak vám ho předkládám.
Je to prosté. Je to velmi prosté.
Pokud chceme páchat na dětech škody, pokračujeme v inkluzi tak, jak byla zavedena. Směle dál a více.
A v takovém duchu volám: „Zrušme víceletá gymnázia!“
A co víc? Nebuďme troškaři: „Zrušme paralympiádu!“
Chápete, že jo? Pokud si trváme na inkluzi, pak ji existencí výběrových škol zcela otevřeně popíráme. Umožňujeme-li rodičům „zachránit“ své nadané děti přesunem do jiných škol, legalizujeme tím de facto exkluzi těch, o které v inkluzi jde, a z dětí běžných („průměrných“, chcete-li) vyrábíme rukojmí bez naděje na únik.
A pokud si pořád myslíme, že všichni mají stát bok po boku a soutěžit společně – děti různého tempa, s rozdílnými potřebami, bez ohledu na schopnosti – pak je taková paralympiáda přeci jenom ironickým symbolem. Jen si představte sport bez ní: všichni na startovní čáře, bez ohledu na svá omezení a schopnosti, výstřel a čekáme, jak to dopadne. A přitom víme, že pro některé je to boj, který se nikdy nedá vyhrát - i když jim dáme asistenta. A počkejme si, kolik takových „soutěží marnosti“ zvládnou, než to vzdají.
Pevně věřím, že laskavý čtenář pochopil. Používám ironii, abych ukázala, kam může vést inkluze bez rozumně nastavených hranic.
Nevolám po zrušení víceletých gymnázií - sama jsem kdysi navštěvovala takzvanou výběrovou třídu a velmi dobře si uvědomuji, co mi to dalo a jaké jsem měla štěstí, že jsem mohla rozvíjet nadání mezi podobně talentovanými dětmi.
A paralympiádu považuji za skvělý počin – bezpečný a férový prostor, který dovolí vyniknout těm, ke kterým osud nebyl tolik přívětivý. Prostor, kde mohou jít příkladem ostatním – svým úsilím, sebedisciplínou, nezdolností. A já se před každým z nich skláním.
Očima mámy dítěte s poruchou řeči
Můj starší syn má těžkou poruchu řeči. Diagnóza zní: Expresivní vývojová dysfázie. Jde o poruchu řeči, při které má dítě potíže s mluveným projevem, zatímco jeho schopnost porozumění řeči je normální. Měl velké štěstí: místo školky chodil do logopedického stacionáře a místo běžné základní školy do základní školy s logopedickou intervencí (učitelé kvalifikovaní pro práci s dětmi s poruchami řeči, menší třídy). A až se podařilo dostat ho „z nejhoršího“, přešel do běžné školy a zařadil se mezi vrstevníky. O celém jeho příběhu si můžete přečíst ZDE.
Nechci si ani představovat, jak by na tom byl dnes, kdyby od začátku seděl v běžné třídě. Čím by si musel projít. A jak by na tom byl dnes, kdyby se mu nedostalo letité každodenní intenzivní péče lidí, kteří jeho handicapu rozuměli. Jsem vděčná, že měl šanci růst v prostředí, kde mu dali to, co opravdu potřeboval.
Očima mámy dítěte bez specifických potřeb
Můj mladší syn odcházel ze školky natěšený do první třídy. Myslel si, že škola bude skvělá a oči mu zářily pokaždé, když o ní mluvil. První školní den vyšel ze školních dveří a záře byla tatam. Objevila se smutná tvář. Dostali do třídy nového spolužáka - chlapce, který neposedí, pobíhá ve třídě, vykřikuje různá slova jen tak „do vzduchu“ a on a jeho spolužáci neslyší, co paní učitelka říká. Můj aktivní zvídavý kluk se proměnil v demotivované dítě. Do školy vůbec nechtěl chodit.
Všechny třídní schůzky byly jediné téma – ON. Chlapec, který nic neprovedl, za nic nemůže, ale ve třídě je nevyhnutelný. A co hůř, nikdo ho nemá rád - i o tom to je. Není to jen o tom, jestli mají třídy s inkludovanými dětmi „skoro srovnatelné“ výsledky jako školy, které tyto děti ve třídách nemají. Je to také o tom, jak se ty děti cítí. A jak se cítí děti ostatní. Protože rodiče vnímají, jak ta situace jejich děti systematicky drtí, a vnímají, jak to ničí i paní učitelku – ačkoliv, klobouk dolů, ta naše si nikdy otevřeně nestěžovala.
Nic není černobílé
Neumíte si představit, jak těžké pro mě bylo porovnat si ve své hlavě i v srdci, co k tomu chci říct já. Máma smutného demotivovaného prcka, který najednou nenáviděl školu. Máma jednoho o něco staršího, který potřebuje specifickou péči – tedy máma, která se umí vcítit. Máma, která přemítala, proč to ta JEHO máma takto zařídila. Bojuje sama v sobě s realitou, jak na tom klučina opravdu je? Nepřijali jí ho do specializované školy, kde by s ním uměli pracovat a pomoci mu? Nebo taková škola u nás aktuálně není? Nebo není pro maminku a tatínka logisticky dostupná?
A víte co? Nedokázala jsem k tomu říct nic. Je to situace, za kterou nemůže nikdo z nás. Rodiče, paní učitelka, natož děti. Celé je to systému, který je větší než kdokoli z nás. Je to jen o lidech, kteří mají tu pravomoc jej nastavovat, a to - tak trochu paradoxně - není nikdo z nás, kterých se to týká.
Inkluze – myšlenka vznešená a krásná
A tak znovu říkám: Inkluze určitě není zlá myšlenka. Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) říká, volně přeloženo, že inkluzivní přístup ke vzdělávání znamená zohledňování potřeb každého dítěte, spolupráci všech žáků a dosahování společných výsledků. Inkluzivní přístup respektuje, že všechny děti se umí učit a že každé dítě má jedinečné vlastnosti, zájmy, schopnosti a vzdělávací potřeby. Pokud má dítě postižení, nemá být odděleno od ostatních dětí, ale má se vzdělávat společně s nimi a hodnocení jeho pokroku má toto postižení zohledňovat.
Je to o rovnosti mezi dětmi. Inkluze je vyjádřením práva každého dítěte vzdělávat se ve skupině svých vrstevníků.
Vzít rozum do hrsti a naslouchat srdci
I mně se myšlenka inkluze zamlouvá a nejsem proti. Ale stojím si za tím, že je potřeba hledat rovnováhu.
Nepodceňovat a neznevažovat specializované školy, které dokáží připravit děti na přechod do běžných škol. Výhřez ploténky si taky nenecháte operovat praktickým lékařem, ale neurochirurgem. A stejně jako má praktik v systému své nezastupitelné místo, zatímco složité zákroky patří specialistům, měly by i běžné školy mít vedle sebe školy specializované pro práci s dětmi vyžadujícími specifickou podporu.
Cestu tedy vidím v podpoře specializovaných pracovišť, jejich dostupnosti napříč republikou, s cílem dostat tyto děti do běžných škol, teprve když jsou na to opravdu připraveny. Současně je potřeba podporovat běžné školy tak, aby dokázaly tyto děti přijmout a pomoci jim se začleněním.
Inkluze ve vzdělávání je dobrá. Ale všeho moc škodí. Pokud se děti s různorodými potřebami musí natlačit do jednoho „superinkluzivního a všespolečného“ hřiště, radost ze hry nebude mít nikdo.
Zdroje:
MAČÍ, Josef. Inkluze rychlejší žáky nebrzdí, naznačují výsledky testování. Seznam Zprávy, 5. 1. 2026. Dostupné z: Inkluze rychlejší žáky nebrzdí, naznačují výsledky testování - Seznam Zprávy [cit. 6. 1. 2025].
HÁJEK TICHÁ, Renata. Když inkluze není cesta: očima mámy. Medium.cz, 17. 9. 2025. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/renata-hajek-ticha-kdyz-inkluze-neni-cesta-ocima-mamy-188809 [vid. 6. 1. 2025].
UNESCO. What you need to know about incusion in education. Dostupné z: Inclusion in education: what you need to know | UNESCO [cit. 6. 1. 2025].
