Článek
Nejhlasitějšími argumenty je časová nenáročnost učitelského povolání, stěžování si na platy, na rodiče, na děti a na zneuznání od okolí. Mnozí rozumbradové posílají nespokojené pedagogy do jiných profesí, ať si okusí pořádnou práci. Jenomže je to opravdu řešení? Nebylo by snazší a efektivnější jednoduše zapomenout na staré křivdy, kdy mi učitelka zabavila hračku a už jsem ji nikdy neviděla, nebo kdy mne učitel na SŠ zdeptal u tabule tak, že jsem málem nezvládla ani malou násobilku?
Proč si neřekneme „aha, tady je fakt problém“ a nedáme hlavy dohromady napříč společností, abychom našli ten správný kompromis?
Jako učitelka (a věřte nebo ne, ale mám i letitou praxi mimo školství, v soukromé sféře, kde je ten chléb také hodně tvrdý) bych chtěla objasnit, kde vidím zakopaného psa a jak můžete pomoci i vy, neučitelé, abyste si nemuseli stěžovat na naše učitelské stěžování. Protože je myslím zřejmé, že se zatím točíme v kruhu a budeme v něm uvězněni ještě tak dlouho, dokud nezačneme spolupracovat. A to „dlouho“, měřeno na generace dětí, které nám za tu dobu protečou mezi prsty, může mít opravdu devastující následky, které násobně přesáhnou oblast samotného školství.
Co se pracovní doby týče, tady, abych byla objektivní, nehájím všechny školy. Někde mají padla možná už okolo druhé, ale mohu potvrdit, že po covidu, pod tlakem veřejnosti (který, jak vidíme, funguje) přistoupilo mnoho školních zařízení ke skutečně osmihodinové pracovní době, jež se zpravidla skládá z nějakých zhruba dvaceti a více hodin přímé výuky (plus dohledů nad žáky) a tzv. příprav, pohotovostí pro suplování a konzultačních hodin, přičemž přímá výuka je opravdu intenzivní psychická i fyzická práce. Atmosféra ve třídě během vyučování je totiž o dost jinačí, než si Husákovy děti mohou pamatovat.
Kdyby dnes přišel člověk, nemající tucha o současné podobě školství, během přestávky na 2. stupeň ZŠ, patrně by si myslel, že se natrefil akorát do vyučování. A naopak, během hodin by se nejedna taková škola otřásala v základech. Zprvu jsem na tento jev také zírala s údivem, vždyť jsem byla jen několik let mimo obor, ale je to skutečně tak. Na školách, kde mají děti povolené používání telefonů, probíhají přestávky poměrně v tichosti a klidu. Nahlédnete-li do třídy, vidíte něco okolo dvou až tří desítek shrbených postav, zírajících do svých mobilů, nebavících se spolu navzájem, jakoby se účastnily spíš nějaké tryzny, než že by měly přestávku a mohly se projít, osvěžit, odskočit si na WC, podrbat s kamarády, připravit si věci na vyučování atd. Na to je přece spousta času během výuky. To mají najednou potřebu si popovídat, dělá se doslova pořadník na odchod na WC, volají po prostoru k diskuzi a kritickému myšlení (protože to přece deklaruje vedení školy, respektive MŠMT a rodiče i děti o tom mají svou vlastní představu) a jsou velmi asertivní, co se prosazování žákovských práv týče.
A teď s nimi pracujte… Potichu a v klidu, protože moderní učitel přece nekřičí. To se řekne opravdu hezky, a ještě lépe se o tom polemizuje na různých školeních. Několik dětí tam vzadu by si vás třeba i rádo poslechlo, ale nemá moc šancí, dokud nezvýšíte hlas. Výsledkem je náročné hlasové cvičení, v jehož průběhu ovšem nesmíte zapomenout na to kritické myšlení, prostor pro diskuzi, zpětnou vazbu a vyhodnocení hodiny. Když je atmosféra již opravdu neudržitelná, rozdáte několik poznámek a překotně končíte hodinu, ačkoli jste stačili udělat sotva třetinu své zamýšlené práce, a letíte na dozor, nebo třeba i na to WC, na které vy z hodiny či dozoru odejít prostě nesmíte.
A je již takovým českým folklórem, že se vám to vrátí jen ve zlém, protože část rodičů si stěžuje, že jejich ratolesti nemají při vyučování klid, a další doma poplácají po ramenou výtržníka, jenž dostal poznámku za vyrušování (mnohdy stejně hloupou, jako byl způsob, kterým se rozhodl bojkotovat výuku), a pak vás ještě čeká nepříjemný rozhovor v ředitelně, protože vedení vás nepodrží, nýbrž naopak dá rodičům do všech stran za pravdu a vás pokárá za to, že jste neměli hodinu připravenou tak, jak by připravená být měla, a ujistí vás o tom, že děti zlobí pouze vinou učitele, protože ten má mít přece v rukávu zásobu pracovních listů a jiných aktivit proti trudomyslnosti a nudě žáků. Hodiny přímé výuky jsou tedy někdy skutečným očistcem, ale místo toho, abyste si po těch šesti a více odkřičených hodinách kecli do křesla a zkusili se trochu zklidnit, jdete dělat další (zbytečné) přípravy a doufáte, že třeba někdy budou žáci spolupracovat a vy nebudete mít pocit takového zmaru a nebudete z práce po těch osmi hodinách přicházet domů úplně zbití.
Co se platu týče, já osobně jsem se vrátila do školství až v situaci, kdy jsem si to mohla jednoduše dovolit. Nemyslím to nikterak arogantně, ale prostě je to tak. Mzda zrovna neodpovídá vysokoškolskému oboru ani jeho náročnosti. Částečně tedy souhlasím s obvyklým doporučením ze strany širší veřejnosti jít prostě jinam. Jenomže tím se řeší, a ne zcela šťastně, situace jednotlivce, tedy frustrovaného učitele. Logicky odejdou předně ti, kteří mají nějaký přesah. Ale neztratí tím školství zbytečně kvalitní lidi, kteří by mohli do výuky vnést více praktičnosti a zohlednit realitu mimo zastaralá vysokoškolská skripta a líbivé poznatky z kurzů DVPP (další vzdělávání pedagogických pracovníků)? Kdo zůstane? Ten, kdo pracuje jen do výše svého platu, kdo už si odsloužil desítky let a konečně se dostal v tabulkových platech na příjemnější čísla, a možná také ten, který neumí zkrátka nic jiného. Je to dobře, ptám se?
Vlastně nám tu zbývá ještě jeden, silně ohrožený, druh pedagogů. Jsou to ti, kterým záleží v první řadě na těch dětech, a věří, že vykonávají určité poslání, jehož pohnutkám nerozumí často ani jejich nejbližší okolí, ale které je pro ně tou poslední motivací zůstat. Ať je to, jak je, stále tu jde o děti. Ty se samozřejmě vyvíjí - často bez ohledu na druhé, ale logicky - objevují, pozorují, zkouší, co vše mohou, jdou si za tím, co jim je nejpříjemnější, napodobují úspěšné, manipulují rodiči… Zkrátka se posouvají tak, jak je to lidskému druhu vlastní. A mně (a jistě i mnoha dalších učitelů) dělá obrovskou radost, pokud si za tím svým „nej“ jdou cestou správných hodnot, když přijmou autoritu učitele a dívají se na něj jako na partnera, který je chce vést, nikoli je buzerovat a krást jim hračky. Ale tady musí zafungovat nepedagogická veřejnost - rodina, příbuzní, vlastně celá společnost. Nepěstujme v dětech neúctu a nedůvěru vůči učitelům. Dejme jim najevo, že i nám záleží na tom, aby se chovaly slušně, dbaly pravidel a vážily si autorit. Ukažme dětem, že v náš školský systém sami věříme, nenadávejme doma na učitele a neshazujme je. Neděláme to přece ani zubařům a ostatním lékařům, ale naopak dokážeme svým dětem vysvětlit, že ti lidé jsou odborníci a jsou tu proto, aby nám byli nápomocni, i když to není vždy nejpříjemnější.
